„Siamská dvojčata nemají žádná tajemství. Ten druhý je bez ustání přítomný. Je to osamělost, aniž byste byli sami.“ Těmito slovy shrnuje Izák, jedno ze siamských dvojčat a zároveň vypravěč románu, každodenní soužití se svým bratrem Maxem. Společně jsou hlavními postavami příběhu, který je nejen sondou do hlubin lidské duše a jinakosti, popisující mnohdy pohnuté osudy kabaretních umělců i takzvaných lidských kuriozit, jež v první polovině 20. století brázdily s cirkusy Evropu i zbytek světa, ale také zdařilou freskou, která podrobně mapuje atmosféru první poloviny 20. století.

Kniha Leeny Parkkinenové (*1979) Na řadě je Max, jež v roce 2009 získala cenu finského deníku Helsingin Sanomat za nejlepší prvotinu, je na literárním poli pověstnou trefou do černého. Román je ukázkou poctivého spisovatelského řemesla, ale i nebývalé obrazotvornosti. Pečlivě vystavěné tragikomické epizody, které se důmyslně prolínají a navazují na sebe jako barvitá vystoupení v cirkusovém šapitó, se nevyhýbají čisté přírodní lyričnosti ani zlověstnému tajemnu spletitých uliček velkoměsta. Maxe a Izáka zastihneme poprvé roku 1932 v hotelu ve finských Helsinkách. „Kdy už přijde?“ ptá se Max netrpělivě a svou nevrlou otázkou otevírá vyprávění pokrývající zhruba třicet let. Maloměstské Helsinky se nemohou rovnat ostatním evropským městům té doby; jsou „jako šaty, které po dlouhé době vytáhnete ze skříně a zjistíte, že už vyšly z módy“. Max, obyčejně energičtější z obou dvojčat, elegantní lev salonů a požitkář, sedí na koberci zašlého hotelového pokoje s výrazem znuděného dandyho. Do popředí se dostává Izák, tišší a citlivější z bratrů, který se zhošťuje role vypravěče.

Prostřednictvím Izákových vzpomínek opouštíme hotelový pokoj, jenž je jakýmsi kotvištěm – bodem odrazu i návratu – celého vyprávění, a vracíme se do minulosti na samý počátek: narození Maxe a Izáka v bohaté čtvrti nejmenovaného německého města a jejich následnému, v podstatě idylickému dětství u tety a dědečka na venkově. „Tráva se nám ohýbala pod patami. (…) Z nedalekého pole se zvedlo k letu hejno jeřábů. (…) Maxovo srdce bilo. Okolí stromů vystínoval bleděmodrý soumrak,“ vzpomíná Izák v jedné z epizod románu. Klid a samota venkova ostře kontrastují s křiklavými světly německých kabaretů, pařížských šantánů, zámořských vaudeville a cirkusových manéží, do kterých chlapce v deseti letech prodá jejich teta.

Následuje dlouhá cesta, kterou lemují jevištní prkna, přepychové kavárny i stísněné, špinavé maringotky s jejich mnohdy bizarními obyvateli. Max s Izákem se přidávají k zástupu komediantů, géniů, rádoby umělců i ztracených existencí Evropy a USA 20. století. Izák postupně vzpomíná na majestátní Madame Maximu, krotitelku tygrů, která byla zároveň jeho první milenkou („Nejčastěji se Madame milovala s Maxem (…). Zvykl jsem si na to. Ale věčný pocit outsidera mě frustroval.“), potetovanou akrobatku Monu nebo krokodýlí dvojčata Alfu a Alici, s nimiž se setkali při svých cestách po Severní Americe. „Bůh do nás vložil znamení, jako to udělal Kainovi,“ říká Alfa, který je přesvědčený o vlastní výjimečnosti. „A nikdo obyčejný nám nemůže ublížit. (…) Jsme nová rasa, Alice a já, ty a Max.“

Leena Parkkinenová jde ve své knize do hloubky, nahlíží pod pochybné pozlátko kočovného komediantského života, intimní scény, fyzické i psychické, popisuje do detailu. Výsledkem jsou vyprávění, za něž by se nemuseli stydět ani slavní francouzští naturalisté. „Kabaret Marina byl trochu lepší název pro bordel,“ vzpomíná Izák. „(…) žil z chtíče, potu a nezřízeně znuděných buržoustů. A nikoho nepohoršoval fakt, že slečnu, která tu vykopávala nohy s přesností metronomu, lze po vystoupení potkat na vrzající posteli o patro výš.“ Autorka nic nepřikrášluje: živelná, veselá Lucia, která bratrům svým způsobem nahrazuje matku, umírá v zaplivaném pařížském šantánu na zhoubný nádor, vyžilé, nemocné prostitutky se plouží po špinavých ulicích, znásilnění, choroby, bída a strádání jsou na denním pořádku. Sexualita a erotičnost, jimiž se Parkkinenová detailně zabývá, jsou zároveň přitažlivé i odporné: Izákovo nedovyvinuté pohlavní ústrojí vzbuzuje zvědavost, soucit i ošklivost, tygři Madame Maximy před vystoupením připomínajícím sexuální akt zuby trhají larvami prolezlé maso, incest mezi sourozenci, kteří se považují za vyvolenou rasu, není odsuzován. I láska Izáka k ruské femme fatale Iris – beznadějné milostné opojení, které prostupuje celý román – má navzdory Izákovým idealizujícím představám daleko k čistému, romantickému citu.

Přestože je kniha do značné míry biografií a ze života bratrů se retrospektivně dozvídáme nejvíce, v podstatě se jedná se o ucelenou generační výpověď, která se zřetelně rýsuje na pozadí Izákova vyprávění. První polovina 20. století byla bouřlivým obdobím. Šlo o dozvuk éry známé jako fin de siècle, jež se na jedné straně vyznačovala nebývalým pokrokem na poli vědy i umění, avšak na druhé straně také tíhla k úzkoprsým společenským konvencím století devatenáctého. První světová válka s sebou přinesla dosud nevídané hrůzy, ale paradoxně zapříčinila i rozkvět kabaretů a cirkusů, kde se světabol utápěl v levném alkoholu, ukřičených vystoupeních nebo pod vrstvami make-upu. To vše Parkkinenová zachycuje přirozeně a jaksi mimochodem. V kombinaci s výše nastíněnými tématy a silným, lidským příběhem dvou vyděděnců pohybujících se i přes všechen svůj věhlas neustále na okraji společnosti, je kniha autorsky neobyčejně vyspělým dílem, v němž se jen těžko hledá hluché místo.

Román Na řadě je Max má především duši. Je to román evropský, kosmopolitní. Na pozadí širšího historického rámce se s nebývalou precizností zaměřuje na velmi specifickou výseč společnosti a přináší podobně působivé svědectví jako kdysi režisér Tod Browning ve slavném filmu Zrůdy (Freaks, 1932). Z pohledu hlavních postav Maxe a Izáka, které začneme brzy vnímat jako staré známé, je kniha rovněž nadčasovým vyprávěním o složitém hledání identity, společenské příslušnosti, o strastiplném smíření se s nelehkým údělem života na okraji. „Obávám se, že i naše jména jsou stejný blud jako flitry našich tanečních kostýmů, falešné kníry a šminkami pomalovaná kůže,“ svěřuje se posmutněle Izák. To však nic nemění na síle a citlivosti díla, které se Leeně Parkkinenové podařilo vytvořit. Vynikající překlad Jitky Hanušové jen přispívá k neobyčejné čtivosti knihy. Shrnuto a podtrženo, Na řadě je Max je výborné čtení, které dozajista uspokojí i toho nejnáročnějšího čtenáře.