Ačkoliv mnozí tvrdí, že subžánr detektivní drsné školy má už nejlepší léta dávno za sebou, stále patří k nejoblíbenějším a pravidelně přitahuje muže všech věkových a profesních kategorií, kteří by jinak o beletrii nezavadili. Detektivka drsné školy za nějakých osmdesát let své existence prošla mnoha inovacemi, přenášením do všech možných médií v čele s filmem a komiksem, vtahováním do krásné literatury a samozřejmě procesy rozmělňování a degradování, když ji psalo čím dál víc autorů. Ale stále platí, že jde o jeden z mála oddechových literárních žánrů, který ve svých nejsilnějších chvílích dokáže podat vrstevnatý a věrohodný obraz (současného) světa, a může se tak přiblížit vážné literatuře.

Romány detektivní drsné školy, jsou-li dobře napsány, skýtají potěšení ne z dočtení knihy a efektního odhalení pachatele, ale z čtení každé kapitoly. Mohou zevnitř zprostředkovat obraz světa, jehož odlesky známe z kusých zpráv v médiích, světa, kterému nechce být v realitě nikdo příliš blízko, i když zároveň tuší, že možná existuje někde nedaleko. Světa, v němž policisté mají blíže k mafiánským strukturám než k běžným občanům (což nutně neznamená, že jsou jimi uplaceni), o němž jen ztuha referují média, protože se většinou musejí spolehnout na strohé oficiální informace od policie či soudu a vyvarovat se možného obvinění konkrétních osob. Světa, který je stále dostatečně tajemný a bohatý na dramatické události, aby vzbuzoval čtenářský zájem.

Charakteristickým prvkem románů drsné školy bývá ostřílený samotářský detektiv se smyslem pro suchý humor, s náklonností k alkoholu a k ženám, u nichž bývá ovšem úspěšný vždy jen do konce románu. Tato vděčná postava bývá považována za hlavní odkaz Raymonda Chandlera. Jenže síla Chandlerových románů (či přinejmenším většiny z nich) tkví mimo jiné v pevném ukotvení v realitě: autor při psaní svých příběhů vycházel často z konkrétních kriminálních případů, kterých bylo ve třicátých a čtyřicátých letech v bouřlivě se rozvíjejícím Los Angeles požehnaně (mnoho zápletek se točí kolem spekulací s pozemky, jejichž cena tou dobou dramaticky stoupala a rychlý zisk kriminálníky přirozeně lákal).

Současná hvězda americké drsné školy Dennis Lehane na Chandlera navazuje právě v tomto: tedy v detailní znalosti prostředí a reálných problémů, s nimiž se současnost potýká. Konkrétně jde o jeho domovský Boston, respektive tamní čtvrti s potomky irských přistěhovalců, čtvrti, které se v průběhu let příliš nemění, kde také žijí stále stejné rodiny. Jsou to čtvrti, kde nebydlí boháči, spíše ti chudší a střední třída, mnozí propadají alkoholu a drogám, funguje tu nevelká, skoro domácká mafiánská struktura a všichni se tu tak nějak znají. Hrdinové Lehaneho románů si s sebou nesou nános minulosti nejen své, ale také svých rodičů či jiných příbuzných, případně rodinných přátel; svět, v němž se příběhy odehrávají, má dlouhou paměť. A to téměř bez výjimky: čtenář se v Doteku temnoty dříve nebo později seznámí s více či méně skrývaným předivem minulých i současných vztahů obětí, vrahů i obou detektivů, Patricka Kenzieho a Angely Gennarové; netřeba dodávat, že jsou spíše politováníhodné.

Oba soukromí detektivové umějí ve světě přátelských i nebezpečných gangsterů, policistů, politiků a byznysmenů obratně kličkovat, aby došli k cíli. Tím může být zadání klienta, vyšetření zločinu, který s tímto zadáním někdy vůbec nesouvisí, anebo třeba jen uspokojení svého svědomí, které v obou dost často usilovně hryže; samozřejmě nejlépe, když se to všechno sejde. V Doteku temnoty se to bohužel v závěru sejde dosti krkolomně a detektivka drsné školy s gangstery, kteří vraždí převážně kvůli penězům, případně kvůli posílení vlivu či moci, je kontaminována pátráním po psychopatickém sériovém vrahovi. Jako by Lehane při psaní svého druhého románu v polovině devadesátých let (Dotek temnoty v USA vyšel v roce 1996) podlehl tehdejší módě thrillerů, které se točily právě kolem mimořádně inteligentních úchylných vrahů.

Je to škoda, protože než se dostane k rozuzlení, nad každou stránkou knihy čtenář zažívá čiré nadšení z toho, že drsnou školu lze psát i v době, kdy americký zločin už není doménou staromódních gangsterů v sakách a kloboucích, ale spíše nevyzpytatelných černošských či hispánských puberťáků. Lehane má výhodu v irském prostředí, kde bude k tajném zločinnému spolčování asi vždycky docházet, ale v Doteku temnoty jej využívá pohříchu málo. Vlastně to není vyloženě špatná kniha, má spád, napětí, výborně napsané dialogy, postavy i akční scény, ale přesto v závěru zklamává, jakkoliv Lehane chce na čtenáře vybafnout co nejdramatičtěji. Možná právě v tom je její úskalí: čím hrozivější bývá strašák na papíře, tím méně se ho bojíme, protože není zdaleka tak uvěřitelný jako padouch, který nevraždí proto, že z toho má úchylné potěšení, ale z důvodů méně vyspekulovaných, přízemnějších a obvyklejších. Lehane má pár takových zabijáků i v Doteku temnoty, ale hlavní roli si zahrají až v jeho pozdějších dílech.