Takový pěkný pár
Fowler, Therese Anne: Z jako Zelda

Takový pěkný pár

Amerika. Dvacátá léta. Poválečný průmyslový rozmach, auta, telefony, elektřina, jazzová hudba. Většina populace se zmohla a otevřely se jí do té doby nevídané možnosti. Ztělesněním této doby je bez přehánění snad nejslavnější pár americké meziválečné literatury: Zelda a F. Scott Fitzgeraldovi.

Amerika. Dvacátá léta. Poválečný průmyslový rozmach, auta, telefony, elektřina, jazzová hudba. Většina populace se zmohla a otevřely se jí do té doby nevídané možnosti. Divoká a zlatá dvacátá léta. Šampaňské teče proudem, po ulicích se v luxusních kabrioletech prohánějí filmové a sportovní hvězdy, život je jako jeden velký večírek. Barvy víří, hudba hraje v čím dál zběsilejším tempu, tisíce světel oslepují. Jako bychom se naráz ocitli v jedné ze scén nejnovějšího Luhrmanova přepisu slavného románu Velký Gatsby. Ztělesněním této doby je bez přehánění snad nejslavnější pár americké meziválečné literatury: Zelda a F. Scott Fitzgeraldovi. Jak však říká kritik amerického Independentu, oni nebyli jen manželský pár, oni se sami stali jednou érou.

Román Z jako Zelda Therese Anne Fowlerové je prozaické dílo, jež se snaží čtenáři přiblížit život těchto dvou nadmíru zajímavých osobností. Autorku lákalo, co se skrývá pod povrchem zdánlivě idylického soužití, především s ohledem na nepříliš lichotivý obraz Zeldy tradovaný po celé dvacáté století. Tato špatná „pověst“ souvisela jak s Fitzgeraldovým románem Něžná je noc (1934), tak také s některými povídkami, v nichž byla povětšinou zachycena jako dosti rozmazlená jižanská kráska, která přemrštěnými nároky a psychickou labilitou v podstatě dohnala geniálního spisovatele k alkoholismu a stáhla ho až na samé dno.

Do jaké míry může jít v tomto případě o překroucení skutečnosti? Nemohlo se vše odehrát trochu jinak? Právě tyto otázky si kladla Fowlerová, když se probírala stohy materiálů, literární tvorbou obou partnerů a především jejich korespondencí. Jak však kategoricky zdůrazňuje v poznámkách na konci románu, jejím úmyslem nebylo v žádném případě napsat biografii otrocky poplatnou realitě. Román je čistá fikce, je to pokus romanopisce, který si představuje, jaké to asi mohlo být, být Zeldou.

Zelda Sayreová pocházela z bohaté jižanské rodiny a byla předurčena k životu v zahálce a k roli manželky a matky, jejíž jedinou ambicí měl být manžel a rodina. Nespoutaná a nekonvenční Zelda však udělala vše po svém. Neprovdala se za místního soudce jako její matka, ani za zámožného majitele plantáže, ale za nemajetného vojáka, spisovatele a co nejhůř – Yankeeho – F. S. Fitzgeralda, jemuž nikdo nevěřil, že by zhýčkanou Zeldu dokázal zabezpečit. Vydání románu Na prahu ráje (1920) a jeho obrovský úspěch však vše jednou provždy změnilo. Fitzgeraldovi se ocitli ve víru New Yorku a vpluli mezi místní finančnickou i kulturní honoraci. Takový krásný a oduševnělý pár! Marně se Zeldini rodiče pobuřovali a poukazovali na marnotratnost mladých manželů. Spirála již byla roztočena. Šperky, kožichy, auta, sloužící, láhve whisky a šampaňského, které nikdy nedošly. A F. Scott psal jako o život, aby Zeldě dopřál veškerý myslitelný luxus.

Podle Fowlerové však šlo Zeldě o víc. Dřímaly v ní skryté ambice také něco dokázat, nestát pouze ve stínu talentovaného manžela. Právě kombinace zhýčkané jižanské dcerušky vychovávané k maximální poslušnosti a ambiciózní a emancipované ženy byla pro Zeldu zhoubou. Svářily se v ní dvě Zeldy: jižanská pruderie bojovala se severní divokostí, ještě živenou francouzským bohémstvím, k němuž Zelda přičichla během četných pobytů na starém kontinentě. Navíc F. Scott, byť na první pohled bohém, nesdílel Zeldino volnomyšlenkářství a očekával, že mu bude za všech okolností oddanou partnerkou, stojící kdesi ve stínu za ním. Jenže Zelda v sobě objevila talent, literární i baletní, a tak jako všemu ve svém životě se i těmto zálibám věnovala na více než sto procent. Její okolí to neslo s nelibostí, a když se Zelda nakonec zhroutila, použilo to proti ní. Nechová se jako správná žena a matka, dělá věci, které by neměla. Právě to ji vyčerpává.

Byť manželství působilo idylicky, opak byl pravdou. Jak říká Zelda na jednom místě románu: „Jsme jeden pro druhého zkázonosní, Scotte. Vzájemně se vyčerpáváme.“ Kritik New York Times jejich vztah dokonce nazval partnerským kanibalismem. Bylo to romantické partnerství, zdánlivá symbióza, ale oni sami byli zároveň dva organismy, které se vzájemně vysávají a ničí. „Vydali jsme se do velkého dobrodružství, ale to dobrodružství se proměnilo v neodolatelný večírek, v pět let trvající párty, dámy ve třpytivých róbách, smokingy se saténovými klopami, bezedné číše šampaňského… Ale to není manželství, tak se nedá žít. Někdy musí dojít na skutečný život.“

Kromě popisu postupného Zeldina propadu do čím dál větších psychických problémů a Scottova alkoholismu je román Z jako Zelda zajímavý také tím, že čtenáři poodhaluje zákulisí americké meziválečné literární scény. Fitzgeraldovi se stýkali s prominentními vydavateli, spisovateli, filmovými producenty, filmovými hvězdami, v Paříži navštěvovali literární salón Gertrudy Steinové. Velice zajímavou roli v jejich životě evidentně sehrál Ernest Hemingway, čítankami glorifikovaný, ale podle Fowlerové a její Zeldy nepříliš talentovaný a charakterově více než problematický. Fowlerová spekuluje na základě značného ochlazení vztahů právě mezi Zeldou a Hemingwayem, jež je patrné i v korespondenci. Usuzuje, že se muselo něco zásadního přihodit, když Zelda, která do té doby Hemingwaye uznávala, náhle obrátila o sto osmdesát stupňů. Neméně zajímavá je z literárního hlediska také zmínka o Fitzgeraldově postoji k plagiarismu, především k přivlastňování děl jiných autorů, mj. i vlastní ženy.

Je těžké uposlechnout rady Fowlerové a nečíst román Z jako Zelda jako skutečnou biografii slavného páru. Povede-li se vám to, odměnou bude dobově věrná sonda do života newyorské smetánky a evropské intelektuální honorace. Mnohem zásadnější jsou však obecné otázky, které si Fowlerová klade, například ty o roli ženy ve vztahu. Může vůbec existovat fungující svazek dvou inteligentních, podobně zaměřených lidí, kdy by jeden podporoval práci druhého a necítil se jeho úspěchem ohrožen? Fowlerová samozřejmě nepřichází s jednoznačnou odpovědí. Tu jí tragický osud Zeldy a Francise Scotta Fitzgeraldových ani dát nemohl. Ale když už nic jiného, nutí čtenáře k zamyšlení. Nad mocí literatury, nad falešnými ideály a sobectvím, které mohou zničit i velikou lásku.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Olga Walló, Odeon, Praha, 2014, 400 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse