Znásilnění jako zbraň
Knihu francouzské novinářky je možné číst i jako smutné svědectví o tom, že pokud je někdo v nesprávný čas na špatném místě, jeho životní šance se rapidně snižují. A že po několika společně strávených letech se každý muž mění ve „zrůdu, která se považuje za boha, smrdí potem a nemyslí na nic jiného než na sex“…
„Potvrzujeme, že budeme respektovat ženy, a pozvedáme jejich vlajku. Rozhodli jsme se zcela osvobodit ženy v Libyi a vyprostit je ze světa útlaku a područí, aby v demokratickém prostředí měly osud ve svých rukách a měly stejné šance jako ostatní členové společnosti. Vyzýváme k revoluci za osvobození žen arabského národa. Je to bomba, která otřese celým arabským světem." Tato slova lybijského diktátora plukovníka Muammara Kaddáfího, pronesená roku 1981, stojí na začátku knihy, která slavila úspěch v mnoha zemích světa a dnes vychází také u nás pod názvem Kořistí v Kaddáfího harému. Každá stránka, každá věta této publikace je drsnou a tragickou obžalobou Kaddáfího režimu, přičemž kontrast, který vzniká mezi jeho vzletnými proklamacemi a každodenní realitou života v jeho státě (zvláště z hlediska žen), už těžko může být větší. Text je možné číst různě: „orientalisticky“ i genderově, ale rovněž jako smutné svědectví o jedné velké životní deziluzi i o tom, že pokud je někdo v nesprávný čas na špatném místě, pokud ve formujícím věku vyrůstá v nevhodném prostředí, jeho následné životní šance se rapidně snižují. Spisovatelé to samozřejmě vědí už dlouho: jestliže je však třeba románový Oliver Twist na poslední chvíli zachráněn před osudem kriminálníka, skutečná hrdinka recenzované knihy takové štěstí neměla.
Autorkou publikace je významná francouzská novinářka Annick Cojeanová, reportérka deníku Le Monde. Ve svých článcích se zabývá tematikou omezování lidských práv a svobod. V roce 1996 získala cenu Albert-Londres za projekt mapující osudy lidí, kteří přežili holocaust. Její (do češtiny prvně přeložená) kniha se skládá ze dvou částí. První detailně líčí trudný životní příběh dívky jménem Surajjá, druhá část pak její zkušenost zasazuje do širších souvislostí a úděl, který jí Kaddáfí připravil, zobecňuje na celou Libyi. Dočítáme se tedy, jak byla Surajjá pod falešnou záminkou vylákána z domu svých rodičů a unesena ke Kaddáfímu, který ji pak během několika let opakovaně znásilňoval, močil na ni, bil ji a nutil brát návykové látky. Někdy ji vodil za ostatními dívkami a přikazoval jí, aby sledovala, jak s jednou z dívek provádí orální sex. Přitom jí prý šeptal, aby se dívala a učila se. Dostávala i domácí úkol, dívat se na pornokazety. Jak sama říká: „Už jsem nebyla víc než předmět, díra.“
Předtím, než plukovníka osobně poznala, ho přitom jako mnozí jiní Lybijci obdivovala, ba dokonce ho i přes některé kritické poznámky rodičů „bázlivě uctívala“. Neuměla si prý zprvu představit jeho život, protože pro ni byl nadčlověk: „nad masami, na nedosažitelném Olympu, kde vládla neposkvrněnost“. Záhy ho ale poznala až příliš zblízka a to poznání bylo strašné: „Vždycky jsem měla za to, že Korán zakazuje alkohol a že Kaddáfí je silně věřící. Ve škole i v televizi ho prezentovali jako největšího obránce islámu, neustále se odkazoval na Korán, před davy lidí vedl modlitby. Bylo neslýchané vidět ho pít whisky. Byl to šok, ani to neumím popsat. Ten, kterého nám představovali jako otce Libyjců, budovatele práva, spravedlnosti a držitele absolutní moci, překračoval všechna pravidla, která hlásal! Všechno bylo falešné. Všechno, co učili mí profesoři. Všechno, v co věřili mí rodiče.“ Bývalý idol se tak pro ni změnil ve „zrůdu, která se považovala za boha, smrděla česnekem a potem a nemyslela na nic jiného než na sex!“
Za situace, kdy rozhodující léta jejího života tvořily „jídlo, spánek, souložení“, není bohužel překvapivé, že Surajjá nebyla příliš způsobilá na život ve vnějším světě; když se pokusila o útěk do Francie a život na vlastní pěst v Paříži, bez znalosti francouzštiny a bez lepší profesní průpravy v jakémkoli oboru (kromě kvalifikace Kaddáfího sexuální otrokyně), její pokus ztroskotal. Jak autorce sdělil Surajjin tamější známý, není jednoduché žít ve Francii jako imigrant. Chce to mít pevnou vůli a pracovat jako blázen. To Surajjá nechápala, „nebyla připravená“. Rezignovaně se tedy vrátila do Libye, kde byla opět diktátorovi „k dispozici“. Její postavení se o mnoho nezlepšilo ani po plukovníkově smrti: její vlastní rodina se za ni nadále stydí, a dokonce jí údajně hrozí, že ji její bratři mohou zabít, aby smyli rodinnou hanbu.
A stejně jako Muammar Kaddáfí zničil či nenávratně poškodil život hrdinky, již si Cojeanová vybrala, podobně se jeho brutální vláda podepsala na životu celé jeho země. Autorka se snaží dokumentovat, že Surajjá rozhodně nebyla jediný případ. Naopak, „pro Kaddáfího bylo znásilnění zbraň, způsob, jak ovládnout ostatní – hlavně ženy. Protože to bylo snadné. Ovládal ale i muže, tím, že vlastnil jejich manželky a dcery.“ Byl prý schopný poslat letadlo na druhý konec světa, aby vyzvedlo ženy, na které měl spadeno, a ještě před jejich příjezdem je zahrnout penězi a šperky. Naplňovaly jeho narcistickou představu, že „je může mít všechny“. Ale to nebylo to hlavní, co ho zajímalo: „Silně ho vzrušovalo získat na jednu hodinu, jednu noc nebo několik týdnů dcery nebo manželky mocných mužů nebo svých odpůrců. Nešlo jen o to ženu svést, ale ponížit jejich muže.“ V Libyi přitom neexistuje horší urážka, horší způsob, „jak muže pošlapat, zničit ho“. Mnozí vysoce postavení mužové se proto úzkostlivě snažili o to, aby ženské příslušnice jejich rodiny nikdy nepřišly s diktátorem do osobního styku, ani aby je nemohl spatřit na fotografii či videu. (Jeden takový líčil zakonspirovanou rodinnou slavnost: „Nechtěl jsem, aby se má vážená rodina stala obětí jeho činů. Hostina se konala u mě doma, protože jsem se bál hotelových kamer. Hrál nám ženský orchestr, recepce byla jen pro ženy kromě mého syna. A zakázali jsme mobilní telefony, aby nikdo nemohl ukrást fotografie.“) Některé ženy se ale Kaddáfímu nabídly dobrovolně, s vyhlídkou na zisk a výhody, a dokázaly jeho přízně rafinovaně využívat.
Sexuální vydírání se navíc podle Cojeanové stalo skoro běžnou normou: „Kolik dívek neudělalo zkoušku, protože odmítly návrhy svých profesorů? Kolika překvapeným studentkám bylo nabídnuto doučování poté, co dostaly nespravedlivě špatnou známku? Slyšela jsem o dívkách, které se samy nabídly profesorovi svého snoubence, aby pro něj získaly diplom nezbytný pro uzavření sňatku. Viděla jsem chlapce, kteří o tuto službu požádali svoji dívku a pak ji opustili. Vůdcovy mravy jako by byly nakažlivé. Jeho mafie se chovala stejně. Systém byl zkorumpovaný až do morku kosti.“
Pokud je kniha Kořistí v Kaddáfího harému pravdivá, a není důvod autorce nevěřit, záslužně vynáší na světlo traumata, se kterými se musí vypořádat především samotní Libyjci. Autorka si přitom snad až přehnaně stěžuje, jak pro ni bylo obtížné získávat svědectví postižených: „všude kolem mě jen otravné mlčení, samá tajemství“. Podle mne je ale pochopitelné, že ženy zneužité (bez vlastní viny) diktátorem a odvržené rodinou či klanem nemají mnoho chuti o tomto bolestivém tématu mluvit. Ostatně i pro mnohé Židy bylo po roce 1945 téma holokaustu tabu, které pak v rovině rodinných historií mnohdy začala rozkrývat až další generace.
Na českém knižním trhu najdeme nemálo publikací, které líčí příběhy sexuálně zneužívaných žen (s „invenčními“ názvy jako Prokletá: osud dívky, která měla odvahu postavit se celému městu nebo Zlomená: pravdivý příběh), kniha Kořistí v Kaddáfího harému je ale výjimečná a nese jistý aspekt pikantnosti v tom, že pojednává o mocném a slavném muži, kterého hostili a navštěvovali i ti nejvýznamnější světoví státníci.
Dává čtenáři nahlédnout do jeho „harému“, což byl v původním významu „haram“ posvátný předmět, jehož užívání je dovoleno jen zasvěcencům. Jejich prostředí zvláště v 19. století lákalo představivost západních umělců, kteří v nich (podle Wikipedie) chtěli vidět jakýsi nevěstinec, sestávající „z nahých smyslných žen ležících okolo lázně s naolejovanými těly, připravených potěšit pána domu, kdykoliv si umane“. Tyto orientalistické vize mnohdy umožňovaly ztvárňovat výjevy, které by – zasazeny do evropského prostředí – nebyly přípustné, ale ke skutečnosti měly většinou daleko. Někteří autoři přitom harémy s gustem popisovali, ale současně samotnou jejich existenci příkře kritizovali, jako Karl May, podle kterého byly „obrovskou a zcela neodpustitelnou urážku všech žen“. Jiní spisovatelé se jich opatrně zastávali. U nás takový postoj zaujal cestovatel Karel Hansa, který se ve své publikaci Z potulek orientem a haremy ve světle pravdy z roku 1926 snažil líčit je spíše střízlivě a chtěl je očistit, protože jejich obraz byl podle něj „jistým druhem naší literatury lživě zkreslen“. O rok později vyšla česky také kniha Vzpomínky na harém sultanů tureckých, oslavující „uhlazenost a vyškolenou dvornost skutečných Turků včerejška“. Líčení Kaddáfího „harému“ tedy navazuje na dlouhou literární tradici, čehož si je autorka dobře vědoma: zmiňuje jeho pověst svůdce, který „povzbuzoval představivost a vyvolával podezření; klišé orientálního harému dobře sedělo, což kontrastovalo s jeho feministickými názory“. Kniha přitom naplňuje ty nejhorší orientalistické předsudky a stereotypy, které se bohužel v tomto konkrétním případě ukazují jako nikoli nadsazené (a může samozřejmě navádět k přehnaným teoriím na téma, že jde o typický znak významných mužů muslimského světa: vždyť i u Usámy bin Ládina brojícího proti západnímu životnímu stylu se přece našly pornokazety…).
Samozřejmě to neznamená, že by se třeba i v Čechách nevyskytovaly podobné případy mužů, kteří zneužívají svého mocenského postavení, viz nedávnou kauzu lékaře Jaroslava Bartáka. A při radikálně feministickém čtení by možná leckterá interpretka došla i k tomu, že po několika společně strávených letech se nakonec skoro každý muž mění ve „zrůdu, která se považovala za boha, smrděla potem a nemyslela na nic jiného než na sex“… Nakolik je takový názor oprávněný, už nechávám na čtenářích i laskavých čtenářkách.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.