„V roce 1947 mě vyzvala Komise pro šíření nizozemské knihy (CPNB), abych se zúčastnila soutěže o nejlepší novelu. O pár měsíců dřív mi zemřela dceruška; musela jsem se zase jaksi naučit žít. Abych se přinutila k soustředění, začala jsem psát příběh, v němž byla předem určená pouze první věta: ,Urug byl můj kamarád.‘“ Tak popisuje Hella Haasseová historii vzniku této drobné prózy, která se však postupně stala pevnou součástí nizozemského literárního kánonu.

Když v únoru 1948 vyšla novela Oeroeg (dále pod českým názvem Černé jezero), vzbudila v Nizozemsku okamžitě široký ohlas. Důvodů bylo několik. Knížka byla vydána jako bezplatná prémie k Týdnu knihy v nákladu 145 000 kusů, navíc organizující CPNB zařadila soutěžní prvek: novelu vybírala porota z devatenácti obeslaných titulů a knížka vyšla nejprve bez uvedení autora, jen s mottem Soeka Toelis (malajsky „rád píši“) – bylo na čtenářích, aby z tuctu předložených jmen uhodli, kdo novelu napsal. Z více než 24 000 respondentů se správně trefilo pouhých 672. Není divu: Hella Haasseová byla tou dobou oslnivě krásná mladá žena, která měla za sebou krátkou hereckou kariéru a psala kabaretní skeče. A jinak měla na kontě sbírku básní Stroomversnelling (1945, Peřeje) a příspěvek do osvětové edice Carrièreboeken (Knihy o kariéře) na zakázku nakladatelství Allert de Lange s názvem Kleren maken de vrouw (1947, Šaty dělají ženu), která měla románovou formou podnítit dívky k větším ambicím, než je role matky a ženy v domácnosti. Za její skutečný prozaický debut se však považuje novela Černé jezero.

Příběh o přátelství mezi synkem nizozemského kolonisty a domorodým chlapcem jménem Urug na západní Jávě ve 20. a 30. letech minulého století, jehož závěrečná epizoda se odehrává těsně po druhé světové válce, byl v roce 1948 vysoce aktuální a současně tematicky choulostivý. Na ostrovech Sumatra a Jáva, které byly důležitou součástí Nizozemské východní Indie, byla totiž po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlášena samostatná Indonéská republika. Nizozemsko se však své kolonie nechtělo vzdát – ne tak snadno, tak rychle a v této podobě, protože zakladatel republiky Soekarno v očích nizozemských úřadů kolaboroval s Japonci. Následovaly dvě takzvané „policejní akce“ (21. 7. – 5. 8. 1947, 19. 12. 1948 – 5. 1. 1949), kdy se nizozemská armáda snažila obnovit v oblasti koloniální nadvládu. Vysílání vojáků základní služby do boje na druhý konec světa tak krátce po skončení druhé světové války vyvolávalo v nizozemské společnosti protichůdné reakce.

Haasseová do této debaty vstoupila pohledem toho, kdo se na Jávě – byť v nizozemské rodině – narodil a vyrostl a ztrátu domova vnímá bolestně. Současně však vyprávění v první osobě z perspektivy mladého muže, jenž se snaží srovnat si v hlavě vztah k blízkému i záhadnému Urugovi (v sundštině to slovo znamená sesuv půdy, a Urug skutečně způsobil, že vypravěč ztratil půdu pod nohama), dokonale vyjadřuje základní problém ve vztahu Nizozemska ke své kolonii: neschopnost uvědomit si, že v nerovném vztahu ani dobře míněná snaha o kulturní povznesení či vřelá osobní náklonnost nemůže překonat zásadní propast mezi dárcem milodaru a jeho příjemcem. Vypravěčův přístup k věci se tu prolíná s autorčinými pocity, jak je vyjádřila v autobiografické knize Zelfportret als legkaart (1954, Autoportrét jako skládačka): v novele se podle ní projevuje její „touha po skutečném ,indickém‘ životě, jak jsem ho vlastně nikdy nepoznala, a skryté výčitky svědomí vůči Indonésanům, které jsem v mládí považovala za kulisu, za samozřejmou součást svého okolí, nikdy jsem je doopravdy neviděla, přestože si vzpomínám na množství vnějších podrobností“.

Byla to i její dodatečná reakce na kritiku, která se hned po vydání novely ozvala z řad tzv. indických Nizozemců. To vyžaduje malou odbočku do historie. Nizozemci byli v oblasti dnešní Indonésie přítomni už od 17. století, avšak kolonizace byla po dlouhou dobu ryze mužská záležitost, a tak kolonisté při absenci evropských partnerek navazovali volky nevolky vztahy s domorodými ženami. Tamní společnost byla tudíž etnicky velmi smíšená: více než 80 procent Evropanů žijících v Nizozemské východní Indii se tam narodilo a většina z nich měla také nejméně jednoho indonéského rodiče nebo předka. Děti ze smíšených vztahů se přitom vyskytovaly ve všech vrstvách obyvatelstva. Právně vzato patřili k Evropanům, pokud je otec uznal za vlastní (což se obvykle dělo – v rodinách nizozemských koloniálních úředníků se stávalo, že nejstarší dítě pocházelo ze vztahu s domorodou ženou, který muž udržoval za svobodna, než si z Nizozemska přivezl právoplatnou manželku; bývalo zvykem, že zejména synové z takových vztahů získali na otcovy náklady slušné vzdělání a později mnohdy přesídlili do Nizozemska). V opačném případě se s matkami rozplynuli v domorodé společnosti. Nizozemci v tom byli benevolentnější než například Britové: v Britské Indii se míšenci vždy počítali k domorodé skupině. Místo na společenském žebříčku se však řídilo i tím, zda určitá rodina v oblasti žila už po staletí, nebo zda šlo o rodiny zaměstnanců koloniální správy, kteří neměli v úmyslu usadit se v kolonii natrvalo. Byla to oblast, kam se Nizozemci vydávali také prostě „na zkušenou“. Mezi těmito dočasnými evropskými obyvateli (v místním žargonu „totoks“) bývali i „zlatokopové“, kteří se prostě chtěli obohatit a o místní kulturu či obyvatelstvo neprojevovali nejmenší zájem. Starousedlíci (ať už čistokrevní Evropané, nebo indo-evropští míšenci zvaní krátce, s pejorativním nádechem „Indo“) jim despekt opláceli. Současně však měli starousedlíci tendenci, jak zmiňuje jiný nizozemský spisovatel s „indickými“ kořeny Adriaan van Dis, přičítat tmavší odstín vlasů, očí a pleti třeba „italským“ předkům – v každém případě evropským, jen ne asijským. Hierarchie této etnicky pestré společnosti byla zkrátka nesmírně složitá a v soužití nejrůznějších národnostních skupin docházelo pod povrchem k neustálému pnutí.

V rodinách nizozemských koloniálních úředníků či vojáků z povolání nastával rozdíl ve vztahu k Nizozemsku a k Nizozemské Indii mezi rodiči a dětmi, které se narodily a vyrostly v kolonii. A tak Hella Haasseová, rodačka z Batávie (nyní Jakarta), která vyrůstala – s tříletou přestávkou – v rodné Indonésii až do svých dvaceti let, vnímala pojmy skutečný a dočasný domov ve srovnání s rodiči opačně. Zatímco se její rodiče v roce 1946 vrátili domů, do Nizozemska, Hella Haasseová se dlouhá léta vyrovnávala se skutečností, že přesídlením do Nizozemska o domov přišla. Od odjezdu na studie v roce 1938 se do Indonésie podívala poprvé v roce 1969, pak už jen dvakrát (1976, 1992). Tou dobou ztráta krajiny dětství přebolela a Haasseová vyjádřila srozumění s nově vzniklou situací například i tím, že ve svých textech přejala nový indonéský pravopis a místní názvy. Podobným vývojem ostatně prošly mnohé děti českých úředníků, učitelů či vojáků z povolání, které se narodily a vyrostly za první republiky na Zakarpatské Ukrajině nebo na Slovensku.

Vraťme se však do Nizozemska roku 1948. Po vydání novely vyplynuly v nizozemském tisku na povrch složité a choulostivé vztahy mezi různými skupinami obyvatelstva v kolonii, které však běžnému Nizozemci bez koloniálních vazeb byly vzdálené: takový čtenář četl novelu se zájmem a nadšením. Jedním z kritiků byl publicista a spisovatel Tjalie Robinson, rodák z nizozemského Nijmegenu, avšak díky javánské babičce indo-evropský míšenec, který Haasseové pro její evropský původ upíral právo psát o domorodém světě. Připadalo mu také, že jako žena nemůže psát o klukovském přátelství: jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v kolonii byly zkrátka jiné. Haasseová se v pozdějších autobiografických textech netají tím, že její rodina skutečně žila v městském prostředí a javánský venkov či přírodu poznávala malá Hella jen na výletech (tak se podívala roku 1930 i k jezeru Telaga Warna, které se stalo předobrazem Černého jezera – Telaga Hideung). Připouští také, že se Haasseovi pohybovali výhradně v okruhu evropských expatů a celý jejich životní styl včetně zařízení domu či stravování byl ryze evropský. Haasseová například vzpomíná, že typicky indonéský „rýžový stůl“ (soubor nejrůznějších masových i zeleninových pokrmů s rýží) se u nich jedl jen v neděli. To však byla výsada bohatších vrstev. Holandská kuchyně založená na bramborách přišla v tropech draho, a tak nižší koloniální úředníci se z finančních důvodů stravovali naopak převážně z místních zdrojů, zatímco tradiční holandské pokrmy si dopřávali jen k mimořádným příležitostem. Líčení poměrů na plantáži v podání Haasseové sice není autobiografické, ale přesto je v zásadě věrné. Autorka současně upozorňuje na to, že nepsala realistický žánrový obrázek z javánských hor, nýbrž velmi subjektivní, impresionistickou vzpomínku na barvy, vůně a zvuky svého dětství. V pozdějších letech dokonce knihu charakterizovala jako konfrontaci dvou odlišných stránek své osobnosti.

Hella S. (Hélène Serafia) Haasseová se narodila 2. února 1918 v Batávii (nyní Jakarta, Indonésie) na ostrově Jáva. Její otec Willem Hendrik Haasse pracoval jako finanční úředník koloniální správy, matka Katherina Diehm Winzenhöhlerová absolvovala amsterodamskou konzervatoř a v Nizozemské Indii vystupovala jako klavíristka a dávala hodiny klavíru. Oba přišli na Jávu jen o několik let dříve (otec 1911, matka 1914) a neměli v úmyslu usadit se tam natrvalo. Hella i její o dva roky mladší bratr Wim měli být především co nejlépe připraveni na budoucnost v Evropě. Sžití s místním prostředím nebylo žádoucí. Děti z rodin koloniálních úředníků přitom vyrůstaly v péči domorodé chůvy „babu“ a dalšího personálu, zejména v bohatších kruzích s nimi měly mnohdy důvěrnější vztahy než se společensky vytíženými rodiči. Jak mnozí nizozemští rodáci z kolonie dodnes vzpomínají, jazykovému „poindičtění“ (používání nizozemštiny s domorodým přízvukem a s hojnými přejatými výrazy) rodiče vzdorovali tím, že děti alespoň v jejich přítomnosti musely mluvit „pěkně“. Hella jela s rodiči poprvé do Nizozemska na dlouhou dovolenou jako dvouletá. Její následující pobyt měl traumatičtější průběh. V roce 1924 matka onemocněla a odjela na léčení do Davosu. Rodina se na tři roky rozdělila: otec zůstal v Surabaji, děti připadly do péče babiček v Nizozemsku. Puntičkářská a neurotická babička Hélène z matčiny strany, u níž zpočátku Hella bydlela, však svůj opatrovnický úkol brzy vzdala a vnučka skončila v dětském penzionu v Baarnu. Tam bydleli prarodiče z otcovy strany, kteří se starali o mladšího Wima, takže Hella alespoň neděle trávila v rodině. Na milovanou Jávu se vrátila jako desetiletá. Rodina byla opět pohromadě, ale tříleté odloučení se už nikdy nepodařilo překlenout. Haasseovi navázali na předchozí poklidný a harmonický život „lepších lidí“, o skutečně důvěrných vztazích se však nedalo mluvit. Služba v koloniální správě znamenala časté stěhování, a tak rodina během několika let vystřídala Bandung, Buitenzorg (nyní Bogor) a čtyři adresy v batávské čtvrti Weltevreden. V Batávii vychodila Hella lyceum a prožila krásná, bezstarostná léta studentského života batávské „zlaté mládeže“: každodenní koupání v bazénu, pravidelné taneční zábavy v evropském stylu (i na studie do Nizozemska si vezla v kufru sedmnáct, z větší části vlastnoručně ušitých tanečních šatů). Až s odstupem mnoha let si uvědomila, že těch několik málo spolužaček z domorodých vyšších vrstev, které se jinak evropskému školnímu prostředí zcela přizpůsobovaly, se těchto radovánek neúčastnilo, protože odporovaly jejich tradiční islámské výchově. Haasseová vyrůstala na Jávě v době, kdy země po více než třísetleté nizozemské nadvládě postupně dozrávala k požadavku samostatnosti, ale ani ona, ani vrstevníci z jejího okruhu si to vůbec neuvědomovali a žili v jakémsi blaženém bezčasí. Její otec sledoval vývoj pozorněji a už ve dvacátých letech publikoval v místních novinách (Indische Courant a Indische Post) kritické a satirické sloupky. V roce 1938 Hella odmaturovala a odjela na studie do Nizozemska. Rodiče a bratr ji měli za dva roky následovat, ale plány zhatila druhá světová válka. Nizozemsko bylo obsazeno v květnu 1940, po japonské okupaci Nizozemské Indie v roce 1942 rodiče skončili v japonských internačních táborech, čímž se veškeré kontakty na dlouho zcela přerušily. Bratr bojoval v britském námořnictvu. Rodina se opět shledala až v roce 1946 v Nizozemsku. V té době už byla Hella vdaná a měla dvouletou holčičku.

Ale zpět ke studiím. V Amsterodamu se Haasseová zapsala na nordistiku, v roce 1940 však univerzitu opustila. Líčila, že se jí přímo fyzicky příčilo studovat starogermánské hrdinské eposy v době, kdy tato mytologie byla zneužívána nacisty. Téhož roku byla přijata na divadelní školu, souběžně publikovala občas časopisecky verše. Absolvovala v roce 1943 a od září téhož roku přijala angažmá v předním amsterodamském divadelním souboru Centraal Tooneel. Své působení ukončila už po pěti měsících, v únoru 1944, ale pozdější kritice se tím nevyhnula. V okupovaném Nizozemsku byla totiž pro umělce zavedena povinnost stát se členem Nizozemské kulturní komory (obdoba Deutsche Reichskulturkammer). Na rozdíl od spisovatelů či výtvarníků, kteří mohou snáz tvořit v ústraní, byli divadelníci jako vždy nejzranitelnější skupina. Soubory se mnohdy stávaly členem kolektivně, aniž to jednotliví herci věděli. Haasseová se k této záležitosti po válce stavěla s velkou otevřeností a sama apelovala na to, aby se její případ důkladně prošetřil. Ukázalo se, že v roce 1943 už tlak na členství natolik polevil, že Centraal Tooneel se ani kolektivně do kulturní komory nepřihlásil.

Ovšem hlavní důvod, proč své angažmá v souboru Centraal Tooneel ukončila, byl její sňatek s právníkem Janem van Lelyveldem v únoru 1944. V listopadu téhož roku se jim narodila dcera Chrisje (zemřela na záškrt v dubnu 1947), později měli ještě dvě dcery (narozeny v letech 1947, 1951).

Ukončením profesionální divadelní dráhy neskončil však její zájem o divadlo. Přes kabaretní skeče, které Haasseová psala pro své bývalé kolegy ze souboru, se dostala k slavnému kabaretiérovi Wimu Sonneveldovi. V letech 1942-1947 pro něj napsala texty pro sedm jeho programů, v některých z nich vystupovala ve skupinových scénách nebo přednášela středověké balady a legendy ve vlastním překladu. Ovšem i později, v počátcích televizní éry, účinkovala v literárních kabaretech. Až začátkem šedesátých let tyto aktivity vědomě omezila, aby se mohla plně věnovat psaní.

Novelou Černé jezero se pro Hellu Haasseovou otevřela plodná a rozmanitá literární dráha, která trvá prakticky dodnes (zemřela 29. září 2011 v Amsterodamu): roku 2012 vyšla z autorčiny pozůstalosti povídková sbírka Maanlicht (Měsíční světlo), roku 2013 byl znovu vydán pozapomenutý osvětový román z roku 1947 Šaty dělají ženu. Amsterodamské nakladatelství Querido postupně vydává její souborné dílo.

Haasseové se podařilo prolomit sklon literárních kritiků řadit tvorbu spisovatelek k četbě pro ženy, a tak bývala například zmiňována jako jeden z možných nizozemských kandidátů na Nobelovu cenu. Její dílo splňuje základní kritéria formulovaná Alfredem Nobelem: estetika rovnováhy, soulad, ryzí a ušlechtilé myšlenky, ale kromě toho i požadavek nadnárodní platnosti a ohlasu nejen u intelektuální elity, ale i u širšího publika. Haasseová ovšem splňovala i další, neoficiální kritérium, kterým je dostupnost díla ve francouzštině: v tom jazyce vyšla větší část jejích knih, v roce 2000 byla autorka dokonce vyznamenána francouzským řádem Čestné legie a roku 2002 se stala komandérem francouzského Řádu pro umění a literaturu. Svou roli tu nepochybně hraje fakt, že v 80. letech ve Francii téměř deset let žila a měla výbornou překladatelku: Anne-Marie de Both-Diez získala v roce 1998 za svou práci nejvyšší nizozemské překladatelské ocenění – Cenu Martinuse Nijhoffa. Spřízněnost s francouzskou kulturou naznačuje i to, že Haasseová bývá přirovnávána k Margueritte Yourcenarové nebo označována za „la grande dame“ nizozemské literatury (což sama – s typicky holandskou střízlivostí – nerada slyšela).

Černé jezero bylo současně prvním výhonkem takzvané „indické“ větve autorčiny tvorby. Její základ tvoří kromě této novely román Páni čajových plantáží (Heren van de thee, 1994, č. 2003) a pozdní román Sleuteloog (Oko klíče, 2002), avšak tuto tematiku autorka zpracovala také v řadě povídek a esejů. Jestliže vypravěč Černého jezera zosobňuje naivitu a nedostatek pochopení ze strany Nizozemců pro situaci domorodců a Páni čajových plantáží zpětně líčí, co této situaci předcházelo, pak Oko klíče dlouhý proces loučení autorky s rodnou, ale ne vlastní zemí uzavírá. Čas zhojil všechny rány a hrdinka Herma Warnerová se stejně jako autorka smiřuje se svou celoživotní vykořeněností. „Můj život je určen faktory, které považuji za neodvolatelně zastaralé. Má smysl vytahovat něco, do čeho se už nikdo nedokáže vžít?“ ptá se autorka Herminými ústy. Jsou „indické“ romány Helly Haasseové současným Nizozemcům skutečně tak vzdálené? Počtem prodaných výtisků se jednoznačně řadí mezi bestsellery. Jak román Páni čajových plantáží, tak Oko klíče< zvolili čtenáři za Knihu roku (1993 respektive 2003). A to nemluvíme o dlouhém seznamu literárních cen (včetně té nejvyšší, Ceny nizozemského písemnictví, kterou Hella Haasseová převzala za celé své dílo z rukou tehdejší nizozemské královny Beatrix v roce 2004).

Vedle poezie, povídek, románů, divadelních her, esejů a překladů tvoří důležitou část její tvorby autobiografická vzpomínková větev: už zmíněný Autoportrét jako skládačka z roku 1954, ale také Persoonsbewijs (Osobní průkaz, 1967), Een handvol achtergrond. Parang Sawat (Hrst pozadí. Parang Sawat 1993) či Het dieptelood van de herinnering (Olovnice vzpomínek 2003). Tyto publikace uspokojují čtenářskou touhu zjistit, „jak to bylo doopravdy“: zejména pro její „indické“ romány tam lze najít cenné doplňující informace o prostředí i době. Přitom Haasseová tvrdila, že skutečné autobiografické knihy by psát nemohla, protože nedokáže dávat tak přímo všanc soukromí své i svých blízkých. K vyjadřování svých nejhlubších pocitů a citů používala historické či fiktivní postavy, obvykle vykořeněné typy, spíš diváky než účastníky dění. „Skoro ve všech mých knihách jde o pátrání. Pokaždé se snaží někdo nebo několik osob současně, vědomě či bezděky vypátrat pozadí událostí, existence vlastní nebo těch ostatních, pokaždé je třeba odhalit nějaké tajemství, vyluštit nějakou hádanku,“ píše autorka v autobiografické knize Osobní průkaz.

Pověst Haasseové jako autorky historických románů je sice trochu zavádějící, ale získala ji především svými nejznámějšími romány: v roce 1949 vyšel Het woud der verwachting. Het leven van Charles van Orléans (Hvozd očekávání. Život Karla Orleánského) o lyrikovi z 15. století. V názvu knihy rezonuje začátek jedné jeho básně: En la forêt de longue attente. V roce 1952 vydala De scharlaken stad (Šarlatové město) o životě Giovanniho Borgii, syna papeže Alexandra VI. v renesanční Itálii. V roce 1966 sáhla ještě hlouběji do historie románem Een nieuwer testament (Novější zákon). K příběhu Claudia Claudiana, klasicky řecky zaměřeného, ale v křesťanském Římě 4. století n.l. působícího básníka, ji přivedlo několik jeho básní, které byly v šedesátých letech minulého století čerstvě objeveny. Tento útlý román autorka považovala za své nejzdařilejší dílo. Sérii uzavírá dvojromán o hraběnce Charlottě Bentinckové, založený na korespondenci této nezávislé ženy, která už v 18. století zvolila rozvod i za cenu naprostého osamění a odtržení od dětí: Mevrouw Bentinck. Onverenigbaarheid van karakter & De groten der aarde (Paní Bentincková. Povahová neslučitelnost & Světoví velikáni) z roku 1978 a 1982 (později vydávaný v jednom svazku s titulem Mevrouw Bentinck). Pro nás je zajímavé, že filmová verze s názvem Charlotte Sophie Bentinck (1996, jako šestidílný televizní seriál i v podobě celovečerního filmu, Haasseová se podílela na scénáři) se natáčela v České republice a autorka se v roce 1994 na natáčení přijela podívat osobně.

Nevšední hru s fikcí provádí v románu z roku 1976 Een gevaarlijke verhouding of Daal-en-Bergse brieven (Nebezpečná známost neboli dopisy z Daal-en-Bergu), kde si Hella Haasseová osobně dopisuje s markýzou de Merteuil, tedy literární postavou z knihy Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose z roku 1782 (známé i z filmového zpracování – kromě francouzské verze s Gérardem Philipem i např. z Formanovy verze pod názvem Valmont) – pod titulem Nebezpečná známosť alebo daalenberské listy vyšel tento román v roce 2001 slovensky v překladu Adama Bžocha.

Haasseová se nikterak nevyhýbala současným tématům: hned v roce 1950 vydala psychologický román De verborgen bron (Skrytý pramen), z pozdější tvorby zaujal zejména román s (nevyřešenou) detektivní zápletkou Fenrir: een lang weekend in de Ardennen (Fenrir: dlouhý víkend v Ardenách) z roku 2000. Když byla v roce 1994 znovu (již potřetí) požádána, aby napsala prémii k Týdnu knihy, překvapila novelou ze současnosti Transit (v dalších vydáních označovanou za knihu pro mládež). Hrdinkou je mladá dívka bez domova (drogy, toulání po Evropě), která se po návratu do Nizozemska sblíží se starým invalidním profesorem. Kniha je věnována autorčině vnučce Roosje a snad pod jejím vlivem se tu Haasseová i jazykově podřizuje věku a společenskému postavení své hrdinky. Ale jsou tu určité meze. I tato moderní tulačka je slovesně zdatná. Vytvořit postavu, která má omezený slovník a neohrabané či nedbalé vyjadřování, by tato elegantní stylistka, zosobnění kultivovaného projevu a chodící Pravidla pravopisu (po několik let předsedala porotě při každoročním televizním „celonárodním“ diktátu) zřejmě nedovedla. I v Transitu zůstává věrna svému tradičnímu způsobu psaní: s podrobným líčením interiérů, oblečení i celkového zjevu postav, se zevrubným rozborem jejich duševních stavů.

Černé jezero zaujímá v nizozemské literatuře zvláštní pozici. Škádlivě se říká, že jediný, kdo tuto novelu nečetl povinně ve škole, je Hella Haasseová. Nicméně pojem „povinná četba“ na nizozemských středních školách přestal existovat – studenti čtou ze seznamu doporučené četby jen několik titulů dle vlastního výběru, a přesto patří Černé jezero stále k favoritům. Není třeba zastírat, že i nizozemští středoškoláci rádi sáhnou po útlé knížce (existuje také filmová verze z roku 1993, která se však od předlohy značně liší). Černé jezero bývá pro čtenářskou přístupnost považováno za vhodné uvedení středoškoláků do světa velké literatury. Tuto pověst však nedávno zpochybnil jazykovědec Ewoud Sanders, když poukázal na to, že jazyk Haasseové v této knížce už dnes mnohdy působí archaicky, a navíc množství „indických“ slov a termínů, které v době vzniku ještě byly i mimo okruh „indických“ Nizozemců obecně srozumitelné (nizozemské vydání žádný slovníček neobsahuje), je pro nové generace čtenářů stále větší překážkou. Přesto bylo Černé jezero v roce 2009 zařazeno do masové kampaně s názvem Nizozemsko čte, v jejímž rámci se čtenářům v knihovnách zdarma rozdalo na milion výtisků zvláštního, laciného vydání. Tituly pro tuto každoroční kampaň se vybírají podle následujících kritérií: musí být literárně hodnotné, musí jít o starší titul, který odolal času, kniha musí být vhodná pro širší publikum a musí podněcovat k diskusi. I to vypovídá cosi o tom, nakolik je Černé jezero dosud živé. V Nizozemsku novela vyšla ve více než padesáti vydáních.

O rok dřív, u příležitosti autorčiných devadesátin, vyšlo Černé jezero poprvé v Indonésii. Haasseová se ze zdravotních důvodů křtu už nemohla účastnit osobně, ale ze zpravodajství vyplývá, že při oficiálních příležitostech indonéští řečníci zdůrazňovali politické aspekty příběhu, kdežto v soukromých rozhovorech mladí čtenáři knihu charakterizovali hlavně jako příběh o tom, jak se zdánlivě nerozluční přátelé mohou jeden druhému vzdálit. Tedy jev všelidský, prožívaný v dospívání zvlášť bolestně. Koloniální rámec pro současné mladé Indonésany do velké míry ztratil neblahý přízvuk a pro mnohé z nich je to už příliš vzdálená historie.

Zbývá doufat, že se i čeští čtenáři najdou v tomto příběhu, na první pohled exotickém, avšak plném stesku po tom, co nenávratně minulo; a ten lze pociťovat v každém věku a na všech zeměpisných šířkách.