Představit vývoj české literatury od roku 1990 prostřednictvím nejvýraznějších titulů každého jednotlivého roku je věc ošemetná, nicméně inspirativní. Mám za to, že skrze umělecky, společensky či komerčně mimořádné knihy lze výstižně charakterizovat literární život uplynulých pětadvaceti let, který se z odstupu nejeví tak chabý, jak se nám v dané době v porovnání s lety minulými občas zdálo. Každopádně platí, že zatímco ještě v první polovině devadesátých let byly mimořádné knihy rozpoznány a oceněny hned, později už to bylo těžší a ten proces trval déle. Je to samozřejmě výběr osobní, nepochybně ovlivněný i tím, že jeho autor spoluorganizuje knižní ceny Magnesia Litera. Ale je také otevřený diskusi: protiargumentům, protinávrhům, doplnění a opravám. Inspirací byl identicky pojatý seznam Pavla Klusáka v Orientaci Lidových novin 15. listopadu 2014. Věnoval se vážné, populární i pokleslé hudbě.

1990 Václav Havel: Do různých stran
V dějinách české literatury byl rok 1990 neopakovatelným velkým třeskem. Uspokojen měl být obrovský hlad po dílech dříve zakazovaných autorů, ať to byli disidenti, emigranti, jména z historie nebo ze zahraničí. Vítězili ti nejrychlejší nakladatelé: brožovaných vydání Havlových her, Škvoreckého Prima sezóny nebo povídek Ivana Klímy se prodávaly statisíce. A jednou z prvních byla i kniha esejů, proslovů a dalších textů čerstvého československého prezidenta, které sestavil Vilém Prečan původně pro vydání v Německu. Pro první důkladnější setkání s Havlem aktivistou a politikem to byla ideální publikace, čemuž odpovídaly i vysoké prodeje, jimž se už další Havlovy publikace nepřiblížily.

1991 J. H. Krchovský: Noci, po nichž nepřichází ráno
Mladší generace disentu a undergroundu patřila k hybným silám sametové revoluce. Zejména lidé kolem Revolver revue (skorotřicátníci Jáchym Topol, Petr Placák, Vít Kremlička) oslovili své vrstevníky i generaci mladších dospělých, třeba i tím, že v legendárním prvním oficiálním vydání Revolver revue (č. 14) otiskli nesourodou směs textů od Rafała Wojaczeka, Egona Bondyho i klasika hororu H. P. Lovecrafta. Krchovský se mezi hvězdami undergroundu vyjímal jako jeden z nejvýraznějších básníků, jehož pochmurná dekadentní poezie konvenuje i dnešním mladým. A navíc je rýmovaná!

1992 Jan Zábrana: Celý život
Zatímco pokračovalo vydávání „splátek dluhu“, tedy textů, které předtím vyšly v exilu či samizdatu, náhle se objevily deníky Jana Zábrany, jehož všichni do té doby považovali především za skvělého překladatele. Zábrana v nich ostře a dosti hořce komentuje dění v komunistickém státě i svůj vlastní osud, navíc vytříbeným jazykem, jímž předtím vylepšoval triviální krimi ve svých překladech. Spolu s Divišovou Teorií spolehlivosti (1994) byla rozsáhlá, osm let po smrti autora vydaná publikace inspirací pro vlnu deníkového psaní. Ne každý byl ale vůči sobě a světu tak nesmlouvavý jako Zábrana a tak půvabně jízlivý jako Diviš.

1993 Milan Kundera: Nesmrtelnost
Kundera je zpátky! Nadšení z aktuálního vydání nového románu nejslavnějšího žijícího českého spisovatele bylo velké, recenze byly v převažující míře kladné, byť ne výhradně. Brilantně napsáno, způsobem, který dokázal přesvědčit (a tím potěšit) i průměrného čtenáře, že dokáže dohlédnout na autorovu intelektuální úroveň. Kniha zaznamenala nesporný úspěch, jakkoliv tu nad konstruktérem rafinovaných příběhů začínal mít navrch esejista. Koho by tehdy napadlo, že autor od té doby povolí vydání jen dvou svých dalších exilových románů, a to ještě s velkým časovým odstupem.

1994 Jáchym Topol: Sestra
Čekání ne velký polistopadový román je u konce? Zejména starší generace čtenářů (a literárních kritiků) si asi představovaly, že bude vypadat jinak, ovšem rozsáhlá druhá próza (po povídce Výlet k nádražní hale) do té doby především básníka a novináře Jáchyma Topola svou dobu charakterizovala velmi výstižně nejen obsahem, ale i formou. Těkavý, eklektický, realistický i fantaskní román strhoval energií i barvitým stylem. Příběh mladíka, který se dramaticky (ne)úspěšně protlouká nástrahami tržního prostředí a prochází všemi společenskými vrstvami a komunitami, které se z šedivé předlistopadové masy vydělily, ustavil autora jako největší novou literární hvězdu, k níž se všichni následní debutanti více či méně vztahovali.

1995 Jiří Kratochvil: Avion
Ať žije imaginace, znělo jedno z hesel sametové revoluce a Jiří Kratochvil je po celou svou kariéru naplňuje. Avion uzavíral volný triptych románů započatý formálně experimentujícím Medvědím románem a jako první už komentoval nové poměry. Realistický příběh autora, který nemohl publikovat před převratem a na periferii zájmu zůstává i po něm, se proplétá s fantastickou linkou plnou konspirace a scén až hororových. Znejisťování reality a fikce charakterizovalo i další Kratochvilovu bohatou produkci, která však pro svou narativní spletitost nikdy nezaujala čtenáře v masovějším měřítku. Ale k dominantní Praze přistavila jako druhé důležité centrum literárního zájmu Brno.

1996 Michal Viewegh: Účastníci zájezdu
Michalu Vieweghovi ležely čtenářské masy u nohou už od druhé knihy Báječná léta pod psa (1992). I literární kritika přivítala Vieweghův chytrý a chytlavý humor, který v první polovině devadesátých let působil osvěžujícím dojmem. S každou další vydanou knihou se však na autora dívala odmítavěji, zčásti i proto, že se nechtěl spokojit s pozicí pouhého „entertainera“; řečeno se Škvoreckým. V Účastnících zájezdu už nechybějí sarkastické poznámky na adresu Vieweghových nejhlasitějších kritiků a lítý boj spolu obě strany s větším čí menším gustem sváděly ještě nejméně dalších deset let. Mezitím se z Viewegha stala instituce, jejíž jméno pozlacuje i čím dál četnější filmové a divadelní adaptace.

1997 Irena Dousková: Hrdý Budžes
Jistě, druhý román Ireny Douskové vyšel až v roce 1998, ale ani tehdy si jej mnoho lidí nevšimlo (včetně kritiků). Proslavila ho až dramatizace v roce 2002, podobně jako předtím filmy Jana Hřebejka zpopularizovaly prózy Petra Šabacha. V obou případech je patrné, že zmatek v českém knižním prostředí, způsobený počtem nakladatelů i vydávaných titulů, znemožňoval čtenářům orientaci a i čtenářsky vděčným textům trvalo i několik let, než se prosadily. Dousková za širokou oblibu vděčí herečce Hrzánové, která „hlášku“ osmileté vypravěčky, že „komunisti a Rusáci sou svině“, hrdě vyřkla v přímém přenosu v hlavním vysílacím čase ČT. Následné knihy, které sledovaly autobiografickou hrdinku až do pozdní dospělosti, už bohužel úrovně Hrdého Budžese nedosáhly.

1998 Ivan Martin Jirous: Magorova summa
V očích veřejnosti byl Ivan Martin Jirous oním divokým Magorem a symbolem anarchistické nevázanosti (nebo pokleslosti, záleželo obvykle na věku a úhlu pohledu posuzovatele) undergroundové kultury. A i když mnozí už předtím věděli, jak křehká může být jeho poezie, až tlustý špalek připravený Martinem Machovcem pro nakladatelství Torst ukázal všechny stránky Jirousovy tvorby i osobnosti, od divouse a provokatéra k milujícímu otci a hluboce věřícímu člověku. Podstatná byla zkušenost dlouhých pobytů v komunistických kriminálech, tematizovaná s okázalou vulgaritou i tichým sebezpytováním.

1999 Miloš Urban: Sedmikostelí
S polistopadovou svobodou publikování se do knihkupectví vrátily i zábavné a napínavé žánry, od letitých rodokapsů a jejich nových nápodob po aktuální zahraniční hvězdy krimi, sci-fi, fantasy a hororu. A samozřejmě jejich postmoderní parodie a parafráze v čele s romány Umberta Eca. První velký román Miloše Urbana vykazuje sice některé začátečnické nedokonalosti (zejména dlouhou expozici), jeho bezprostřednost a neučesanost však má větší sílu než pozdější suverénněji konstruovaná, avšak místy rutinní díla.

2000 Zuzana Brabcová: Rok perel
Výsostně intelektuální a introvertní autorka překvapila hrstku svých příznivců i širší veřejnost lesbickým thrillerem. Při líčení dramatických peripetií náhle propuknuvší lásky zralé ženy, matky a manželky k unikavé, o generaci mladší dívce si autorka zachovala poetický styl při obdivuhodném dějovém spádu. Pro Brabcovou to byl svým způsobem coming-out, nikoli první v české literatuře (před ní především Martin C. Putna s Knihou Kraft, 1996), ale rozhodně nejvýraznější, nejvášnivější a nejtraumatičtěji prožitý. Čtený a aplaudovaný nejen příslušníky gay a lesbické komunity, ale širokou vrstvou čtenářů všech věkových a genderových kategorií.

2001 Patrik Ouředník: Europeana
Rychlý průlet alternativními evropskými dějinami, peprný, sardonický, stylisticky bravurní. A další návštěva českého exulanta z Francie, oproti unikavému Kunderovi přístupnějšího a hlasitějšího, neutíkajícího před médii; i proto, že není tak naháněn. Souvisí to i se subverzivní povahou Ouředníkových textů, které málokdy jsou tím, čím se zdají být. A čím skutečně jsou, není nikdy zcela jisté, jasné je jen to, že se čtenářem laškují až na hranici výsměchu. Ouředník je frankofonní literát par excellence i s oním typickým pohrdáním průměrným publikem. Čtení svých textů nikomu neusnadňuje, ale kdo se naladí na jeho mystifikační notu a jazykové hrátky, bývá odměněn.

2002 Emil Hakl: O rodičích a dětech
Bohumil Hrabal je inspirátorem jedné mocné větve české literatury a Hakl patří k jeho nejnadanějším žákům. Dialog otce se synem patří k jeho nejlepším textům, vyniká zde jeho zemitý, přímočarý styl, který se v horších knihách občas utápí v sebelítosti. Možná ještě lepší je pozdější triptych povídek Pravidla směšného chování, který se ve dvou textech ke vztahu obou mužů vrací s hořkou tečkou. Hakl zdařile zachycuje nový typ muže ve středních letech (či dokonce již za nimi), který však stále v podstatě vede život dvacetiletého mladíka bez závazků v podobě rodiny nebo kariéry. Velmi dobře umí vyjádřit onu křehkost a nejistotu, která se čím dál častěji skrývá za chlapáckým zevnějškem i mluvou.

2003 Jaroslav Rudiš: Alois Nebel
Literární punk, nebo pop? Od vydání prvotiny Nebe pod Berlínem (2002) prozaik z generace Husákových dětí deklaruje to první, přičemž část kritiky ho strká do druhé škatulky. Rudiš provokuje odklonem od tištěného slova jako hlavního literárního média: velké úspěchy slaví s autorskými čteními, jejichž atmosféra si vskutku nezadá s rockovými koncerty, a s kreslířem a hudebníkem Jaromírem Švejdíkem se prosadil i v komiksu, když společně publikovali první a dodnes nejlepší komiksový román. Příběh o nemotorném, ale dobrosrdečném nádražákovi obsahuje typické prvky Rudišových próz včetně novodobých lokálních báchorek. Alois Nebel se dočkal i úspěšné filmové adaptace, charakter postavy v ní však doznal nežádoucích změn.

2004 Jan Balabán: Možná, že odcházíme
Křesťansky orientovaný prozaik a esejista Jan Balabán potvrdil pozici Ostravska jako nejzuboženějšího polistopadového regionu. Jeho soubor povídek má sice v mnoha případech silný sociální podtext, Balabán tak však nečiní tezovitě, jeho příběhy vycházejí z dobré znalosti situace i drobných lidských osudů. Důležitým prvkem souboru je neokázalost, kontrastující s některými staršími i pozdějšími Balabánovými díly, která mají být významnější, osudovější. Civilní pojetí však těžkým Balabánovým tématům sluší nejvíc.

2005 Jiří Hájíček: Selský baroko
Stranou všech literárních center žije prozaik Jiří Hájíček, stranou hlavních dějů se odehrávají i příběhy jeho knih. Širší pozornost publika mu přinesly až ceny Magnesia Litera: za Selský baroko získal Literu za prózu, s románem Rybí krev v roce 2013 vyhrál hlavní kategorii Kniha roku. Poctivé, pracovité psaní o lidech na jihočeském venkově mezi dominantní velkoměstskou literární produkcí příliš nevyčnívá. A když, tak právě onou pracovitostí a poctivostí: ke spisovatelskému řemeslu i k místům a lidem, o nichž vypráví.

2006 Radka Denemarková: Peníze od Hitlera
Druhá próza Radku Denemarkovou proslavila možná ještě více v Německu než doma. Příběh, jehož základ autorka našla v reportáži časopisu Respekt, vypráví o restituentce, která se v rodné vsi po letech setká s nevraživostí a intrikami; a také se stíny vlastní minulosti. Denemarková jej napsala naléhavým, emotivním stylem, který jí získal ctitele i kritiky a v němž pokračovala i v dalších knihách. Stejně tak si i pro další prózy vybírá témata bolavá a vyhrocená, nejčastěji různé formy násilí a příkoří páchané muži na ženách.

2007 Petr Nikl: Záhádky
V době počínajícího malého baby boomu začínala sílit původní tvorba pro děti, jejímž vydáváním se profilovala zejména malá vydavatelství Baobab a Meander a postupně k témuž přiměla i tradiční velké vydavatele knih pro děti, kteří se předtím spoléhali hlavně na reedice a překlady. Niklovy knihy (vydávané v Meandru) spojují nonsensovou poezii s mírně surrealistickou výtvarnou složkou a čtou je i dospělí; zlé jazyky tvrdí, že spíše než děti. Věčný hračička Nikl po úspěchu Záhádek publikoval další podobně laděné tituly a otevřené čtenáře uchvacuje také na performancích, z nichž žádná není stejná a balancují mezi koncertem, autorským čtením a klauniádou.

2008 Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem
I když kritika vyhlížela literární pokusy etnických nebo národnostních menšin (zejména romské), až skočila na špek podvrhu s falešnou Vietnamkou, sotvakdo si dokázal představit afročeského spisovatele. Zmeškal navíc netematizuje svůj původ, k tomu došlo až v následující – slabší – próze Životopis černobílého jehněte (která byla ale napsána jako první). Ve vynalézavé nelineární kompozici se vrací do traumaty zatížených padesátých let, aby je využil jako kulisu k možná šokující a historicky neprůkazné, ale přesto věrohodné zápletce o jednom nečekaném selhání a poklesku.

2009 Petra Soukupová: Zmizet
Dětství jako nepřetržitý sled malých a větších naschválů, příkoří, škodolibostí a dalších malých i fatálních bitev dlouhé války o přízeň rodičů a postavení mezi vrstevníky. Neveselá kniha tří dlouhých povídek vyniká úsporným stylem a krátkými dialogy, nekompromisně kritickým sledováním postav, které kousnou, jakmile k tomu dostanou příležitost. Soukupová neúprosně a do důsledků rozvíjí zkušenosti s tím, že nejvíce ublíží ten, ke komu máme nejblíže.

2010 Pavel Šrut: Lichožrouti se vracejí
Fenomén Lichožrouti se zrodil už v roce 2008 a pokračování prokázalo, že fiktivní svět příšerek žeroucích liché ponožky má potenciál na trilogii, jíž se také dočkal. Pro uznávaného básníka a překladatele Šruta představovalo psaní pro děti zprvu snadnou obživu, nakonec se však vyprofiloval jako nejvýraznější autor románů pro děti starší i mladší. Lichožroutí série je jedna z mála domácích knih pro děti, která si dokázala vydobýt jejich masovou pozornost bez podpory filmu či televize, přičemž jásala i kritika a pršely literární ceny. A jejich tažení ještě nekončí, další fanoušky doma i v zahraničí jim může přinést chystaná filmová adaptace.

2011 Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada
Když Ajvaz za Lucemburskou zahradu přebíral Magnesii Literu za knihu roku, padala slova o tom, že by si cenu zasloužil spíše za předchozí romány. Jenže ty nejlepší vyšly už před deseti a více lety (Druhé město 1993, Zlatý věk 2001) a přízeň si získávaly spíše pozvolna. Ajvaz se za své imaginativní prózy inspirované Borgesem i surrealismem dočkal uznání právě na konci prvního desetiletí nového století, když byly přeloženy do angličtiny a ve své tradiční anketě na ně upozornil gigant Amazon. Jako iniciační kniha do Ajvazova světa však krátká a poměrně přehledná Lucemburská zahrada poslouží skvěle.

2012 Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně
Překvapivý bestseller, který se vymyká dobovým módám i komerčním vzorcům, a důkaz, že exotiku lze najít i doma, v Bílých Karpatech. Příběhy místních šamanek, „bohyní“, líčí Tučková v důmyslné mozaikové kompozici s detektivní zápletkou, přičemž opět, stejně jako v předchozím románu Vyhnání Gerty Schnirch, vychází z pečlivého studia dobových dokumentů a historických pramenů, které však přetváří pro účely románu napínavého i jímavého. Mimo jiné důkaz toho, že procento čtenářek beletrie je čím dál vyšší a že procento těch inteligentních mezi nimi také roste, všem odstínům šedi navzdory.

2013 Evžen Boček: Aristokratka ve varu
Od doby publikování Hrdého Budžese se v českém knižním prostředí mnoho nezměnilo, i textu kastelána Bočka Poslední aristokratka, který svým charakterem na vysoké prodeje aspiroval okamžitě, trvalo téměř dva roky, než si jej někdo všiml – a stalo se to až při vydání přímého pokračování. Změna je alespoň v tom, že k tomu už nebyla zapotřebí prostořeká herečka a televize. Boček navazuje na tradici přímočaré humoristické prózy, která nemá jiné ambice než bavit. Přitom se nikomu neposmívá, nikoho neuráží a na malém prostoru jednoho zámku dokáže za pomoci rázovitě hyperbolizovaných postav vykřesat záviděníhodné množství komických situací.

2014 Petra Hůlová: Macocha
Barvitý jazyk, přesvědčivý vhled do životů i pocitů tří generací žen a exotické mongolské reálie v románu Paměť mojí babičce. To vše že napsala třiadvacetiletá studentka? Spekulace o spoluautorství prvotiny spojované se spolužákem z mongolistiky Jáchymem Topolem autorka brzy vyvrátila dalšími kritikou i čtenáři nadšeně přijímanými prózami a nastartovala tak skvělou literární kariéru a také ofenzivu podobně mladých autorek. Hůlová jako jedna z mála dokáže publikovat ve velmi rychlém tempu (každý druhý rok), což jí umožňuje tematizovat současnost, přičemž si přes četné a různorodé kritické výhrady udržuje dlouhodobě vysokou úroveň. Macocha je jediná próza, která svádí k (planým) úvahám o autobiografickém pozadí, protože hrdinkou je spisovatelka – alkoholička a špatná matka.