Cesta k Adamovi se ani v plamenech neztratí
Vilaine, Laurence: Le silence ne sera qu’un souvenir

Cesta k Adamovi se ani v plamenech neztratí

Prvotina francouzské spisovatelky Laurence Vilaine se odehrává na Slovensku a vypráví o Romech. Zajímavě napsaný, napínavý a smutně uhrančivý příběh ale přesné ukotvení nepotřebuje, je především velice lidský. Vypráví o životě s momenty velkého štěstí a radosti, ale i nepochopitelných propadů do krutosti, beznaděje, bezmocnosti proti osudu.

Prvotina francouzské spisovatelky Laurence Vilaine vypráví o Romech. Autorka však ve všech rozhovorech pohotově uvádí, že je v podstatě nezná nijak líp než kdokoli z nás, nemá mezi nimi ani příbuzné, ani známé, nikdy se jimi nezabývala „studijně“, tj. z hlediska antropologického, historického či sociologického. Námět na knihu se zrodil z jejího zájmu o lidi, o nichž moc nevíme, ale máme tendenci je vytěsňovat z centra pozornosti, z „našeho“ prostoru.

Laurence Vilaine (1965) vystudovala angličtinu, pracuje jako redaktorka a novinářka, je autorkou několika průvodců a dokumentárních pořadů. Možná právě proto, že média se ve Francii romské otázce dost věnují (Sarkozy a po něm i Hollande vystěhovávají rumunské Romy do vlasti, ti se však „po Francouzi zaplacené dovolené doma“ vracejí do Francie zpět, přestože zde žijí v podstatě v ghettech, stanových městečkách na krajích velkoměst atp.), se o ni začala zajímat také, avšak po svém.

Svůj romský příběh zasadila Laurence Vilaine na Slovensko. Slovenské reálie jsou jen namátkové – omezují se na pár slov, jež postavy pronesou, místních či osobních jmen, které textu dodávají trochu exotiky. Podobně například sporadické zmínky o Zdi (myslí se berlínská) mají určit přesný časový bod, kolem něhož se děj odvíjí. Její pád místní komunita reflektuje jako historický mezník, oznamující převratné změny, snad i naději na lepší život, ale postavy zároveň jedním dechem přiznávají, že vůbec nevědí, co si pod „Zdí“ představit. Celá ta historie se tak současně odehrává víceméně i mimo konkrétní čas a prostor: příběh je napínavý, zajímavě napsaný a uhrančivý tak, že čtenář přesné ukotvení nepotřebuje.

Vypravěčem je starý Rom Mikluš, jenž v sobě celý život nese spletitý příběh svých sousedů a druhů (pospolitost jako základní charakterová vlastnost Romů je jedním z vracejících se motivů) a poprvé se ho rozhodl vypovědět. Lidé většinou vnímají jen určitý výsek životního běhu těch, koho mají kolem sebe. Mikluš je asi jediný, kdo se umí vrátit do minulosti a má k ruce všechny nitky, z nichž lze konkrétní rodinný příběh poskládat. Nikdo kromě něho neumí odhalit rodokmen těch několika postav, jejichž osudy jsou provázané. Navíc ale k uvědomění si tohoto svazku je třeba nejen všechny detaily znát, ale i chtít si je dát dohromady.

Čtenář si musí vyslechnout celý ten složitý příběh, aby se dozvěděl, že malý kluk a stará bláznivá žena, kteří ve vesnici žijí zcela nezávisle na sobě, oba sami a jeden ztracenější než druhý, vlastně patří k sobě. Autorka tu historii vypravuje po kouskách, na přeskáčku, s různými odbočkami. Tu s četnými detaily, jindy mnoho důležitého přeskočí.

I když je vypravěčem Mikluš, v některých pasážích se vyprávění nenápadně mění tak, že děj nahlížíme vlastně očima dalších postav. Ačkoli se nemění princip vyprávění v ich-formě, v Miklušově podání, Mikluš se náhle z pouhého pozorovatele stává vševědoucím vypravěčem. Ve třetí části knihy jsou také graficky (jiným fontem) vyznačené pasáže přímé zpovědi další významné ženské postavy, Marušky, které doplňují Miklušova slova, konfrontují se s nimi.

Příběh otvírá několik scén věnovaných klukovi Adamovi, Adamkovi, jenž jako by své jméno neznal nebo zapomněl, všichni mu říkají jen Dilino (housle). Je to neduživý otloukánek, na kterého si ostatní kluci vždycky troufnou. Nikdy nemluví, s nikým se nebaví ani nekamarádí, jen nádherně hraje na housle. Ty mu jsou také vším. Až do chvíle, kdy mu je ti ostatní, grázlíci, čistě pro zábavu seberou a spálí.

Stařeně říkají Chnepki. Bývala to nekrásnější a nejveselejší dívka v osadě, a to až do chvíle, kdy ji ještě jako dítě znásilnili vojáci. Přestala mluvit, přestala o sebe dbát, říkalo se o ní, že je šílená. Po čase si ji všiml gadžo Lubko, loutkář a hudebník, velký přítel Romů. Velká láska mladou ženu vyléčí, postupně vede až ke svatbě. Štěstí mladé dvojice však skončí s narozením dcery Marušky – novopečená matka opět sklouzne k šílenství a rodinu opustí.

Lubko dcerku vychoval, stala se z ní krasavice po mamince. Na jedné letní slavnosti se Maruška za zvuků otcových houslí poprvé v životě roztančí, její symbolický vstup do světa dospělých však pokazí nepříjemné setkání s matkou, jež se nečekaně vynoří a pokusí se dceru uškrtit. A pohled na dceru, jak ji dosud neviděl, možná i vzpomínka na dávné soužití s její matkou, přivede Lubka v noci do Maruščina lože. Incest způsobí, že se Maruška, jež otce zbožňuje, do něho ještě zamiluje jako do muže, ten se jí však dále straní. Z osudové noci Maruška otěhotní, narodí se jí dítě. V té chvíli se příběh ještě více zamotá, z jen kusých reminiscencí lze vyrozumět, že se za Maruščiny krátké nepřítomnosti do domu vloupala Chnepki a stavení podpálila. Maruška zoufale hledá svého synka a jeho (i svého) otce... I když autorka vypoví ještě dlouhý kus té složité historie, příběh v jejím podání nekončí, je na každém, aby si ho dovyprávěl.

Takto vypsaná hrubá linka děje působí nicméně příliš přímočaře. V knize zůstává velká část příběhu jen v jakémsi oparu, náznaku. Než čtenář pochopí, co má vlastně sledovat (čí osudy se zde popisují, co je tu důležité), tápe. Text nejprve působí jako povrchní popis života romské komunity a její konfrontace s nájezdy zvědavých turistů, kteří se tu jen na chvilku zastaví, dají si halušky, poslechnou si pár cikánských písniček, politují špinavé děti a podělí je pár halíři. Až posléze se indicie začnou skládat v určitý obraz. Mikluš se přímo obrací ke čtenáři jako k někomu, kdo sem přišel sbírat zajímavý námět na knihu, a zrazuje ho od toho, aby v tom pokračoval, protože stejně zůstane jen na povrchu, nikdy nepochopí, co leží hlouběji. K obtížné přístupnosti textu přistupuje zpočátku i to, že je prokládán spoustou přísloví – jež jako by dokládala jednak povrchnost našeho vnímání světa (jsou to vlastně klišé), jednak to, že v jazyce je uloženo mnoho starých mouder (odrážejí archetypy lidského chování, soudů, předsudků). Po dočtení knihy nicméně vítězí dojem, že jde o text postavený na úmyslné, promyšlené hře s oběma koncepty – jak s povrchností, tak s prastarými myšlenkovými schématy.

Celkově jde o velice zajímavou knihu se „společensky aktuálním“ námětem zpracovaným bez jakéhokoli moralizování či odsuzování. Spíš je to jen pokus podívat se na věci jinak, hledat to dobré na etniku, na něž se většinová společnost většinou dívá s nedůvěrou a často se strachem. I když nakonec se při tom hledání dojde k příběhu velmi tragickému, je pořád velice lidský, s momenty velkého štěstí a radosti, ale i nepochopitelných propadů do krutosti, beznaděje, bezmocnosti vůči osudu. To, že takové těžké situace řeší každý jinak a někdy nepochopitelně, nestandardně, je jasné. Stejně jako nelze popřít, že jedno zlo plodí další, přičemž některá mají opodstatnění, jiná jsou úplně zbytečná. Některým se možná dá předejít, jiná nelze ani předvídat, ani napravit. Přestože je příběh těch několika postav smutný, kniha chmurná není, pořád dává naději, pořád vidí a ukazuje něco zajímavého a krásného.

Rozhovor s autorkou:

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

 Gaïa Editions, Montfort-en-Chalosse, 2011, 174 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyky:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse