Člověk aby dnes skoro pohledal pražskou čtvrť, které doposud žádný autor nevystavěl větší či menší literární pomník. O tom, že i Nusle mají svého neopakovatelného genia loci a svérázné obyvatele, se nás v minulosti snažila přesvědčit kupříkladu Milena Slavická. Její Povídky jamrtálské ovšem skýtaly obraz Nuselského údolí za normalizace, kdy romanticky zpustlé lokality i pohnuté lidské osudy tak nějak patřily k duchu doby. Nestala se za posledních pětadvacet let z Nuslí jen další bezbarvá a nudná městská část? Podle autora povídkového souboru Nuselskej punk tomu tak rozhodně není, a že o tom ví své. Za pseudonymem Green Scum se totiž ukrývá – alespoň podle informací na obálce knihy vydané nakladatelstvím Paseka – padesátník žijící v Praze „střídavě na ulici a pod střechou“. A přestože přirovnání příběhů Zeleného Škraloupa (jak se autor označuje na Facebooku i vlastních webových stránkách www.zelenyskraloup.cz) k prózám Haškovým, Hrabalovým, či dokonce Nerudovým otištěné tamtéž je vskutku nemístné, autenticitu jeho textům nikdo upírat nemůže.

Na osmdesát kratičkých povídek (podle označení „kapitol“, autorovými slovy pak „storek“) má sice jediného vypravěče, věčně opilého či zkouřeného „beatnika volbou i osudem“ Džuda, jejich hrdiny jsou však obvykle jiné osobité postavy z řad místních, kterých tu nalezneme několik desítek. Začíná to většinou podobně – Džudo se ocitne v oblíbeném výčepu Na Závisti ve společnosti některého ze svých přátel či známých a poté vyslechne, sám odvypráví nebo si připomene tragikomický (jednou spíše humorný, jindy nemálo smutný) příběh některého z oněch drobných kriminálníků, smolařských podnikavců či politováníhodných důchodců, obdařených roztodivnými přezdívkami a pronásledovaných nepřízní osudu. A stejný je i konec těchto povídek, jen ona refrénovitě se vracející Džudova mantra „srát na to“ nabírá tu odevzdanější, tu zlostnější přídech v závislosti na vyznění toho kterého příběhu.

Přestože napříč povídkami prochází i několik delších „příběhů“ či spíše leitmotivů, spjatých se samotným Džudem (jeho práce v antikvariátu a vztah s Bárou), potažmo jeho nejbližšími společníky Korábem a Trávou (provozování pěstírny konopí), těžiště knihy představují nepochybně historky epizodních postav, jejichž množství a vzájemná podobnost bohužel Nuselskýmu punku notně ubírá na výsledném čtenářském dojmu. Zatímco protagonistům jednotlivých povídek nelze upřít nevšednost a rozmanitost, způsob autorova vyprávění zůstává v podstatě stejný, což se netýká jen výše nastíněného rámcování povídek nebo jejich konstantního rozsahu, nýbrž i užívaných stylistických a jazykových prostředků. K nim vedle očekávaných nespisovných výrazů a vulgarismů patří zejména krátké až úsečné věty nebo autorův dosti zvláštní (experiment, či amatérismus?) způsob zachycení dialogů Džuda s dalšími postavami, který kombinuje vnitřní monolog s přímou řečí („Pomyslel jsem si, že to musel bejt dobrej magor. – Ani hovno, Džudo. Žádnej magor“).

Povídkový soubor Nuselskej punk zůstává věrný svému názvu. Autenticky a barvitě zobrazuje odvrácenou tvář pražských Nuslí, kde „víc je těch, co jen přežívaj“, a při líčení tragikomických historek vybraných rázovitých obyvatel téhle „periferie“ ležící pár stanic tramvaje od centra metropole dává přednost silnému přímočarému účinku před formální vytříbeností či pestrostí. Jistě to není kniha pro každého, ale na současné literární scéně představuje Green Scum a jeho povídky vítané zpestření. Trochu se však obávám, aby se na jeho případné další knihy – zůstane-li věrný svému autorskému rukopisu – nepohlíželo v budoucnu stejně, jako se podle Korába dívají lidé na Džuda: „Berou tě jako anomálii. Chvíli je to zábavný, ale není to nafurt.“