M'ma je dnes ještě naživu
Daoud, Kamel: Meursault contre-enquête

M'ma je dnes ještě naživu

Francouzsky psaný román alžírského spisovatele Kamála Dáwuda nazvaný Meursault contre-enquête (název ohlášeného vydání českého překladu zní Meursault, přešetření) lze považovat za dlouho očekávanou alžírskou odpověď na Camusův román Cizinec, vydaný v roce 1942, a vnímat jej jako pokus o částečné přepsání tohoto zásadního díla světové literatury.

Nakladatelství Euromedia-Odeon na příští měsíc ohlásilo vydání překladu francouzsky psaného románu alžírského spisovatele Kamála Dáwuda, Meursault contre-enquête (plánovaný český titul zní Meursault, přešetření), v němž lze do jisté míry vidět desítky let očekávanou alžírskou odpověď na Camusův román Cizinec, vydaný v roce 1942, a vnímat jej jako pokus o částečné přepsání tohoto díla světové literatury.

Kamál Dáwud je novinář působící v alžírském Oranu, konkrétně jako šéfredaktor deníku Quotidien d’ Oran, kde zároveň vede polemicky laděnou rubriku nazvanou Raina raikoum (Váš názor, náš názor). Do vydání knihy Meursault contre-enquête, svého prvního románu, byl rovněž znám jako autor kratších novel. Dáwud proslul svou kritikou alžírského establishmentu po roce 1962, kdy země získala nezávislost. Ten je zvláštním případem od okolí izolovaného polovojenského režimu v čele s prezidentem Búteflikou (v roce 2014 zahájil svůj v pořadí čtvrtý mandát) a vládou jedné strany, tzv. FLN (Fronta národního osvobození).

Román Meursault contre-enquête získal několik literárních ocenění, z nich letos tzv. Goncourtovu cenu za první román. Minulý rok byl jedním z favoritů na „hlavní“ Goncourtovu cenu, která mu jen těsně unikla. Vypravěčem románu je Alžířan Hárún, mladší bratr anonymního Araba, kterého Meursault, antihrdina Camusova Cizince, zabil ve chvilkovém zatemnění mysli v proslulé scéně odehrávající se na sluncem zalité pláži. cizinecV jednom z oranských barů, jehož je pravidelným návštěvníkem, se Hárún několik večerů po sobě schází s univerzitním profesorem z Evropy, který se v Alžírsku vydává po Camusových stopách, a líčí mu svůj příběh. Hárún se nehodlá smířit s tím, že památku jeho bezdůvodně zavražděného bratra zastínila literární sláva autora románu a že případ nikdy nebyl řádně prošetřen. Jako vrchol nespravedlnosti vnímá skutečnost, že se Camus ani neobtěžoval dát jeho bratrovi jméno. Ten měl tak navždy zůstat součástí blíže neurčité a individuality zbavené masy původních obyvatel koloniálního Alžírska: Arabů. Dovídáme se, že onen Arab se jmenoval Músá a že jeho smrt byla přinejmenším stejně absurdní jako ta Meursaultova. Ve svém nezadržitelném verbálním deliriu – dialogizovaném monologu, silně připomínajícím Camusovu novelu Pád – Hárún soustavně zaměňuje Camuse s Meursaultem. V alžírském vydání jde tato praktika dokonce tak daleko, že Hárún hovoří o Albertu Meursaultovi – spisovateli, románové postavě a reálném vrahovi v jedné osobě.

Celý román je proložen mnoha intertextovými narážkami na Cizince, do jisté míry kopíruje i jeho syžet a fabuli, některé jeho pasáže reprodukuje a záměrně zkresluje. Sám incipit představuje působivou variaci na Meursaultovo proslulé konstatování „Aujourd’hui, m'ma est morte“ (v českém překladu M. Žiliny: „Dnes umřela maminka“):

„M'ma je dnes ještě naživu. Už nic neříká, ale vyprávět by toho mohla spoustu.“

Hárún vypráví, jak se po bratrově smrti jako malý s matkou přestěhoval z Alžíru na venkov, kde se později, již jako mladý muž, setkává s novinářkou jménem Meriem a započíná s ní vztah. On sám se na tiché naléhání své pomstychtivé matky dopustí „bezdůvodné“ a zbytečné vraždy Francouze a následně čelí absurdnímu obvinění ze strany vyslýchajícího funkcionáře FLN. Ten mu totiž nevyčítá vraždu jako takovou, ale to, že se jí dopustil až po vyhlášení nezávislosti, a nikoli ještě během války za nezávislost. Sám Hárún se navíc této války nezúčastnil, jak by se bývalo u muže jeho věku slušelo:

„Je ti sedmadvacet,“ spustil, pak se ke mně s planoucíma očima naklonil a ukázal na mě prstem jako při obžalobě. Zařval na mě: „Tak proč ses nechopil zbraně a nešel osvobodit svou zem? Odpověz! Proč?!“ V jeho rysech bylo cosi neurčitě směšného. Vstal, prudce otevřel šuplík, vytáhl z něho alžírskou vlaječku, došel ke mně a mával mi s ní před nosem. Pak se mě výhružně, trochu huhňavě zeptal: „A tuhle poznáváš?“ „Ano, jistě,“ odpověděl jsem. Na ta slova se ho zmocnil patriotický zápal a opakovaně proklamoval věrnost své nezávislé zemi a oběti jednoho a půl milionu mučedníků. „Toho Francouze jsi měl zabít společně s námi, během války, a ne tento týden!“ Odpověděl jsem, že to na věci nic moc nemění. To jej nejspíš zaskočilo, na chvíli se odmlčel a pak zrudl: „To mění všechno!“ V jeho pohledu byla zlost. Zeptal jsem se ho, co se tím mění. Začal koktat něco o tom, že je rozdíl mezi zabíjením a bojem, že nejsme vrazi, ale osvoboditelé, že mi nikdo nedal rozkaz, abych toho Francouze zabil, a že to bylo třeba udělat předtím.

Tato pasáž výborně ilustruje skutečnost, že Hárún není pouhým vypravěčem příběhu z opačné perspektivy či kritikem koloniálních poměrů v zemi, ale že i on sám je ve své „svobodné“ zemi cizincem. Jak se totiž rovněž dozvídáme, odmítá se smířit s pronikáním náboženství do osobní sféry, nesnáší pokryteckou zbožnost (nejhorším dnem je pro něho pátek, sváteční den muslimů) a ve svém pohrdání mešitou společně s konzumací vína spatřuje významný akt osobní svobody a revolty. Téměř jako okopírovaná podle Camusova Cizince se jeví scéna, kdy za ním přijde imám, aby jej přivedl na cestu víry. Hárún v tu chvíli reaguje jako Meursault, kterého před popravou navštívil kněz. Určité sblížení s Camusovou filozofií absurdna (ačkoli vyznívající značně smířlivěji) lze možná spatřovat v Hárúnových výrocích o tom, že Bůh není odpověď, ale otázka, a o tom, že ten, kdo vychází ze smyslu, nalezne nakonec jen absurdno, zatímco ten, kdo svou cestu začíná u absurdna, se smyslu může přiblížit.

Vypravěč Hárún je v mnohém tlumočníkem autora románu, člověka, jenž sice bez zaváhání odsuzuje zločiny francouzského kolonialismu, přesto má však problém splynout s novým řádem a přijmout dogmata vítězů. Když na Dáwuda minulý rok v prosinci salafistický aktivista vyhlásil fatwu za to, že prý uráží islám a pravověrné muslimy, mnohým Alžířanům se jistě vrátila vzpomínka na temná devadesátá léta, kdy v zemi zuřila občanská válka mezi islámskými teroristy a armádou, z níž se Alžírsko částečně vzpamatovává dodnes. Dáwud, který opakovaně prohlásil, že mu, na rozdíl od řady jeho krajanů, primárně nešlo o to, aby si s Camusem vyřizoval účty, a který si stěžuje na „zfetišizovaný“ obraz Camuse ve francouzské i alžírské kultuře, především do druhé poloviny románu vnesl svou frustraci ze současných poměrů v zemi.

I čtenář tak může sledovat proměnu, kterou postava Hárúna v románu prochází. Na počátku za jeho vyprávěním stojí především zášť kolonizovaného, touha pomstit svého bratra „zavražděného v knize“. Na první straně tak čteme:

Chci říct, že jde o příběh starý více než půl století. Udál se a hodně se o něm mluvilo. Lidé o něm mluví i nadále, zmiňují však jen jednoho mrtvého – bez ostychu, jak vidíš, přesto, že mrtví byli dva. Ano, dva. Důvod jejich opomenutí? První z nich dovedl vyprávět, a to tak, že dokázal, aby ostatní zapomněli na jeho zločin, zatímco druhý z nich byl negramotný chudák, kterého, jak se zdá, Bůh stvořil jen proto, aby schytal kulku a znovu se obrátil v prach, neznámý, který ani nestihl dostat jméno.

Postupně se však jeho vztek začíná čím dál tím více obracet nejen proti jeho zemi, ale i proti jeho mrtvému bratrovi, jehož patologické přítomnosti ve své mysli se v podstatě touží zbavit – Hárún se proti své vůli stává Meursaultem... Stejně tak i francouzský jazyk, kterému se zpočátku učí jen proto, aby mohl své negramotné matce do zemdlení předčítat a překládat novinový článek popisující bratrovu vraždu, se pro něho stane únikem z šedé reality poválečného Alžírska, vstupenkou do světa poezie a snění. Dáwud ukazuje, že po jazyce bývalých vykořisťovatelů, který, jak sám Hárún podotýká, se v této zemi bezprizorně „povaluje na ulici“, tak není nutné šlapat: jeho jednotlivá slova lze posbírat a znovu jim vdechnout nový život, učinit z nich prostředek k vyjádření lidských snů a tužeb. Román Meursault contre-enquête tak pravděpodobně můžeme číst i jako pokus o historické smíření a nalezení komplikované postkoloniální identity.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Barzakh, Al-Džazáir, 2013 a Actes Sud, Arles, 2014, 191 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse