Stoner, román z univerzitního prostředí amerického spisovatele Johna Williamse (1922–1994), bývá nazýván literárním Lazarem. V roce 1965, kdy byla kniha poprvé vydána, se jí navzdory pochvalnému přijetí od časopisu The New Yorker prodalo pouze 2000 výtisků a rok nato byla stažena z prodeje. Stonerovo zázračné zmrtvýchvstání se odehrálo o více než čtyřicet let později: román se dočkal nového vydání (2006) a od té doby se těší jak čtenářské, tak recenzentské přízni. Roku 2013 byl Williamsův román, na který pěl chválu i Ian McEwan, Julian Barnes či Nick Hornby, vyhlášen knihou roku britským knihkupectvím Waterstones. Čím Stoner současné čtenáře a kritiky tak uchvátil?

Jak Williams předestírá hned v prvním odstavci celého románu, Stonerův životní příběh není ničím výjimečný: „William Stoner začal studovat na Missourské universitě v roce 1910 ve věku devatenácti let. Po osmi letech, v době, kdy ve světě vrcholila první světová válka, obdržel doktorát z filozofie, nastoupil do téže školy jako učitel a pracoval v ní až do své smrti v roce 1956. Po celou kariéru zůstal jen odborným asistentem a ze studentů, kteří navštěvovali jeho přednášky, si na něj matně vzpomene jen malá hrstka z nich“ (19). Stonerův osobní, rodinný a milostný život je podobně neúspěšný. Na univerzitě není nijak populární, přátel má pomálu a to jediné, čím se vyznačuje, je uzavřenost a pasivita. Manželka ho nenávidí a ve snaze mu co nejvíce ublížit sabotuje jeho zpočátku slibně se vyvíjející vztah s dcerou, milostný románek s kolegyní skončí katastrofou. Nedejme však na první dojem.

Úryvek z předchozího odstavce, nemilosrdně a bez servítků popisující bezvýznamnost Stonerovy kariéry, je téměř šokující. Williams ovšem strohostí tohoto popisu sleduje jistý účel – poukazuje na propastný rozdíl mezi tím, jak je náš život vnímán zvnějšku, známe-li pouze suchá fakta, a jaký je z pohledu toho, kdo jej prožívá. Když se podíváme na základní údaje o Stonerově působení na univerzitě, uvidíme jen neuspokojivou kariéru, ale už ne to, co pro Stonera práce na univerzitě ve skutečnosti znamenala. Univerzita pro něj představovala útočiště, bezpečný přístav; studium literatury pro něj bylo potěšením, naplňovalo ho a i v těch nejtemnějších chvílích mu poskytovalo útěchu. Stejně frustrujícím by se nezúčastněnému pozorovateli mohl jevit rodinný a milostný život hlavního hrdiny. Stoner však, alespoň zpočátku, svou ženu miloval, záleželo mu na ní a chtěl pro ni to nejlepší. Totéž platí pro jeho dceru. Vztah s mladou doktorandkou sice vlivem vnějších událostí končí skandálem a rozlukou, ale Stoner díky němu poznává skutečnou lásku a vášeň.

Práce a láska, podotýká John McGahern v předmluvě k této knize, jsou nosnými tématy Williamsova románu. Práce Stonera v různých variantách provází celý život: narodil se na farmě ve středním Missouri jako jediné dítě těžce manuálně pracujících rodičů, kteří v životě nepoznali nic než dřinu; sám byl odmalička zvyklý tvrdě pracovat. Po nástupu na univerzitu se mění povaha Stonerovy práce, nikoliv však jeho pracovní nasazení. Celý román prostupuje přesvědčení, že poctivá práce má svou hodnotu – činí život člověka ušlechtilým a dává mu smysl. Ostatně sám Williams v jednom z rozhovorů tvrdí, že Stonerův vztah k práci z něj dělá dobrého člověka: „Řada z lidí, kteří román četli, si myslí, že prožil smutný a mizerný život. Já si ale myslím, že to byl život velmi dobrý. […] Živil se tím, co měl rád, měl k tomu kladný vztah a vysloužil si za to určité uznání. Byl svědkem důležitých hodnot. […] Učení pro něj byla práce v tom dobrém a váženém smyslu. Jeho práce mu vtiskla jistou totožnost a udělala ho tím, kým byl“ (Předmluva, s. 12). Totéž platí pro lásku. Je to Stonerova schopnost milovat, ať už svou rodinu, milenku, či anglickou literaturu, která z něj dělá lepšího člověka.

McGahern ve své předmluvě vyzdvihuje Williamsovo „sebejisté a psychologicky precizní“ vylíčení postav. To však neplatí pro postavu Stonerovy manželky Edith. Edith jejich manželství nikdy nedala šanci – Stonera začala nenávidět a odmítat již během svatební noci. Je náladová, věčně nespokojená a naštvaná a zdá se, že její jedinou ambicí je udělat svému manželovi ze života peklo. Williams se Edithino chování snaží vysvětlit poukázáním na její viktoriánskou výchovu, naznačuje, že její potíže vyvěrají z potlačované sexuality. Přesto zpodobnění Edith působí nereálně a neautenticky, její reakce jsou přehnané a motivace jejího prapodivného jednání je jen těžko uchopitelná. Dalším negativem, které jde tentokrát na vrub nakladatele, je poměrně velké množství překlepů v textu.

Čím ale Stoner vyniká, je jazyk. Jazyk, jenž je na první pohled jednoduchý a prostý, ale zároveň až chirurgicky přesný a výstižný, navenek neokázalý, ale přesto působivý. Williamsův styl nás oslovuje právě svou jednoduchostí a civilností, stejně jako nás svou obyčejností oslovuje Stonerův příběh. Stonerův život není příběh cesty k úspěchu a slávě, nýbrž příběh obyčejného člověka, který se se světem pere, jak umí. A právě svou všedností a nevýznamností, svým mnohdy marným bojem s osudem na nás Stoner působí, právě tím nám tolik připomíná naše vlastní životy a umožňuje nám se s ním v mnoha ohledech ztotožnit. I proto jistě tento prostě vyprávěný, ale nikoliv jednoduchý román zaujal v posledních letech tolik čtenářů.