Japanoložka Denisa Vostrá (*1966) je autorkou několika knižních doslovů, překladů, řady odborných článků i spoluautorkou jedné učebnice japonštiny. Její nová kniha Předpoklady japonské scéničnosti je ovšem ambicióznější: nabízí nejen výklad tradičního umění, poezie a náboženství, ale také zkušenost ze současného každodenního života ostrovní říše; proniká nejen do tajů nejen tradičního japonského divadla, ale nabízí také vhled do řady fenoménů japonské kultury obecně.

Tradiční japonské divadelní formy kabuki a nó jsou totiž jen jedním aspektem širokého spektra projevů tamní scéničnosti. Hned v prvních řádcích své práce definuje autorka Japonsko jako jeviště a jeho obyvatele nazývá scénickými. Nehovoří tu jen o vyšších uměleckých formách, u nichž bychom určitou scénovanost očekávali. Naopak poukazuje na kořeny těchto vytříbených tradičních forem v japonské každodennosti, v jejích rituálech a psychologii, platných i v dnešní ultramoderní době. Autorka představuje řadu způsobů chování a uvažování, které nenalezneme nikde krom Japonska a které zásadně formují podhoubí známějších divadelních i výtvarných projevů ostrovní říše.

V úvodu publikace nabízí Denisa Vostrá přehled podstatných japonských estetických kategorií (mono no aware, wabi a sabi, júgen ad.); teprve ozřejmění těchto základních kamenů japonského estetického cítění otevírá bránu k hlubšímu pochopení souvislostí. Publikace dále sleduje vývoj jednotlivých kategorií a jejich uplatnění v různých, někdy i překvapivých aspektech japonského života. Přibližuje tak například čajový obřad a jeho sepětí s duchovní tradicí, ale i se samotným prostorem tradičních čajových domků a pojetí obytného i chrámového interiéru obecně. Stýkají se zde také koncepty věroučné, tedy svébytná kombinace národních náboženství: kultu šintó, buddhismu a zenu. Jejich rituály a spiritualita úzce souvisí s výše naznačenými estetickými koncepty. Například princip júgen sleduje autorka od Zeamiho a Kan’amiho, skutečných zakladatelů divadla nó, až po moderní kinematografii, zastoupenou slavným snímkem Žít Akiry Kurosawy.

Fascinující část knihy pak tvoří pojednání o prostoru a čase v konceptu „ma“, kterým se autorka již delší dobu intenzivně badatelsky zabývá. Specifický a nelehce uchopitelný koncept ma je tu sledován v kontextu evropské filozofie, teatrologie a estetiky, ale vyvstává také celkově jako základní princip japonského pojetí umění i každodenního života v širším slova smyslu. I zde nás autorka přivádí k hlubšímu ponoru do japonských duchovních tradic, spojených s meditací, v níž čas a prostor, podobně jako prázdnota a plnost, splývají v dokonalý celek.

Koncept ma se silně projevuje i v tradičním řešení obytného prostoru, tedy ve scénologii prostoru k obývání. Tradiční architektura, chrámová i obytná, se stává základním kamenem scénického cítění prostoru a je zajímavé pak sledovat její transformaci v novodobé historii země. Dalším fenoménem, který autorka představuje, je „kotodama“ neboli duše slov. Důraz na sílu slova, zvláště v případě specifické jazykové struktury japonštiny, odkrývá souvislosti s podstatnými rysy poezie a literárních textů, které by bez podstatnějšího objasnění mohly cizinci neznalému jazyka zcela uniknout. Svou hlubokou znalost a lásku k tradiční poezii pak autorka půvabně doplnila o výběr několika vlastních velmi zdařilých haiku.

Nesmírně podnětné jsou kapitoly věnující se podrobněji divadelním formám nó a kabuki. Zde autorka objasňuje hlubší symboliku nejen textů, ale také svébytné choreografie, líčení, dekorací, masek a rekvizit. Vše je doloženo bohatým obrazovým materiálem, včetně působivých barevných dřevořezů, které se staly tak významnou inspirací modernímu evropskému umění na přelomu 19. a 20. století. Vlivům japonské estetiky a specifického divadelního cítění na západní země se věnuje závěrečná kapitola knihy.

Charakteristickým rysem publikace je autorčino dokonalé vcítění do jazykového a myšlenkového světa Japonska, jehož výsledkem je důraz na intuitivní uchopení. Ačkoli se jedná o badatelsky nesmírně kvalitně podloženou práci, D. Vostrá se zdaleka nespokojila s asambláží faktů, ale naopak svým přístupem k tématice ukazuje svůj jemnocit pro japonské vnímání světa. Klade proto důraz na významy skryté mezi řádky, v náznaku, v intuitivním a mimoverbálním vhledu. I díky tomuto přístupu patří kniha ke skutečným skvostům mezi divadelní i japanologickou literaturou u nás.

nespěchejme tak
tiše řádku za řádkou –
prostor za slovy

stránkami projít
jak branami torii
prostoročasem