Když se v Česku řekne „pohádky o mašinkách“, jen málokdo neví, o čem je řeč. Nejvyšší pan železničář a jeho největší lokomotiva na světě, pan Blahoš z výtopny, černokněžník Zababa, mašinka, která nechtěla jezdit po kolejích… Desetidílný večerníček z roku 1987, natočený podle knižní předlohy Pavla Naumana režisérem Eduardem Hofmanem a nádherně namluvený Vladimírem Rážem, se už dávno stal národním pokladem podobně jako Krteček nebo Bob a Bobek. O to víc pak překvapí, když někdo napíše vlastní pohádky o mašinkách, které jsou těm původním trochu podobné. Autorem mašinek „vzor 2016“ je Radek Adamec (*1965), na Velký knižní čtvrtek je pod názvem Pohádky o nezbedných mašinkách vydává ve svém nakladatelství Colibris.

Železnice je u nás odnepaměti spjata s jistou nostalgií a romantikou, která ostatním dopravním prostředkům schází. Lodě snad evokují volání dálek a exotická dobrodružství kdesi na tropických ostrovech, ale to jsou pro Čechy prostředí cizí, příliš světová. Železnice naproti tomu představuje naše malá dobrodružství vnitrozemská, domácká a bezpečná. Nejinak je tomu v pohádkách Radka Adamce: hlavními hrdiny jsou staré lokomotivy, které kdysi po Česku jezdily, a kromě nich závory, výhybky, nádražní ampliony a další „bytosti“ obývající železničářský vesmír.

Dobrodružství, jež zažívají, jsou tak nepatrná, že by snad neutáhla ani celý díl večerníčku: mašinka se bojí tunelů, tunel se blíží… a mašinka to nějak zvládne a tunelem projede. V jiné pohádce zůstane závora po průjezdu vlaku spuštěná, takže auta nemohou jezdit přes přejezd. Lidé společnými silami závoru zvednou a auta spokojeně odjíždějí. Konec pohádky.

Důležitější než děj a zápletka je totiž pro autora atmosféra železnice a jazyk, kterým své příběhy vypráví. Vrší slovní hříčky, někdy docela povedené, starosvětsky žertuje, oslovuje dětského čtenáře, jako kdyby s ním skutečně hovořil. Z pohádek pak čiší nefalšované nadšení pro zašlý svět lokomotiv: jednotlivé modely jsou nazývány slangovými přezdívkami (Bardotka, Žabotlam, Hurvínek…), příběhy odkazují na skutečná česká nádražíčka a místa jinak spjatá se železnicí – smíchovské Království železnic nebo Muzeum Českých drah v Lužné u Rakovníka. Originální pohádku o mašince, která se vydala do města a potkala se s brněnskou šalinou, možná nejlepší dílko v celé knize, autor vypráví skoro celou v hantecu a očividně si to užívá.

Na druhou stranu se ve sbírce objevuje i několik pohádek, u nichž se pro Adamcovo opojení rozevlátým stylem na děj zapomene úplně a žádná zápletka ani nezačne, přestože věty pokryjí několik stran. Příkladem budiž ty o telegrafních drátech, o čaroději Mourovi nebo o vláčku Dráčkovi. Jen jedna jediná je skutečně napínavá: roztržitá výhybka se zapomene přehodit a dva vlaky se chvíli řítí proti sobě. V těch ostatních bohužel všechno dobře dopadne dřív, než to vůbec začne. Někdy to kupodivu nevadí: vánoční pohádka vystačí s kouzelnou atmosférou zimní noci v opuštěném depu. Většinou však alespoň náznak konfliktu schází: když dobro vyhraje nad zlem příliš jednoduše nebo když se žádná překážka na cestě ke šťastnému konci ani neobjeví, připadá si čtenář ošizen.

Knihu ilustroval akademický malíř Jiří Bernard a jeho obrázky s květnatým jazykem autora příjemně souznějí: působí trochu snově, trochu nostalgicky. Skutečné lokomotivy znázorňuje věrně, až přijde malý čtenář do muzea lokomotiv v Lužné, své hrdiny podle ilustrací nejspíš bezpečně pozná.

Pohádky o nezbedných mašinkách od Radka Adamce rozhodně nejsou plagiát slavnějších večerníčkových mašinek a mají své vlastní, autentické kouzlo. Jejich kvalita však nespočívá v ději, nýbrž v atmosféře a hravém jazyce. Pokud máte doma malého zasněného železničáře, který tráví čas nad modely vláčků a chodí mávat na most parním lokomotivám, Pohádky o nezbedných mašinkách mohou být hezký vánoční dárek.