„Mají vyhrazené místo v pekle“. Sporná kniha démonizující pomlouvače a nepřátele Ameriky
Pacepa, Ion Mihai; Rychlak, Ronald: Dezinformace: Tajná strategie Ruska, jak zničit Západ

„Mají vyhrazené místo v pekle“. Sporná kniha démonizující pomlouvače a nepřátele Ameriky

V některých ohledech záslužná kniha je žel poznamenána černobílým manicheismem: kdekoli autoři objeví náznak protiamerického postoje, hned cítí přítomnost moskevských zvědů. V textu nenajdeme přiznání, že nenávist ke své zemi si mohou Američané způsobovat sami, i bez asistence SSSR a jeho nástupce. V knize není ani stopa po faktu, že k dezinformacím se v jisté míře uchylují i západní tajné služby.

Informační válka. To je pojem, kterým jsou v současnosti často označovány vztahy mezi Ruskem a Západem. Zvláště velká pozornost je přitom věnována dezinformačním kampaním směřujícím západním směrem s cílem vytvořit společnost, která neuznává žádné hodnoty a je zcela zmatená, pasivní a netečná. Název knihy Dezinformace. Tajná strategie Ruska, jak zničit Západ vzbuzuje dojem, že půjde o dílo, které ke známým skutečnostem o placených trollech šířících na sociálních sítích Putinovy názory dodá některé aktuální detaily. Nicméně tak tomu úplně není. Místo toho se ponořuje do historie a líčí, kterak agenti Sovětského svazu a jeho spojenců bojovali a intrikovali především proti Spojeným státům. Jen v menší míře se zabývá tím, jak na tuto praxi – bohužel úspěšně – navazuje současný Kreml.

Autory knihy nejsou žádní bezvýznamní pisálkové. Prvním je Ion Mihai Pacepa (*1928), bývalý generál a šéf rumunské tajné služby Securitate, který roku 1978 uprchl do USA, a stal se tak nejvýše postaveným přeběhlíkem z někdejšího východního bloku. Jeho spoluautorem byl uznávaný právník a profesor práva Ronald Rychlak, člen Fellowship of Catholic Scholars, jehož předkové do Ameriky přišli z Polska.

Úloha dezinformací je podle autorů v našem světě obludně velká, stala se prý dokonce „morem našeho současného života“. Sáhl k nim už Karl Marx, když popsal peníze jako ohavný nástroj kapitalistického vykořisťování. Efektivního nástupce našel v Leninovi, jehož dezinformace pomohly oživit Marxův utopický komunismus. „Hitler se uchýlil k dezinformacím, aby ukázal Židy jako podřadnou a odpudivou rasu a mohl tak odůvodnit holocaust. Stalin využil dezinformace jako nástroj, jímž si podrobil třetinu světa a změnil ji v řetězec gulagů. Chruščovovy dezinformace prohloubily propast mezi křesťanstvím a judaismem. Andropovovy dezinformace obrátily islámský svět proti Spojeným státům a zažehly mezinárodní terorismus, jenž nás ohrožuje dodnes. Dezinformace také na celém světě vyvolaly neúctu, dokonce i pohrdání Spojenými státy a jejich vůdci.“ Centrem, z něhož jsou lži do celého světa vysílány, je pro autory Rusko, což podle nich platí minimálně od dob Astolpha de Custina (1790–1857), který již kdysi poznamenal, že v Rusku je všechno klam. A stejně tak se podle nich lze oprávněně prohlásit o současném vládci Kremlu, Vladimiru Putinovi, že má „klamání v krvi“.

Autoři probírají několik typů kauz. Předně takové, v nichž je zřejmý rukopis KGB či jejích předchůdců a pokračovatelů, jako byl soud s kardinálem Mindszentym. Dalším druhem jsou takové, v nichž vliv ruských agentů není obecně přiznávaný. To je případ hry Náměstek od Rolfa Hochhutha, která byla podle autorů knihy součástí obecnějších snah KGB o diskreditaci katolické církve a zvláště papeže Pia XII. Někteří historici jejich tvrzení zpochybňují, ale například Michael F. Feldkamp ho označil za zcela spolehlivé. Rovněž Michael Burleigh se zmíněného římského pontifika proti komunistické propagandě výrazně zastal. Poslední skupinou jsou pak teorie, které působí nedůvěryhodně. Mezi ně obvinění, že KGB měla prsty i v „teologii osvobození“. Těžko uvěřitelné je rovněž autorovo tvrzení, že Raúl Castro údajně označuje zvolení Baracka Obamy prezidentem za největší komunistický veřejný úspěch.

Kniha má čtenáře přesvědčit, aby odmítli „marxistické přerozdělování“, které „z mnoha kdysi nádherných zemí udělalo krajiny, které vypadaly jako velké parkoviště karavanů zasažené hurikánem“. Při pohledu na to, kam redistribuce národního bohatství přivedla například současnou Venezuelu, se dají taková slova trochu chápat, ale autoři zacházejí až příliš daleko. V nedávném článku Svoboda se stěhuje na sever z týdeníku Economist to již nejsou Spojené státy americké, nýbrž Kanada, kdo je vydáván za vzor Západu, od kterého se mohou jiné demokratické země včetně USA učit. Oprávněně je přitom chválena za to, že chrání lidi postižené globalizací a její provinční vlády rovnoměrně a rozumně rozdělují bohatství země. V době zvětšujících se majetkových rozdílů a rozvírajících se nůžek mezi nejchudšími a bohatými to jsou kroky nutné a žádoucí, alespoň jsou-li prováděny sofistikovaně.

Hodnověrnosti recenzovaného textu nepřispívá ani pokleslé výrazivo, k němuž se autoři místy snižují („vrahoun“ Chruščov), stejně jako jednoznačně náboženský slovník, s nímž předmluva politologa Paula Kengora publikaci vychvaluje jako „dílo Boží“. V rámci stejného paradigmatu autoři bez jakýchkoli pochyb a zřejmě nikoli metaforicky hlásají, kde po smrti skončí ti, proti nimž svou knihou tak urputně bojují: „Všichni marxističtí přerozdělovači, kteří chtěli vést svou zemi, skončili v pekle – Trockij i Stalin, Tito i Živkov, Enver Hodža i Mátyás Rákosi, Sekou Touré i Nyerere, Chruščov i Ceauşescu. Všichni prožili dny dočasné slávy, ale nakonec skončili ve věčném opovržení. Ještě se drží několik zbývajících, například bratři Castrové, ale zcela jistě už mají v pekle vyhrazené místo a čekají tam na ně.“ Každý si samozřejmě může věřit, čemu chce, ale do seriózní politologické knihy taková patetická zvolání a metafyzické výlevy podle mne nepatří.

Právě takovýto černobílý manicheismus prostupuje celou knihou. Kdekoli autoři objeví jen náznak protiamerického postoje, hned paranoicky cítí ďábelskou přítomnost moskevských zvědů. Připouštějí, že Amerika „zcela jistě není dokonalá země“, ale v textu žel nenajdeme mnoho náznaků přiznání, že nenávist ke své zemi si mohou někdy Američané svým chováním způsobovat sami, i bez asistence SSSR a jeho nástupce. V knize dále není ani stopa po přiznání faktu, že k dezinformacím a klamavých operacím se v jisté míře nutně uchylují i západní tajné služby a že jistá míra klamání neoddělitelně patří k životu všech inteligentnějších živočichů. A to je velká škoda, protože leccos z toho, co tato práce přináší, stojí za pozornost. I se samotnými základními tezemi, které autoři obhajují, se dá z části souhlasit. Amerika – tak jako všechny země – je podle nich soubor lidských bytostí a o lidských bytostech je známo, že občas dělají chyby, jsou sobecké nebo nevzdělané či nemoudré. Ale tato nedokonalá Amerika „posledních sto let téměř sama udržuje na světě mír, svobodu a demokracii. Na začátku dvacátého století nebyl na světě ani tucet demokracií. Od té doby se nedokonalé Spojené státy americké staly uznávaným vůdcem světa a 80 procent států na planetě Zemi jsou buď demokracie, nebo proto-demokracie. Spojené státy americké se také staly hnací silou světové vědy a technologie... Jsou v čele v internetových inovacích, hudbě, filmu a množství dalších oborů, které vyžadují osvícené, netradiční myšlení.“ Nekonvenčními způsoby myšlení se však autoři příliš neinspirují. Spíše kráčejí cestami neblahých tradic katolické inkvizice a pozdějšího mccarthismu. Démonizující a místy až vulgární styl argumentace, který autoři pro obhajobu pověsti USA zvolili, je – bohužel – jeden z nejhorších možných.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Ion Mihai PacepaRonald Rychlak: Dezinformace. Tajná strategie Ruska, jak zničit Západ. Přel. Vladimír Fuksa, BizBooks, Brno, 2016, 400 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse