Bez lásky nebudeme šťastní
Châtelet, Émilie du: Rozprava o štěstí

Bez lásky nebudeme šťastní

Dnes by se Rozprava o štěstí prosadila jako praktická příručka, původně šlo o filozofický text. Osvícenská vědkyně Émilie du Châtelet (1706–1749) v úvahách o šťastném životě a o lásce nezavrhuje vášně, jak bylo v její době časté, doporučuje udržet si iluze a nepodléhat předsudkům. A hlavně: rozum je lépe užívat jen s rozvahou.

Esej francouzské vědkyně Émilie du Châtelet (1706–1749) patří k výrazným filozofickým textům první poloviny 18. století věnovaným otázce pozemského štěstí. Rozpravu o štěstí (1747) pojala autorka v duchu osvícenské argumentace, jak bylo běžné v tehdejších filozofických pojednáních. Její text je koncipován jako racionální popis podmínek nutných pro dosažení šťastného života. K těm základním patří dle Émilie du Châtelet zdraví, záliby a vášně, spokojenost s vlastním postavením, schopnost zachovat si iluze a nepodléhat předsudkům.

Zdraví a ctnost vycházejí z antické tradice. Odmítání předsudků a oddání se vášním je chápáno jako předpoklad štěstí i v jiných osvícenských textech. Émilie du Châtelet se podobně jako někteří soudobí vzdělanci vymezuje vůči stoickému asketismu. Na rozdíl od stoické tradice (z níž učení osvícenců často vycházelo) odmítá popírání vášní, neboť právě prostřednictvím vášní získává člověk příjemné prožitky.

V souladu s francouzskými filozofickými pracemi 18. století zmiňuje autorka jako jednu z hlavních překážek štěstí předsudky, zejména ty náboženské. Výrazný rozdíl však spatřuje mezi předsudky a společenskými zvyklostmi. Společenské zvyklosti hodnotí naopak jako pozitivní, neboť přispívají k fungování společnosti. Tento společenský zřetel vychází z dobové morální filozofie, jež chápe štěstí pouze v kontextu soužití s ostatními lidmi.

Důležitým předpokladem štěstí jsou podle Émilie du Châtelet zmiňované iluze. Tato podmínka se jeví v kontextu úvah o štěstí v 18. století jako neobvyklá. Podle autorky iluze „upravuje věci podle naší přirozenosti“. Na rozdíl od předsudků neškodí společnosti, a jednotlivcům mohou dokonce prospívat. Schopnost oddat se čas od času iluzím umožňuje člověku naplno vychutnávat požitky, a je proto v zájmu každého si iluze uchovat.

Nutno podotknout, že v logicky strukturované argumentaci Émilie du Châtelet najdeme určité rozpory. Autorka místy přechází od racionálního popisu podmínek lidského štěstí k výčtu výjimek z popisovaných pravidel. Prosazuje například myšlenku, že vášně, jež jsou zdrojem štěstí, je nutné ovládat a pracovat s nimi. To se ovšem netýká lásky, jež je podle ní vrcholem štěstí. Ale nakonec dodává, že i k lásce je nutné přistupovat s rozvahou: „Při rozhodování [zda se oddat druhému, či nikoliv] je nutné používat rozum, ovšem ne rozum, jenž odmítá každou formu závazku jako překážku štěstí, nýbrž takový rozum, který souhlasí, že bez lásky nemůžeme být opravdu šťastní, a chce, aby láska přispívala jen k našemu štěstí […].“

Je zřejmé, že autorka propojuje racionální přístup s vlastní zkušeností, což nebylo v soudobých textech o štěstí zcela běžné. To se odráží i ve změně adresáta Rozpravy. Na počátku oslovuje Émilie du Châtelet jen úzce vymezenou skupinu, z níž sama pocházela: „Píši jen pro ty, jimž se říká mondénní lidé (gens du monde), tedy pro ty, kteří se narodili s určitým majetkem, více či méně rozsáhlým, kteří se za své postavení nemusí stydět.“ V části textu věnované tématu lásky se však autorka obrací pouze k ženským čtenářkám; problematika milostných citů je nahlížena především z ženské perspektivy.

Rozprava o štěstí je jedním z dokladů ženské emancipace 18. století. Émilie du Châtelet upozorňuje na podřízené postavení žen, a to i těch pocházejících z vyšších společenských kruhů. Jejich jedinou realizací je podle autorky studium: „Když se náhodou některá žena narodí se vznešenou duší, zůstane jí pouze studium jako útěcha za všechna omezení a závislé postavení, k němuž je odsouzena.“ Vzhledem k tomu, že ženy disponují stejnými rozumovými vlastnostmi jako muži, má být podporováno jejich vzdělávání. Ženy by také měly mít přístup do vzdělaneckých kruhů a podílet se na jejich aktivitách.

Je třeba připomenout, že sama Émilie du Châtelet se intenzivně věnovala studiu filozofie, fyziky a matematiky a pěstovala vztahy s významnými učenci, jako byli Maupertuis, Mézières či Voltaire. Rozpravu napsala poté, co byla zvolena členkou Akademie věd v Bologni.

Rozprava o štěstí vyšla v nakladatelství Dybbuk v českém překladu Dagmar Pichové, jež je rovněž autorkou úvodu knihy a závěrečného podrobného komentáře. Tyto doprovodné texty seznamují čtenáře s osobností Émilie du Châtelet a dobovým kontextem, v němž její úvahy o štěstí vznikaly.

Na závěr zbývá podotknout, že Rozprava o štěstí umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa francouzské osvícenkyně a zároveň přináší poučení současnému čtenáři, neboť některé návody na šťastný a spokojený život obsažené v tomto textu vyznívají velmi aktuálně.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Dagmar Pichová, Dybbuk, Praha, 2016, 96 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse