Mezi finalisty Augustovy ceny, nejvýznamnějšího švédského literárního ocenění, se za loňský rok dostal také útlý román spisovatelky Lindy Boström Knausgård (nar. 1972) Välkommen till Amerika (Vítejte v Americe). Krátký, ani ne stostránkový příběh o dívce, která se v důsledku jistého zážitku rozhodla zcela přestat mluvit, představuje autorčin teprve druhý román; kromě toho jí vyšel ještě soubor povídek a jejím vůbec prvním dílem byla sbírka básní. Přestože autorčina tvorba není v češtině dosud dostupná, může být její příjmení českým čtenářů povědomé – jedná se o (dnes již bývalou) manželku norského autora Karla Oveho Knausgårda, jehož autobiografickou sérii Můj boj začalo loni v češtině vydávat nakladatelství Odeon.

Román Välkommen till Amerika čtenáře zavádí do rodiny tvořené matkou, starším synem a mladší dcerou – vypravěčkou. Z jejího vyprávění vyplývá, že se cítí zodpovědná za otcovu nedávnou smrt. S pocitem viny se vyrovnává velmi těžce, neboť na obranu před nevyhnutelným dospíváním se rozhodla přestat mluvit, a okolí tak nemá šanci zjistit, jaké pocity se v ní střídají. Nutno ovšem podotknout, že její nejbližší se o to ani nijak nesnaží. Matka, uznávaná divadelní herečka, se sice navenek pokouší udržet dojem spokojené a šťastné rodiny, avšak vnitřně po smrti muže citově strádá a často střídá partnery. Bratr se naplno oddává hudbě a neváhá zatlouct dveře svého pokoje hřebíkem, aby jej nikdo nemohl rušit. Prostorný byt o šesti místnostech se tak stává bizarním mikrokosmem, z něhož není úniku – jediná cesta ven vede zpět časem, do doby, kdy rodina byla úplná a šťastná.

Bezvýchodnost celé situace ještě podtrhuje vypravěččina nekonkrétnost – jen málokteré z postav jsou v knize uvedeny jménem, zemi, kde rodina bydlí, lze jako Švédsko identifikovat pouze na základě jediné zmínky a určit, jak dlouho se popisovaný děj odehrává, také není snadné. Zasazení do konkrétních souvislostí příliš nepomůže ani název knihy – je odvozený od výroku vypravěččina otce, který čelil psychickému onemocnění, a s Amerikou nic společného nemá. Vypravěččinu uzavřenost podtrhuje i styl, který ze všeho nejvíce připomíná formu deníkového zápisu neurčeného cizím očím.

Autorčin hutný jazyk, dávkovaný v krátkých, úsečných větách, vtáhne do děje, čemuž napomáhá i skutečnost, že román není členěný do kapitol, jedná se o souvislý tok textu. Čtenář tak nemá šanci přesměrovat pozornost někam jinam, jako tomu často bývá u předělů mezi kapitolami.

Po dočtení nicméně zůstane určitá prázdnota. Prostředí, ve kterém vypravěčka žije, si sice lze barvitě představit, avšak příběh nedospěje k žádnému vyvrcholení. Situace v závěru knihy je pro hlavní postavu víceméně stejná jako na začátku a ani u matky či bratra nedošlo k výraznému posunu. Jistě se najdou čtenáři, kteří myšlenkové pochody mlčící dívky žijící v neurčitě situovaném prostředí ocení, ostatní si však z knihy nejspíše žádné hlubší zážitky neodnesou.