Po dálnici z vlastní minulosti do společné přítomnosti
Kirchhoff, Bodo: Widerfahrnis

Po dálnici z vlastní minulosti do společné přítomnosti

Četba knihy má být příjemná, ale zároveň musí bolet, prohlásil prozaik Kirchhoff na slavnostním udílení Německé knižní ceny. Jeho vítězná novela Widerfahrnis tyto nároky splňuje. Dva Němci spontánně nasednou do auta a zastaví se až na Sicílii; bilanční pouť je zavede k sobě samým a skrze dramatické momenty také k lidem prchajícím do Evropy.

Před několika lety Bodo Kirchhoff (nar. 1948) poznamenal, že Německá knižní cena by se měla jmenovat spíše Deutscher Romanpreis, neboť je udělována výhradně za romány. Naštěstí jeho ironický návrh neuspěl a poprvé v historii nejvýznamnějšího literárního ocenění v Německu zvítězila novela. Vyzdvihnutí knihy, která reflektuje uprchlickou krizi, by mohlo budit podezření z korektního gesta. Porota se však rozhodovala značně pečlivěji. Základní otázka nezněla, nakolik se v novele odráží současná látka, nýbrž v čem spočívají literární kvality Kirchhoffova textu, kam míří a co nového přináší. Důmyslně rozmístěné náznaky imigrační tematiky vytvářejí pozadí, na němž se rozehrává zdařilá studie krize jednotlivce a jeho vůle být vstřícný k druhým. O politické stanovisko autor neusiluje; sleduje jen pár dní v životech obyčejných lidí.

Ztráty proměněné v nálezy
Hlavní postava Julius Reither, který před odchodem do penze vedl malé nakladatelství, najde jednoho večera na prahu svého bytu obálku s knihou. O chvíli později mu u dveří zazvoní žena, která se představí jako Leonie Palm, sousedka a vedoucí místního čtenářského kroužku. Reither ji pozve dál a k seznámení otevře láhev červeného vína. Rozhovor nových přátel se protáhne. A původní plán na vyjížďku k nedalekému jezeru se rozšíří na návrh zamířit dál na jih: cesta skončí po třech dnech na Sicílii. Tady se výletníci rozhodnou pro návrat, ale je ještě nějaký návrat vůbec možný? Události, které postarší pár potkávají, nabírají stále větší spád – a beze zbytku naplňují formát novely. Pod tíhou náhlého intenzivního soužití nemá nový vztah šanci, a přesto může mít smysl. Oba hledají něco, co dávno ztratili. Například se jeden i druhý museli vzdát podnikání, jelikož jim klesal počet zákazníků. A oba přišli o dceru; její se upila a umrzla, jeho se ani nenarodila – on sám to nedovolil, zakládání rodiny nebylo na pořadu dne. Může jim čím dál hmatatelnější mezeru pomoci zaplnit setkání s nejpotřebnějšími, na něž narážejí v protisměru?

Dobrodružství malých kroků
Setkání jako nové impulsy představují hlavní motiv Kirchhoffovy knihy. Reither je melancholik usazený v komfortním satelitním hnízdečku, kde mu (téměř) nic nechybí. Autor mu ale pošle do cesty Leonii, později malou migrantku, a nakonec celou jednu africkou rodinu. Ti všichni ho potřebují a on potřebuje je – tedy pokud si to připustí. Novela Widerfahrnis se nesnaží čtenáře přesvědčovat, že hledání společného dorozumívacího kódu je prosté. Klade otázky, jež nemají řešení v jednoznačných okázalých gestech. Při prvním setkání s migranty Reither zprvu rozvažuje, jestli je trestuhodnější malou běženkyni tajně odvézt z ostrova na pevninu, nebo ji zde nechat svému osudu, aby přespávala pod širým nebem a jídlo si obstarávala krádežemi. Když světové události zasáhnou do života člověku stojícímu stranou, při správném uchopení jde zpravidla o látku hodnou vyprávění. A Kirchhoffovi se to daří skvěle. Svým textem naznačuje, že rodina a privátní prostor jsou především odrazový můstek, a ne ulita. A že jen nahodilost nám může pomoci neustrnout. Ostatně výraz Widerfahrnis, který si pro název novely autor vypůjčil z teologie a který není snadné přeložit, označuje právě skutečnost, kdy člověka bez jeho nejmenšího přičinění postihne událost, která má potenciál něco v něm změnit. Autor o tom mluví také v rozhovoru pro iLiteraturu.

Kirchhoff je v Německu poměrně známý a jeho tematický záběr je obdivuhodný. Průlomový úspěch zažil v roce 1990 s románem Infanta o misionářích na Filipínách a nezvládnuté tělesnosti; byl tehdy přirovnáván ke spisovatelům jako Thomas MannGabriel García Márquez. Jeho tvorba dnes čítá přes dvacet próz, v poslední době vydal romány Verlangen und Melancholie (2014, Touha a melancholie) a Die Liebe in groben Zügen (2012, Láska v hrubých obrysech). Už posledně jmenovaná kniha se před lety objevila v nominacích na Německou knižní cenu. Česky vyšel zatím román Schundroman (2002), který pod názvem Krvák (2004) přeložila Jana Zoubková.

Bodo Kirchhoff ve svých dílech zkoumá postavy, jež se pod tlakem vnějších událostí odhodlají začít znovu; mimo jiné se jich také varovně ptá, není-li už pozdě. Oceněná novela má mnoho vrstev, politickým řešením se však autor nezaobírá, neboť nic nezačíná obrovským skokem pro lidstvo. Naopak hledá a citlivým jazykem popisuje cesty z krizí a kolapsů společnosti skrze malá prozření. V knize Widerfahrnis se mu podařilo literárně uchopit subtilní momenty váhání a ohledat podloží rodícího se dialogu. Je život kontinuum? Nakolik je dobré nechat věci plynout, a nakolik zasahovat? To jsou otázky, po jejichž zodpovězení prahne jednotlivec i společnost.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Frankfurter Verlagsanstalt, Frankfurt am Main, 2016, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

darja,

Překvapivě blbá kniha. Proklamovanou hloubku ani mnohovrstevnatost jsem nenašla. Dva smutní lidé vykouří nekonečnou spoustu cigaret a jedou u toho autem, aniž by přišli na cokoliv zajímavého. Uprchlíci jsou spíš zneužití jako nabízející se prostředek, jak dodat postavám a příběhu dodat hlubší význam, ale marně.