Sociální témata, ženy, orální historie – v souvislosti s těmito klíčovými slovy se mnohým vybaví literárně-fotografický dokument Intimita Barbory Baronové a Dity Pepe, který v roce 2016 získal ocenění Magnesia Litera v kategorii nakladatelský čin. Kniha Naděje je na druhém břehu: Životy pražských žen bez domova, jejímž autorem je Rad Bandit, se s Intimitou tematicky překrývá, ale podobností jinak mnoho nenajdeme. Banditova publikace je uchopena jako vizuálně-narativní studie, v níž autor s empatií analyzuje vyprávění žen bez domova, tedy menšiny uvnitř menšiny. Fotografie, které jsou významnou součástí publikace, nafotily samy ženy. Stejně tak jsou jejich životní příběhy, uveřejněné ke konci knihy, otištěny v surovém stavu, tak jak byly vyprávěny během setkávání. Věty zachycené, jak je přinesla slina na jazyk, jsou bez stylistických úprav, tedy místy špatně srozumitelné, čtenář se v četbě zadrhává. Tato drsná svědectví přináší Rad Bandit v paperbackovém vydání, které by lehce zapadlo v hromádce informačních brožur.

Neviditelné
Po začtení čtenáře mile překvapí obratné metodologické uchopení; v osobnosti autora se snoubí erudovanost odborníka se senzibilitou sociálního pracovníka a otevřeností příslušníka queer komunity, což je knize zdařile využito. Rad Bandit vystudoval sociální práci v Londýně, kde se blíže seznámil s metodou orální historie, která se pro něj stala na vědecké rovině stěžejní. V knize odhaluje nejen životy jedenácti pražských žen bez domova, ale i střípky ze svého života, včetně proměny v muže.

S bezdomovcem je spojen obraz muže sedícího na lavičce v parku s krabicovým vínem v ruce nebo schouleného v pozici dítěte na ulici a žebrajícího o drobné. Podle mezinárodní organizace FEANTSA je přitom to, co vidíme na ulicích, jen vrchol ledovce. Na jednoho viditelného připadá dvacet neviditelných lidí bez domova. Ženské bezdomovectví spadá do toho skrytého, bezdomovkyně jako by v úředních údajích napříč Evropou neexistovaly – nízké počty přidělených lůžek v noclehárnách a minimální využívání denních služeb je postavilo mimo hledáčky výzkumníků, a tedy i zájem sociálních pracovníků. Proč jsou ukryté a míjejí se tak se statistikami, je otázka, na kterou Bandit nachází odpověď prostřednictvím vyprávění konkrétních žen a vlastního pozorování.

Způsoby pomoci
Autor pečlivě odšťavňuje informace z rozhovorů a opakující se témata přehledně zpracovává do kapitol. V nich se spolu s respondentkami zamýšlí nad maskulinním označením bezdomovec, v němž je člověk definován tím, co mu chybí. Poukazuje také na témata vztahující se k ženskému tělu – upozorňuje například na důraz, který bezdomovkyně kladou na upravenost a čistotu, v nichž ženy nacházejí zbytek lidské důstojnosti, vyděluje je v jejich očích od „těch druhých“ bezdomovců. Dalším společným tématem je nutnost ochrany před znásilněním, které často vypadá tak, že si žena najde ochránce a platí mu vlastním tělem za ochranu těla před něčím ještě horším. To vše souvisí s duší, již postihují stigmatizace, rasismus a prodělaná traumata. Velkým tématem většiny rozhovorů je snad i proto skutečná láska, ať partnerská, či k dětem. A Bandit v té souvislosti otevírá další dosud nezpracované téma, další menšinu v menšině: lásku lesbickou, které může být spouštěčem událostí vedoucích ke ztrátě domova.

Každodenní život člověka „na ulici“ se prolíná s používáním sociálních služeb, ty však ženy příliš nevyužívají. Bandit poukazuje na nedostatky nabídky těchto služeb, problém spatřuje v tom, že nám chybějí zařízení, která by vznikla ve spolupráci s lidmi bez domova. (Pozitivním příkladem je projekt pražské neziskové organizace Jako doma nazvaný Kuchařky bez domova, který tyto osudem zaskočené ženy aktivně spoluvytvářejí – nabízí catering pořadatelům společenských akcí, nedávno kuchařky i díky crowdfundingu otevřely vlastní kamennou jídelnu pro veřejnost. Mimo jiné jsou tak překonávány bariéry vyrostlé mezi ženami bez domova a zbytkem společnosti.) V mnoha dosavadních službách lidé bez domova narážejí na různé typy ponížení. Například si nemohou vyzdobit pokoj v azylovém domě, i když tam bydlí už rok, nebo mají „vězeňský“ budíček v šest ráno. Shrnuto: víc než absence střechy nad hlavou ženy ohrožuje stres, odlidštění a nebezpečné okolí. Přitom u nás citelně chybí dlouhodobá terapeutická či psychiatrická pomoc pro bezdomovce, jak upozorňuje autor.

Ptát se po životních příbězích dřív, než někoho odsoudíme, než si z předsudků sami složíme život jedince na okraji společnosti, to je premisa knihy. Dotazované ženy bez domova na otázku po životním příběhu nikdy nezačaly odpovídat slovy „narodila jsem se“, nýbrž momentem prvního kontaktu s bezdomovectvím nebo traumatickým zážitkem z dětství. Kniha Naděje je na druhém břehu čtenáře vytrhuje z pocitu bezpečí a nedotknutelnosti. Vystihuje to jedna z respondentek: „Dneska si zlomí obě nohy, přestane chodit do práce, a je v tom z hodiny na hodinu, když nebude mít nikoho nebo něco našetřeno.“ Zároveň slova žen ukazují, jak je těžké odrazit se zpátky na „druhý břeh“ (výjimkou není sazba 40 korun za hodinu v pracovním poměru). Rad Bandit v jedinečné publikaci ukazuje ženy bez domova jako bojovnice. Během výzkumu jedna dotazovaných zemřela a dvě zmizely. Prostřednictvím metody orální historie jim autor dává hlas, který rezonuje.