Takový nějaký slavnostní dojem intimity
Szczygieł, Mariusz: Projekt

Takový nějaký slavnostní dojem intimity

Hledáním běžných malých pravd, střípků z člověčí každodennosti, se polský spisovatel a publicista Mariusz Szczygieł snaží přebít smutek ze ztráty blízkého člověka. U nás dobře známý autor úspěšných knih Gottland a Udělej si ráj své zápisky koření jednou pocitem melancholie, jindy lehkým deliriem z červeného vína, zejména je však dokáže odlehčit zdravou dávkou vtipu.

Polský publicista-reportér Mariusz Szczygieł se v Česku těší oblibě zejména díky knihám GottlandUdělej si ráj. Uveďme také, že velmi dobře mluví naší řečí, a dokonce v ní umí docela mile číst – ze své nejnovější knihy Projekt: pravda během letošního října dvakrát předčítal českému publiku. Přestože v daných úsecích (spíše drobnějších) Projektu: pravda poznáváme autorovy reportérské kvality, nelze se zbavit pocitu, že tentokrát je něco jinak.

Szczygieł v této sbírce krátkých textů shromažďuje životní pravdy malé a velké, k nimž dospěli buď autorovi známí, slavné osobnosti (Ryszard Kapuściński, Haruki Murakami, Michel Houellebecq, Helena Stachová), nebo lidé náhodně oslovení (taxikář, invalidní dáma v restauraci, parta teenagerů v baru). Důvodem k odklonu od tradiční autorovy tematiky byla ztráta blízkého člověka – k té se však Szczygieł příliš nevyjadřoval ani na veřejnosti, ani v knize, proto ji ani zde nekonkretizujeme. Hned v první části knihy je ale jasné, že spisovatel něco (někoho) postrádá. Sám několikrát vysvětloval, že Projekt: pravda není pouze kniha, ale skutečný projekt, na němž bude pracovat zřejmě až do smrti.

„Dvě stejné noční lampičky na dvou parapetech dávají nejen světlo, ale i sebe. Celé jsou i se stínidly vyrobené ze zrnitého kovu, který také vyzařuje světlo. Když se venku pomalu stmívá, jsou jako dva stříbrné přízraky na fialovějícím pozadí. Působí dojmem intimity, ale takové nějaké slavnostní. […] Haruki Murakami vypráví o muži mladším než já, který z neznámých důvodů přestane být aktivní. Sestoupí na dno vyschlé studně, protož se tam chce o sobě něco dovědět. […] Lampičky, střechy mrakodrapů Adama Patrzyka, Richter, Davis, bílý samet, borůvky na ponebí, Murakami – to je štěstí. Místo jiného štěstí samozřejmě.“

Část druhá představuje jakýsi výčet nalezených pravd. Szczygieł samozřejmě svou otázkou „Jaká je vaše pravda?“ nechce dospět k nějaké absolutní, univerzální pravdě, nesnaží se ani nalézt definici slova. „Nalezené pravdy“ jsou v jeho podání citlivě sepsané komentáře k odpovědím dotazovaných, střípky z člověčí každodennosti. Někdy jsou prodchnuty pocitem melancholie, jindy okořeněny lehkým deliriem z červeného vína, často pak odlehčeny zdravou dávkou vtipu. Obzvláště humorná je třeba Pravda bez Woodyho z bytu na americké Madison Avenue, v němž si jeho majitel vyvěsil na toaletu originál Rembrandtova obrazu.

„Okamžitě musím na toaletu. Ale je to vhodné, když zrovna začali nalévat kávu? […] Stísněný prostor mi neumožňoval, aby byla současně vidět moje tvář, záchodové sedátko i Rembrandt. Buď Rembrandt a já, nebo Rembrandt a záchod, jiná možnost pro selfie nebyla! […] Přiběhl pán domu celý šťastný, že už má teplé mléko. Dolít si chtěli všichni, ale mléko bylo v hrnečku s tlustými stěnami a nebylo možné ho nalévat normálně. Pán domu vysvětloval, že na džbánek na mléko se doposud nezmohli. […] U politého stolu nám chyběl už jen Woody Allen. (A já jsem se v duchu radoval, že doma sice nemám Rembrandta, ale džbánek na mléko mám!).“

V New Yorku, Londýně, Praze, Varšavě, v Laosu – všude zde se Mariusz Szczygieł snažil dobrat nějaké pravdy v situaci, kdy převládá silná pulzující bolest ze ztráty. Můžeme být rádi, že se polský autor rozhodl prostřednictvím sepsání knihy zůstat mezi těmi, kdož jsou odsouzeni k životu.

Zmíněná čtení z knihy proběhla 7. 10. v Opavě a 8. 10. 2017 v pražském Divadle U Valšů v režii Jaroslavy Jiskrové. Šest řad židlí v malém divadelním sále nakonec obsadilo pouhých devět lidí. Samostnému Szczygłovi to ovšem ani v nejmenším nevadilo – „Aspoň všichni víme, že tu chceme skutečně být,“ prohlásil česky po vstupu na jeviště autor. Projekt doprovázel improvizovaný hudební výstup polské skupiny Res Factum (vokál a citera Nina Nu, „grecovské“ elektrické violoncello Marcin Krzyżanowski, elektronické nástroje Tadeusz Sudnik). Přestože se jednalo o čistou hudební improvizaci, členům kapely nelze upřít velkou empatii pro mluvené slovo (laoské pasáže byly kupříkladu doplněny skvělými pentatonickými melodiemi gongů a zvonkoher, pasáž z letadla pak doprovázel zvuk evokující startování proudového motoru). Navíc, jak sám tvrdil, naučil Mariusz Szczygieł pro tuto příležitost všechny členy skupiny něco z českého jazyka, což se nejvíce projevilo u znamenité vokalistky Niny Nu. Stejně jako hudebníky byl posluchač mile překvapen i sugestivním projevem samotného autora, jenž si zvolil knižní úryvky vpravdě osobní, intimní, ale zároveň nezapomínal na již zmíněný vtip a nadhled. Celým večerem se nesla milá, uvolněná komorní atmosféra, sice intimní, přesto však slavnostní. A byť posluchač (snad i čtenář knihy) vycítil za vším tím projektem v nitru Mariusza Szczygła velký smutek, musel se během čtení neustále usmívat. Toho si zřejmě všiml i sám spisovatel. Pro úplný závěr totiž nemohl vyslovit úsměvnější pravdu než tu od českého spisovatele Jana Herbena: „Vše, co po nás zůstane, je krásný letní den.“

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Mariusz Szczygieł: Projekt. Pravda. Přel. Helena Stachová, Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha, 2016, 232 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse