Československo očima latinskoamerických intelektuálů
Zourek, Michal: Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947–1959

Československo očima latinskoamerických intelektuálů

Československo: most, vstupní brána do zemí za železnou oponou, přestupní stanice na cestě do Moskvy; Praha: komunistická Ženeva; Dobříš: oáza. Antologie komentovaných textů latinskoamerických levicových intelektuálů, kteří na konci 40. let a v letech 50. navštívili naši zemi, obsahuje stopy užitečného idiotství, rutinu privilegovaného cestovatele, ale i znepokojené pohledy pod roušku socialistického ráje.

Iberoamerikanista a historik Michal Zourek (nar. 1985) připravil knihu, v níž přibližuje Československo v pozoruhodném období, od začátku studené války až po kubánskou revoluci, prostřednictvím svědectví návštěvníků z Latinské Ameriky. Největším lákadlem publikace Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947–1959 jsou patrně texty dvou nositelů Nobelovy ceny, Pabla NerudyGabriela Garcíi Márqueze, pozornost si zaslouží i jiní autoři, jejichž jména snad budou čtenářům přinejmenším povědomá, například Nicolás Guillén, Jorge Amado či Carlos Fonseca. Michal Zourek představuje též pohled diplomata Ricarda A. Latchama, školského reformátora Jesualda Sosy, novináře Luise Suáreze, chirurga Ernesta Malbeca, spisovatelů Graciliana RamoseAlfreda Graviny a básníků Efraína HuertyRaúla Gonzáleze Tuñóna.

Publikace je přehledně strukturovaná, autor v úvodu stručně prezentuje, která témata stojí v hledáčku jeho zájmu, a poté čtenáři zprostředkuje historický kontext. Následuje analýza dobového diskursu a záznam důležitých míst, na nichž se setkávali (nejen) autoři textů v publikaci uvedených. Knihu uzavírají samotná svědectví doplněná medailonky autorů.

Picassova holubice míru
Československo je líčeno jako most, vstupní brána do zemí za železnou oponou, jako přestupní stanice na cestě do Moskvy. Praha, „komunistická Ženeva“, připomíná západní město plné architektonických krás. Po „křivolakých“ (toto adjektivum se opakovaně objevuje v několika textech) ulicích Prahy latinskoamerické návštěvníky provází hispanista Jaroslav Kuchválek – a vše je pod dozorem bdělé organizace VOKS (Všesvazová komise pro kulturní styky se zahraničím), jež dohlíží na cesty do Sovětského svazu.

Někteří z autorů, jejichž texty Zourek vybral, jsou nositeli Stalinovy ceny (měla být obdobou Nobelovy ceny), po Chruščovově známém, ke Stalinovi kritickém, projevu z roku 1956 přejmenované na cenu Leninovu. V mnohých textech rezonuje silná odezva na Světovou radu míru, jejímž symbolem se stala známá Picassova holubice. Autor dávkuje historický kontext přesně v takové míře, aby se neznalý čtenář zorientoval a poučený nenudil.

Co Čech, to knihomol
V prezentovaných textech, jak Michal Zourek upozorňuje, jsou potlačeny negativní aspekty, kritika převážně absentuje (výjimkou je text Graciliana Ramose, který však, jak se zdá, nebude moc spokojený s ničím) a československou realitu si ve většině případů latinskoameričtí pisatelé nechají ochotně vykreslovat svými průvodci. Ve srovnání s rodnými zeměmi autorů je majoritně podtrhována kulturní a ekonomická vyspělost Československa, které se může pochlubit sečtělostí obyvatelstva, vysokou úrovní umění a knihkupectvím na každém rohu.

Formativním místem shledání je Dobříš, sídlo Svazu československých spisovatelů. Atmosféru rokokového zámku dokresluje Jan Drda, předseda svazu, jenž udává tón každé sešlosti. Na tomto magickém místě se mimo většinu Latinoameričanů potkávají další literární ikony nakloněné komunistické ideologii – Ilja Erenburg, Nâzim Hikmet nebo Alexandr Fadějev. Pro mnohé inspirativní místo, pro jiné dočasný domov, zámek v Dobříši rezonuje v reflexích mnohých autorů jako oáza – ukázka československé podpory kultury a úspěchu v cestě za budováním socialismu.

Revoluční turisté, užiteční idioti?
Stěžejní částí publikace jsou však samotné texty autorů. Nalezneme texty prozaické i básnické, které se pokoušejí přetavit československou realitu na papír a podpořit boj proti kapitalismu. Avšak takové hodnocení by bylo zjednodušené. Zourek nevybírá pouze texty, jež by glorifikovaly socialistický ráj, předává i takové, které přeci jen hledí pod roušku předhazované dokonalosti. Příkladem budiž již zmíněný Graciliano Ramos. Jeho syrová výpověď místy připomíná až fyzický odpor a podtrhuje absurditu období, v němž se tento brazilský spisovatel rozhodl navštívit východní Evropu a Sovětský svaz. Popisuje například, jak překladatelka Vlasta Havlínová „byla pokutována a nucena chodit na kurz, kde se lidé učí chodit na veřejnosti“ (s. 153). Jeho popis Zlaté uličky se výrazně liší od ostatních, uveďme pro srovnání text Jesualda Sosy: „Dál odtud se na tomto zvláštním území dodnes nalézá malebná ulice, jíž se říká Zlatá ulička a kterou dříve obývali alchymisté. V maličkých komůrkách, jako stvořených pro pekelné čaroděje, pod bdělým a nedůvěřivým dohledem monarchů se tito snílci snažili přeměnit smetí ve zlato…“ (s. 116). A takto ji popsal „kritický pozorovatel“ Ramos: „Vlevo, ve smutném a pokorném zástupu, se hanbí bezvýznamné domky, vzájemně se podpírají, jako by se bály, že se chladné a slabé zřítí pod tíhou stáří. Vypadají jako kurníky. Uzamčeni, daleko od světa, v nich žili italští alchymisté, kteří zde usilovali o výrobu zlata“ (s. 152).

Snad u každého autora čtenář najde zajímavost, jež rozšíří jeho obzory o socialistickém Československu nebo přinejmenším o představě, kterou daný spisovatel měl. Ricardo A. Latcham popisuje rozhovor s prezidentem Benešem, Jorge Amado hovoří o „dolarové oponě“, Nicolás Guillén o Dělnické diplomatické škole, Jan Zábrana barvitě líčí Pabla Nerudu, Luis Suárez představuje tzv. jeskyně, tedy taverny v suterénu, Alfredo Gravina český a moravský venkov, Raúl González Tuñón Spejbla a Hurvínka, García Márquez hru s hodinkami a Ernesto Malbec si povšimne, že výtahy jezdí jen nahoru. Zajímavostí je opravdu hodně a texty nemají punc faktografické četby z učebnic dějepisu.

Ženský element
Asi nikomu neunikne, že vybrané texty jsou všechny psány muži. Určitou protiváhou jsou zde citace z knihy Zimní zahrada, kterou o životě na zámku v Dobříši napsala Amadova manželka Zélia Gattai. Tyto pasáže protkávají celý doprovodný text a jsou častokrát protipólem idealizovaných statí. Nabízejí vystřízlivění a mnohdy tvrdou realitu očima matky dvou dětí: „Lidé nadávali v nekonečných frontách… Snažili jsme se najít vysvětlení, proč je život v Československu tak těžký, vysvětlení tíživé situace, v níž lidé žili, trpěli jsme, aniž jsme si stěžovali a kritizovali… hledali jsme a nenacházeli vysvětlení“ (s. 268).

V publikaci nalezneme dvanáct dosud do češtiny nepřeložených textů a dva jazykově poupravené starší překlady. Funkčním příspěvkem k větší přehlednosti textů je uvedení autorova jména ve spodní části lichých stránek, u titulů jednotlivých textů však chybějí data vzniku či publikování. Čtenář se tak může jen dohadovat, zda jsou ukázky řazeny chronologicky, či nikoliv. Text je odlehčován přetištěnými dobovými fotografiemi, dopisy, pohledy, známkami, ale také pivními tácky nebo plakáty, které dokreslují atmosféru doby a jejichž získání jistě vyžadovalo velké úsilí. Nejen z tohoto důvodu je kniha zajímavá. Pohled zvnějšku, který latinskoameričtí spisovatelé, žurnalisté, ale také cestovatelé různých profesí prezentují, ukazuje Československo v jiném světle – jejich vize jsou často poddajné komunistickému režimu, přesto píší ojedinělým, svébytným stylem, i když se texty mohou nést v propagandistickém duchu, nezapřou osobitost každého autora. Nejsou to jednotvárné, šedivé řádky, nýbrž pečlivě vybraná pestrobarevná směsice, jejíž četba nenudí.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Anna,

Kniha je fakt dobrá, nezaujatá, nic nepodsouvá, úsudek nechává na čtenáři.

Václava Korsová,

Zajímavá kniha. Autor si dal jistě hodně práce s hledáním, výběrem a zpracováním materiálu. Bylo by zajímavé pokračovat a zaměřit se na pozdější
období