Když před čtyřmi lety vyšly monumentální dvousvazkové Dějiny československého komiksu 20. století, byl to od čtveřice autorů (Michal Jareš, Martin Foret, Pavel Kořínek, Tomáš Prokůpek) sám o sobě průkopnický a obdivuhodný čin. A nezůstalo jen při něm: jednotliví historici rozvíjejí práci, kterou započali psaním Dějin, a to nejlépe tak, že zapomenuté staré komiksy připravují k novým kritickým vydáním.

Došlo tak i na dílo, které je pro českého komiksového fanouška v mnohém překvapivé, protože dlouhá léta se mělo za to, že komiksy jsou zábavou hlavně pro děti a pak pro kluky; všech věkových kategorií. Komiksů pro dívky a ženy z české tvorby dvacátého století mnoho neznáme (pouze několik seriálů ze 70. let z časopisu Ahoj na sobotu), komiksoví tvůrci se věnovali spíše „klukovským“ žánrům, od takzvaného klubáckého komiksu přes dobrodružné a historické příběhy až ke sci-fi. Romance Zuzanka a její svět se tak vymyká už svým žánrem. Paradoxní přitom je, že nejrozsáhlejší a svého času nejpopulárnější komiks pro ženy a dívky nakreslil výtvarník, který byl považován za pokračovatele Zdeňka Buriana, ilustroval mnoho dobrodružných a napínavých knih a vynikal dynamickými realistickými výjevy. Bohumil Konečný (1918–1990) patří k nejmytičtějším postavám dějin českého komiksu – jeho dílo je (či přesněji dlouho bylo) obtížně dostupné, zároveň získal (doma spíše neblahou) proslulost kvůli podvodníkovi Sadeckému, který v 60. letech ukradl torzo jeho eroticko-dobrodružného komiksu Amazona, mírně jej upravil a s falešnou legendou a velkou slávou jej vydal v Británii pod názvem Octobriana.

Zuzanka a její svět je však velmi vzdálená jak drsné Amazoně, tak dráždivým (byť zcela cudným) ilustracím či reklamním kresbám, které Konečný tvořil před válkou. Jde o jednoduchý černobílý (jen v několika prvních dílech je kromě černé a bílé použita ještě – jak jinak – růžová) komiks, který si nekladl žádné umělecké ambice a měl především zvýšit zájem o časopis Květen, jehož byl scenárista Přibík šéfredaktorem, podobně jako se to předtím podařilo Rychlým šípům v případě Mladého hlasatele. Pozoruhodné přitom je, že v časopise, který vydávala Ústřední rada odborů, od června 1945 ovládaná komunisty, vycházel v letech 1947–8 příběh téměř identický s prvorepublikovými filmovými i literárními limonádami.

Historie seznámení a peripetií lásky krásné kadeřnice Zuzanky a syna komerčního rady Jana je přímočaře kýčovitá a naivní. Kýženou svatbu oddaluje omyly, záměnami a nedorozuměními, prokládá to několika dramatičtějšími historkami a především intrikami Zuzančiny závistivé kolegyně a falešné kamarádky Marie. Jan je vysoký elegán téměř vždy v obleku, Zuzanka křehká blondýnka, Marie černovláska s ostrými rysy. Postavy se obecně dělí na ty velmi pohledné a karikatury, které do děje vnášejí situační komiku, opět dosti jednoduchou a prvoplánovou. Patří k nim jednak Zuzančin nosatý kolega z kadeřnictví, zmatkující a nešikovný Želízko, pak také četné blahobytné paničky, zesměšňované kvůli snobskému chování. Karikovány jsou obličeje dětí i padouchů, kteří Zuzanku v jednom dílu unesou, vlastně skoro všech postav, kromě několika málo hlavních aktérů. Konečný zde zřejmě vycházel z osvědčeného pojetí Fischerova, který také svět Rychlých šípů, až na Rychlonožku vzorných krasavců, zalidňoval groteskně karikovanými figurami (jakkoliv byly některé postavy groteskní a hrozivé zároveň) a oddaloval tak hrozbu patosu a kýče.

Editor svazku Tomáš Prokůpek v informovaném doslovu (plete se jen v případě děje románu Hospoda Jamajka, nejde tam o pašeráky drog, ale o pobřežní piráty) podrobně rekapituluje, jak Přibík v roli šéfredaktora bránil svou romanci, žánr už před komunistickým převratem opovrhovaný a napadaný, zvláště když byla zpracována komiksovým médiem (byť tehdy ještě nepovažovaným a priori za pokleslé). Všímá si pronikání budovatelských prvků do děje (pražská kadeřnice Zuzanka i Jan z lepší rodiny musejí na brigádu na venkov, Jan pak také na krátké vojenské cvičení, dojde i na agitaci pro kandidáty Národní fronty před prvními nesvobodnými volbami), snah vyhovět ideologickým cenzorům. Seriál se pod tlakem doby proměňuje: jestliže v sedmém pokračování ještě můžou vedlejší postavy vtipkovat o Národní frontě a Marshallovu plánu, později už je humor jen dětinsky krotký a děj více tíhne k melodramatu. Přesto Přibík seriál neubránil a musel jej ukončit dříve, než plánoval.

Pro tehdejší čtenářky Května byl seriál Zuzanka a její svět tím, čím jsou (nebo přinejmenším donedávna byly) pro televizní divačky telenovely. Příběhy jsou stále stejné (on a ona se milují a musejí neustále překonávat překážky, které je od sebe vzdalují), opakují se i triky a rekvizity (zrádná kamarádka, ztráta paměti, kriminální prvky, dojemné děti). Nové čtenářky si už seriál asi nenajde, ale pro poznání vývoje českého komiksu jde o publikaci důležitou. A – v mezích možností, protože se nedochovaly originály Konečného kreseb – dobře připravenou.