Mží, mrholí, poprchává a soukromé remízy jsou omotány provázky, které moknou, schnou, moknou, schnou, moknou. Chodím mezi středočeskými poli, čekám na zajíce, abych ho k něčemu přirovnal, a myslím na Shetlandské ostrovy. Mimochodem, příteli, potřeboval bych nový trench coat.

Jarní touhu po těch skotských ostrovech zakládá neznalost o rozloze dvou pozorování a jednoho varování. Do všeho drobně prší. Samozřejmě, už samo slovo Shetlandy povléká mozek prvo­třídní vlnou, tučnými ornamenty a kostkovaným blanketem na pozadí ledového Atlantiku. Přes snítku smaragdového jalovce, kolem které se právě prohnala sprška (od rána dvanáctá), kane drtivý záhyb kubistické sukně (karmínová, opálově modrá, lesní zelená), v oparu pomalu nabírá obrysy lýtko v bílé srolované podkolence s reliéfem, zakončené koženou pohorkou: ani stopa po švu, neporušený flák domácí teletiny.

Ale pravou žízeň po shetlandských pastvinách jsem dostal před pár lety v obchodě značky Barbour v rybářské uličce irského Galway. K nepromokavému (ani guma, ani tkanina: mastná houba) loveckému plášti s odstínem mladého hříbku bylo možné přikoupit kostkovanou podšívku z fialové shetlandské vlny, k níž byla připojena knížka – kouzelný pas –, detailně líčící její výrobu. Včetně jména ovce, které se věc týkala, sympatického pastevce skotského vyznání, tří pracovitých psů, majitele farmy (č. p. 3455), všech ženských rukou, co následovaly, kovářské dílny, kde se odlévaly patentky a zip, a majitele lodi (bůhvíproč jen křestní), který ten zázrak dopravil do civilizace. Místo doslovu byla publikace opatřena stodvacetistránkovým návodem na údržbu, proloženým poznámkami a odkazy k návodu na údržbu pláště, k němuž má být za slavnostního mlčení připnuta.

Jiné, o dost stručnější zprávy o Shetlandách se mi dostalo od irského básníka Justina Quinna, který na mou ledabyle položenou otázku (setkání s pláštěm na ryby mě teprve čekalo), zda na těch pověstných ostrovech byl, odpověděl s nečekanou úsečností, že tam se přece nejezdí. Popravdě řečeno, neodpověděl – spíš odskočil. Svědek od vzdáleného stolku (v kavárně bylo ovšem prázdno) by mou otázku pokládal minimálně za nejvýše nevhodnou, ba hůř (nejspíš nějaké účty z minulosti). Čekal jsem nějaké vysvětlení, které sice přišlo, ale nepříliš uspokojivé. Po několika minutách Justin dodal: „Prší tam tři sta třicet dní v roce a k hovězímu ti přinesou tmavomodrý brambory.“ Dodnes nevím, co se stalo. Už nikdy jsme se k tématu nevrátili.

Třetí pobídka je pronášena příjemným ženským hlasem. Na Shetlandských ostrovech, Petře, nerostou v otevřené krajině vůbec žádné stromy, vlastně ani keře, které by si zasloužily své pojmenování; není tam nikde ani jeden – jenom tráva a tráva a tráva, rušená ohradami a králičími stezkami (v zákrutě bodlák), na jejichž okrajích se mísí dojemné hromádky bobků s prázdnými červenými patronami (jiný druh výtrusu, taky dojemný).

Ale jeden strom, opravdový strom s kořeny, mocnou patou kmene, prvními větvemi nad hlavou dospělé ženy a korunou, tu přece jen roste – hned vedle kostela v hlavním městě ostrovů (jedna z haluzí zastiňuje vitráž s houfem světců nad ztroskotanou bárkou). A každé ráno, nežli si první farník odkašle a odemkne branku, je ten jediný strom tak obsypaný ptáky a jejich hlasy, že nepřipomíná vůbec nic na světě. Lehcí přelétavci všeho druhu tady odpočívají, než budou pokračovat v cestě do větvovitých oblastí. Přidávají se i papuchalkové, buřnáci, čtyři druhy racků, kormoráni a další mořští ptáci. A snad i těžkopádní shetlandští pernatci, kteří hnízdí v zemi a v jejichž snech stromy nehrají žádnou roli, napnou v tu ranní hodinu své síly a hřmotně usednou do nejnižších haluzí a setrvávají na nich až do začátku první mše – dokud jim nepříjemné myšlenky na svízelný slet a jeho strategii docela nezastřou rozhled a slastné vibrování pod pařáty. Ten strom je div, který skoro nikdo nezná!

Je jaro, slabě vytrvale prší a svět je plný nevyřízených účtů, příjemných dávných hlasů a zázraků, o nichž se neví! Blíží se Velikonoce.