Belgický spisovatel Jérôme Colin (1974) je novinář a hudební kritik, filmový scenárista a také známý rozhlasový a televizní moderátor. Jeho druhý román Bitevní pole se obrací především na čtenáře v autorově věku, tedy kolem čtyřicítky. Hodí se ovšem i jako prostředek pro rodinnou terapii – jak rodiče, tak děti se v jeho postavách mohou snadno najít.

Silným tématem knihy je otázka, kterou si vypravěč klade pořád dokola: proč děti tak rychle vyrostly, kde se stala chyba, že nic není jako dřív. S tím úzce souvisí další: jak být dobrým otcem a dobrým manželem, co si počít, když jste pro rodinu vzduch? „S dětmi je ta potíž, že rostou. Že se jednoho krásného rána, bez varování, navlečou do tepláků, začnou odpovídat mručením, poslouchat špatnou hudbu, práskat dveřmi a dorozumívat se výhradně slovy nepřesahujícími šest hlásek. Jí to, spí to, sprchuje se to, potí se to, smrdí to, stojí to majlant za masti proti beďarům, roste tomu nos a náladu to mění co šest minut.“ (s. 13)

Žena si vás nevšímá a děti na vás kašlou
S vypravěčem se v úvodu románu setkáváme na toaletě a budeme se sem s ním občas vracet, protože jde o jediné místo v bytě, kde otec nachází kýžený klid a samotu – doslova zahnán do kouta každodenními událostmi. Ty drobné, zdánlivě bezvýznamné prkotiny mu přerůstají přes hlavu, řeší je, jak umí, a protože si svým jednáním není jistý, má potřebu se svěřovat. Ucho mu však nastavuje pouze čtenář. Zprvu zvědavě a pobaveně, posléze už spíš nevěřícně a bez nadšení.

Příběh se odehrává v roce 2015 v Bruselu. Tedy v roce, kdy v Paříži a Bruselu došlo k závažným teroristickým útokům. Autor tak chce nejspíš naznačit, že zatímco rodina těžce řeší podřadné maličkosti, kolem nich se zabíjí. Nakonec se tato dějová kulisa s vyprávěným příběhem netečného a nanicovatého puberťáka spojí a nabídne i – očekávané, nijak překvapivé – vyústění.

Vypravěčem je otec Paula a Élise: patnáctiletý syn se právě ocitl v plné síle puberty, zatímco mladší dcera stále ještě dokáže být miloučká, vstřícná, poslušná. Vypravěčova žena Léa, kdysi svobodomyslná provokatérka, má i dnes na výchovu jiný náhled než on – vše by nechala plynout, dětem chce poskytnout především lásku, snaží se jim rozumět, podporuje je v jejich vzdoru proti škole. A jak tak vypravěč popisuje – a lehce přehání – nesnesitelnost soužití s puberťákem, postupně se ukazuje, že v rodině nejvíc „prudí“ právě on. Vlastně jsou zde rodičovské role obrácené oproti běžnému vzorci, v němž spíš muži bývají „nad věcí“ a naopak ženy jsou úzkostné a ve snaze vyhýbat se problémům se lecčemus bez rozmyslu podřizují …

Vypravěč záhy zjišťuje další obtíž rodinného soužití: v napjatém ovzduší neustálé konfrontace se synem a jeho školními problémy už není místo pro partnerský život manželů. Vypravěč silně vnímá, jak se s ženou vzájemně odcizili. Se všemi svými trabli a pochybami se chodí tajně svěřovat své (pohledné) psycholožce, jež ovšem každé, i sebeslibnější sezení po hodině ukončí hláškou „bude to 50 eur“.

Když synovy problémy ve škole vrcholí, otec se odhodlá tam zajít – jak uvádí, na půdu této instituce vstupuje po mnoha letech poprvé, ačkoli se zařekl, že sem už nikdy nevkročí. Sám za mlada řešil podobný problém a svému otci má dodnes za zlé, že se tehdy podřídil a nenašel sílu se škole postavit. Přestože si to takto bolestně uvědomuje, sám se dnes chová stejně – na rozdíl od své ženy, která je schopna si udržet odstup a před autoritami hřbet neohnout. Otec je zkrátka až příliš pasivní a nedospělý a autorovi se daří tento rys postavy držet až do konce. Zároveň ji ale nedokázal vymodelovat tak, abychom ji přijali. Vypravěč tak působí víc než prázdně, nemá vlastní život, jeho uvažování je bezbřeze povrchní, jeho gesta nepochopitelná: přitom je jasné, že autor nechce vykreslit sociálně slabšího jedince, pustit se do zobrazení situace v rodině, kde by třeba matka intelektuálka soupeřila s otcem „lopatou“. A tak vypravěč jen konstatuje, jaká příkoří musí podstupovat. Nikdo mu nesahá ani po kotníky (nevhodně oblečená ředitelka, její horlivý zástupce), když je syn obviněn z toho, že ve škole prodává drogy, otec zástupci naschvál poškrábe auto klíčem a nikdy se nepřizná, dokonce ani když je za viníka označen jeho syn Paul a má být vyloučen ze školy. Paul jednou močí na dveře učebny, jindy pokřikuje Alláhu Akbar! a následně tvrdí, že nevěděl, co to znamená. Otec se i k těmto prohřeškům staví zvláštně, jako by byly stejně nedůležité jako nepořádek v synově pokoji: řeší jen vlastní pocity, nesnaží se syna pochopit, natož hájit, ale ani se proti němu nepostaví. Je to nadsázka? Autor nechce, abychom se s vypravěčem ztotožnili? Máme ho litovat, anebo odsoudit?

Začal školní rok… Zatím dobrý
Román tedy stojí na dvou slibných východiscích: nabízí velmi kritický pohled na školu jako instituci, která ve výchově dětí naprosto zklamala, a k tomu sarkastický popis chování dospívajícího kluka a jeho střetu se všemi autoritami, ať doma, anebo právě ve škole.

Dobře rozehraný příběh má ovšem své klady i zápory. K pozitivům rozhodně patří humorná nadsázka v komentářích i v celém vyprávění, často až krutě pravdivé charakteristiky chování protagonistů a rodinné atmosféry, trefné dialogy. Některé epizody mile pobaví, snadno by obstály jako samostatné povídky (popis nálad a chování adolescenta, sezení u psycholožky, dobře připravená večeře a schůzka v hodinovém hotelu s vlastní ženou, doučování dcery), jiné scény však působí značně neústrojně, je z nich příliš cítit úporná autorova snaha gradovat děj (pálení pohovky na zahradě, zapojení motivu teroristického útoku ve chvíli, kdy mělo dojít k milostnému splynutí). Ironie a sarkasmus podbarvující vypravěčovy komentáře chování vlastního syna se sotva drží na hranici snesitelného humoru a zbytečného přehánění: vypravěči se nedostává empatie, chybí tomu láska. Možná má jít o přesně vystižený model myšlení typického muže, pak ale nedostáváme k interpretaci jeho postojů ten správný klíč. Vypravěč si totiž vybavuje takřka identické zážitky z vlastního dětství a svůj vztah s otcem, tím spíš tedy očekáváme, že se s ním buď ztotožní, anebo se bude snažit tenhle stín překročit. Místo toho slyšíme jen další nářky, obviňování druhých, slabošskou kapitulaci. Náš vypravěč neumí nic jiného, než se před problémy… zavřít na záchodě. Tam listuje starými složkami o cestování do exotických krajů – tyto zbytečné odbočky v ději, referující s detailní přesností o vzdálených krajích a jejich geografických a historických zajímavostech, mají zřejmě odlehčit děj vyprávěného příběhu. Spíš však zdržují postup příběhu a působí víc než rozpačitě.

Ve výsledku Colinův román nabízí poněkud plytký a sotva uvěřitelný příběh, který navíc nerozhodně klouže mezi zbytečně přepálenou nadsázkou, upřímnou zpovědí a snahou vše opřít o hloubavé úvahy. Jako by si autor jen načrtl pár témat, která čtenáře určitě chytí (soužití s adolescentem, ochlazení partnerských vztahů, škola a výchova, terorismus), ale už si nedal moc velkou práci s tím, jak vše sestavit dohromady, a vsadil na to, že text zachrání pár vtipných replik. Povrchní doba je zkrátka spojena s povrchními čtenáři, kteří se zřejmě spokojí s povrchním čtením lehce nahozeného příběhu?