Průřezová sonda učebnicemi dějepisu
Ferro, Marc: Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě

Průřezová sonda učebnicemi dějepisu

Co se z učebnic dějepisu o dějinách vlastní země dovídají žáci v Egyptě, Číně, Polsku, Japonsku, Arménii, Spojených státech i v dalších zemích a proč? Komentovaný přehled francouzského historika umožňuje lepší pochopení (nejen) pozadí mnoha zdrojů napětí v mezinárodních vztazích.

Francouzský historik Marc Ferro (nar. 1924) patří k představitelům třetí generace francouzské historické školy Annales, jejíž název by měl znít povědomě každému studentovi historie. Ferro sice není českým čtenářům známý tolik jako jeho bohužel již zemřelý generační souputník a kolega Jacques Le Goff, o jeho fundovanosti a odbornosti svědčí ale například skutečnost, že právě jeho Dějiny Francie vydalo Nakladatelství Lidové noviny v rámci své známé edice Dějiny států. V širokém záběru Ferrovy publikační činnosti vynikají jako hlavní témata dějiny Ruska a dějiny filmu, věnoval se ale i oběma světovým válkám, kolonialismu a dalším tématům. Podobně jako další historici řazení ke škole Annales se zabýval i metodologií a teorií historické vědy, s čímž souvisí i jeho nejnovější český překlad, monografie Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě. První verzi knihy autor publikoval již počátkem 80. let, poté její text několikrát doplnil a rozšířil a český překlad z pera Doubravky Olšákové nyní vychází z francouzského pátého vydání, publikovaného v roce 2004.

V jednotlivých kapitolách se Ferro zaměřuje na analýzu učebnic dějepisu a vlastivědy v různých státech či oblastech světa a na vývoj, kterým tyto učebnice během 20. (v některých případech s přesahem do 19.) století prošly. Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že výuka dějepisu podléhá politickým změnám snad ještě výrazněji než historiografie jako taková. Pasáže o výuce dějepisu v Sovětském svazu a v komunistickém Polsku budou mnoha českým čtenářům jistě připadat povědomé, Ferro ale řeší i glorifikaci černošských království z doby před příchodem bílého muže v afrických učebnicích, zamlčování násilností, jichž se při podrobování okolních států dopouštěli předkové dnešních žáků, či kladných cizích vlivů na vývoj vlastního národa a státu (obzvláště pozoruhodný je v této souvislosti případ Varjagů a jejich vlivu na formování raného ruského státu, který sovětské učebnice dějepisu zamlčovaly, zatímco samotný Karel Marx, na jehož učení se tak často odvolávaly, o státotvorné roli Varjagů na ruském území nepochyboval). Analyzuje i rozdíly v učebnicích psaných sice ve stejné době stejným jazykem a popisujícím dějiny stejného národa, ale vzniklých v různých politických systémech (učebnice pevninské Číny vs. učebnice na Taiwanu, arménské učebnice v Sovětském svazu a učebnice užívané arménskými exilovými organizacemi). Existence takovýchto rozdílů patrně nebude pro většinu čtenářů velkým překvapením, autor nicméně hledá (a nachází a následně analyzuje) i rozdíly v oblastech, které představují pro řadu Evropanů víceméně homogenní celek – zde uveďme jako příklad pohled na existenci indiánských říší a jejich boj s příchozími Evropany v mexických a peruánských učebnicích nebo rozdíly mezi výukou dějepisu v jednotlivých islámských zemích. Například egyptské učebnice prezentují Egypt jako opakovaného zachránce islámu, což syrské a irácké učebnice zpochybňují, a íránské a turecké učebnice kladou na rozdíl od předchozích příkladů silný důraz na rozlišení dějin islámu a dějin Arabů. Obohacující jsou přímé výpovědi lidí, kteří se z analyzovaných učebnic během své školní docházky skutečně učili, bohužel tato svědectví nalezneme jen v několika málo kapitolách.

Tyto kapitoly jsou uvedeny přehlednými chronologickými tabulkami, které čtenáři pomohou se v následujících odstavcích zorientovat. Jejich textová úspornost spolu s faktem, že se často jedná o přehled letopočtů, jmen panovníků a názvů míst bitev, přičemž s drtivou většinou těchto informací se čtenář setká nejspíše poprvé v životě, zároveň dospělému čtenáři připomene, jaké pocity asi zažívají děti, po kterých se v rámci výuky dějepisu často vyžaduje, aby se podobné tabulky učily nazpaměť a tuto schopnost pak prokázaly při písemných testech či ústním zkoušení (je ovšem otázka, zda je tento účinek na čtenáře úmyslný či zda se jedná o nezamýšlený vedlejší efekt).

Specifickým případem je kapitola věnovaná zachycení druhé světové války v učebnicích z různých evropských států. S nezbytnou dávkou zjednodušení zde autor shrnul různé pohledy na vznik průběh tohoto konfliktu natolik přehledně a zároveň myšlenkově podnětně, že tento text by bylo možné bez větších úprav používat při výuce dějepisu a přimět tak žáky osvojit si alespoň základy kritického historického myšlení.

Základem textu knihy jsou analýzy učebnic dějepisu a příbuzných školních předmětů, nicméně občas autor zabrousí i ke komiksu a v souladu se svým profesním zaměřením i k filmu. Zejména u pasáží věnovaných filmu ovšem jako by pozapomněl na název vlastní knihy zmiňující výslovně děti (a to i ve francouzském originále) – porovnávat zobrazení americké občanské války na příkladu filmů Zrození národaJih proti Severu je sice zajímavé, ale těžko lze tyto filmy klasifikovat jako vhodné pro děti. Podobně v případě nacistického Německa autor analyzuje filmy jako Triumf vůleKolberg, zatímco tehdejším dětem jistě mnohem srozumitelnější film Hitlerjunge Quex ponechává stranou.

Jako již bylo zmíněno, první vydání této knihy vyšlo ve Francii již počátkem 80. let, následovalo několik dalších upravených a rozšířených verzí a mezi vydáním, ze kterého čerpal český překlad, a samotným vydáním českého překladu uplynulo dalších patnáct let. Mnohé autorovy formulace typu „dnes“, „nedávno“ apod. tak bohužel nechávají čtenáře tápat, ke kterému roku se uvedená informace vztahuje. Vzhledem k tomu, kolik stran papíru již historici a další badatelé popsali na téma stát a národ, je pak zarážející, že se oba pojmy v textu místy užívají jako synonyma („Arménie se stává historicky prvním křesťanským národem“, s. 231). Některé závěry a postřehy se pak autorovi nepodařilo naformulovat právě nejlépe: „Je zamlčeno i to, že všichni černoši, kteří obývají americký kontinent, sem byli přivezeni jako otroci.“ (s. 66)

S mnohými autorovými závěry by jistě bylo možné spekulovat, případně na ně reagovat doplňujícími otázkami. Že jsou některé údaje a souvislosti z textu učebnice vypuštěny, ještě nemusí nutně znamenat, že mají být před žáky cíleně tajeny – autor si třeba vůbec neklade otázku, zda prostě některé pasáže autorský kolektiv nevynechal proto, aby učebnice nenabyla neúměrného rozsahu. Podobně je možné se v případě velkých demokratických států, jako je Indie, ptát, nakolik je reprezentativní provést rozbor dvou nebo tří učebnic, aniž by se čtenář dozvěděl, kolik různých učebnic dějepisu je v dané zemi schváleno k výuce (např. v Česku jich je minimálně několik desítek, kolik jich tedy asi může existovat v zemích s mnohonásobně vyšším počtem obyvatel?). Stejně tak může ale kniha přimět čtenáře, aby zapátral po učebnicích dějepisu svého dětství, případně dětství svých rodičů, nebo naopak, aby zasedl k učebnicím dějepisu se svými dětmi a pokusil se dle Ferrova přístupu zodpovědět otázku, jaké informace v těchto učebnicích chybí a jaký to asi může mít důvod.

Ferrův průřez dějepisnými učebnicemi může zároveň posloužit i jako inspirace, jak budou (nebo jak by naopak neměly) vypadat budoucí učebnice dějepisu ve světě, kde se jednotlivé kultury a národy stále více prolínají a význam státních hranic klesá. Ukazuje, jak mohou být děti ovlivnitelné a jak důležité tedy pro vládnoucí režim ve státě je, aby se v dějepisu seznámily se správnými informacemi, poznaly správné historické velikány apod. – ať už se těmi „správnými“ myslí cokoliv.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Doubravka Olšáková, Academia, Praha, 2019, 424 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse