Z hodin zeměpisu si většina čtenářů jistě pamatuje, že Belgie je rozdělena do dvou částí, z nichž tu jižní obývají Valoni, hovořící francouzsky, a tu severní Vlámové, kteří mluví vlámsky. Kdo se o Belgii zajímá podrobněji nebo měl možnost nahlédnout do nedávno vydaného „belgického pitavalu“ Emila Hrušky či do ještě novější, hojně diskutované mozaiky informací o Bruselu Kateřiny Farné, ví, že ve východní části Belgie žije též nepříliš početná německojazyčná menšina. Na její dějiny, současnost, kulturu, tradice a další témata zaměřuje svou produkci belgické nakladatelství Grenz-Echo Verlag, sídlící přímo v srdci oblasti obývané touto menšinou, městě Eupen. Belgická německojazyčná menšina ale není jen objektem zájmu historiků, etnologů, politologů, jazykovědců a dalších badatelů. Z jejích řad vzešel Freddy Derwall (*1946), autor řady děl z oblasti beletrie i literatury faktu. Čeští čtenáři již měli možnost seznámit se s jeho reportážní knihou Poslední mnich z Tibhirine (Portál, 2013), v níž sledoval životní osud původem lucemburského mnicha Jeana-Pierra Schumachera, který přežil dosud ne zcela objasněný útok na klášter trapistů v Alžírsku v roce 1996. V roce 2006 Derwall v uvedeném nakladatelství publikoval román Bosch in Belgien, označený za „první východobelgický román“, tedy za první román zabývající se postavením a osudy německojazyčných Belgičanů.

Samotný název románu je dvojsmyslný – Bosch je jednak příjmení hlavní postavy, foneticky shodně se vyslovuje hanlivý francouzský výraz pro Němce. Název románu zároveň odkazuje na tematicky podobný román Boche in Frankreich německého spisovatele Ernsta von Salomona, vydaný již v roce 1950.

Albert Bosch je příslušníkem německy hovořící menšiny obývající východní belgické kantony; na příkladu vlastní rodiny si jasně uvědomuje, nakolik je jeho rodná oblast plná dějinných kontrastů – jeho dědečkové bojovali za první světové války na opačných stranách západní fronty, starší bratři jeho otce se nechali ve třicátých letech strhnout idejemi nacismu a nadšeně asistovali při okupaci Belgie v květnu 1940, zatímco jeho otec a další strýc stáli na straně Belgičanů a následnou nucenou službu ve wehrmachtu se snažili v nejvyšší možné míře ošidit. Řada sousedů a známých, s nimiž se Albert setkává, rovněž nemůže být na svou činnost během německé okupace právě pyšná, zároveň se ale jen o málokom z nich dá říci, že by byl vysloveně zápornou postavou. Ať už se pak místní, či jejich rodiče nacházeli během války na oné široké škále postojů mezi aktivní kolaborací a aktivním odbojem kdekoliv, scházejí se v místní hospodě patřící Horstovi, původem berlínskému Židovi, který musel opustit svůj domov již ve třicátých letech a na ruce nosí stále jasně viditelné vytetované číslo, památku na pobyt v koncentračním táboře.

Albert vyrůstá s pocitem, že stát jeho rodný kraj jen útrpně snáší a v žádném případě ho nepokládá za svou součást rovnocennou ostatním. Tyto pocity v něm ještě podtrhne dojem z návštěvy panovníka, který se vítajícím davům ani neobtěžuje pořádně ukázat a co možná nejdříve spěchá zpět do Bruselu. Zkušenosti z vojny a univerzitních studií Alberta jen utvrdí v tom, že běžní Belgičané považují východní kantony za líheň kolaborantů, utopenou kdesi v močálech a lesích. Už jen promluvit německy nezřídka znamená vysloužit si nálepku nacisty, zpěv lidových písní v mateřštině má na okolí stejný efekt jako zpěv Písně Horsta Wessela. Při národnostních a jazykových sporech, ke kterým v belgických kolektivech dochází často, má Albert jedinou jistotu: za svého ho nepřijmou ani Vlámové, ani Valoni, nezřídka je naopak oběma stranami šikanován, ba i fyzicky napaden.

S rodným krajem je Albert zvláštním řízením osudu spojen i ve své profesní kariéře: nejprve pracuje jako pomocník při archeologických vykopávkách, poté jako asistent zeměměřiče – v obou případech má tedy dostatek příležitostí dozvědět se řadu informací o historii a geografických specifikách svého kraje, který má kulturně, jazykově i po silnici mnohem blíže k Cáchám než k Bruselu. Ve spojení s rodištěm zůstane i ve své další pozici osobního řidiče předního místního politika, po jehož boku Albert a spolu s ním i čtenář proniká do politického zákulisí přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se německá menšina začíná politicky emancipovat. Když se nakonec Albert stane novinářem, připlete se záhy k odhalení velkého spiknutí, v jehož rámci němečtí radikálové plánují násilnosti ve východní Belgii, Alsasku a Jižních Tyrolích.

Derwall ve svém románu nezpochybňuje, že řada obyvatel východních kantonů kolem měst Eupen a Malmédy kolaborovala s německými okupanty, jejichž příchod vítala ze své pozice „kořistních Belgičanů“ jako osvobození, na několika místech dokonce čtenář narazí na heslo „Heim ins Reich“, známé i z českých dějin. Podobně obsahuje kniha scény, kdy německá okupace či naopak pozdější osvobození americkými jednotkami postaví proti sobě dávné přátele, příbuzné a sousedy. Na druhou stranu ale většina postav v knize svých činů lituje, z belgické strany jsou ovšem jejich projevy lítosti ignorovány či přímo odmítány. Autor upozorňuje i na dvojí metr užívaný vůči německé menšině: zatímco Vlámové mohou otevřeně volat po nezávislosti a Valoni po spojení s Francií, Němci jsou za mnohem mírnější projevy náklonnosti k Německu nebo touhy po autonomii ihned označeni za nacisty a vlastizrádce. Podobně nad korupčními skandály Vlámů i Valonů tisk i většina veřejnosti jen pokrčí rameny, po Němcích se ale vyžaduje příkladné dodržování všech psaných i nepsaných zákonů. Při četbě některých pasáží se českému čtenáři vnucuje myšlenka, že podobně by patrně vypadal román zachycující život českých Němců ve 20. století, pokud by po skončení druhé světové války zůstali v Československu.

Se záměrem zachytit a čtenářům zprostředkovat mnohagenerační nejistotu týkající se pojmů jako vlast, národní identita a domov tak Derwall uspěl. Méně vydařená je forma, jakou tyto myšlenky předkládá. Jednotlivé vedlejší postavy mezi sebou téměř neinteragují a ani jejich kontakt s Albertem děj nijak výrazně neposouvá, vyvolat u nich nějakou reakci se Albertovi podaří jen velmi zřídka. Téměř celá první polovina knihy se skládá z medailonů jednotlivých postav, jejichž životní osudy sice věrně zrcadlí pohnutý chod dějin 20. století v této oblasti, jednotná dějová či rámcová linka, která by je propojila, však chybí; řadu kapitol je tak možné číst zcela samostatně bez ztráty kontextu, až se čtenář začne ptát, zda se skutečně jedná o román. Označení románu přívlastkem pikareskní v předmluvě pak už mate úplně, neboť Albert v žádném případě není onen šibalský typ, který řeší ožehavé situace pohotově a s humorem, ale spíše mlčenlivý otloukánek, jen těžko hledající kamarády svého věku, o vztazích k opačnému pohlaví ani nemluvě (byť snad není velkým spoilerem prozradit, že se v této otázce čtenář nakonec přece jen dočká happy endu).

Vstup východobelgické německojazyčné menšiny na literární scénu tak sice upozornil na skutečnost, že ani v samotném centru Evropské unie, kladoucí důraz na rozmanitost, není v otázce národnostních menšin všechno zcela ideální, na druhou stranu se nelze zbavit dojmu, že potenciál, kterým se belgickoněmecká literatura mohla představit, nebyl zcela využit. Bude nicméně jistě zajímavé sledovat, zda Derwall nalezne následovníky, jakou cestou se bude tato literatura dále ubírat a zda se jí podaří v německé i obecně evropské literatuře najít své místo.