Nakladatelství Paseka se po úspěchu série Hilda cílevědomě zaměřuje na komiksy pro dívky. K českému vydání tak připravilo také komiksový román Jedno obyčejný léto, které patří ve své kategorii k nejoceňovanějším dílům posledních let, přičemž kromě nejslavnější komiksové ceny Willa Eisnera bodoval také v soutěžích literárních nebo knižních. Společně jej připravily kanadské sestřenice japonského původu Mariko Tamakiová (scénář) a Jillian Tamakiová (kresba), autorky, které překročily čtyřicítku a mají za sebou už docela dost práce, a to jak pro velká nakladatelství (včetně superhrdinských komiksů), tak pro alternativní vydavatele.

Pro nakladatelství First Second Books, které se zprvu zaměřovalo na vydávání artových překladových komiksů (především z francouzštiny), připravily sestřenice křehký příběh z letních prázdnin na kanadském venkově. Jeho hlavní hrdinkou a vypravěčkou je Rose, dívka neupřesněného věku kolem třinácti, čtrnácti let, a její každoroční prázdninová kamarádka Windy, o rok a půl mladší. Podobně jako v minulých letech si chtějí užívat dětských her a koupání v jezeře, ale do života se jim už vkrádají problémy světa dospělých (či jen dospělejších). Dva hlavní příběhy, které se v závěru dramaticky propojí, totiž sledují Rosinu matku, která je nervózní a frustrovaná z toho, že se jí nedaří počít druhé dítě, a místní mladou dívku Jenny, která naopak otěhotní, aniž by o to stála.

Pozvolna a místy zkresleně Rose objevuje drobné tajnosti a lži, nebohou Jenny dokonce málem obviní z nevěry, protože mladík z krámku a videopůjčovny, který zřejmě Jenny „zbouchl“, se jí také trochu líbí.

Rosina matka i Jenny na problémy ve svém životě reagují v zásadě podobným způsobem: jsou podrážděné a na bezprostřední okolí působí jako protivné hysterky. Zjitřeně to vnímá i Rose, která matku nejprve vskrytu, později už přímo do očí obviňuje a vyčítá jí, že rodině kazí prázdniny. Podobně se z původně romantického vztahu mezi Jenny a Duncanem z krámku vyvine nevraživost a tak trochu bitva o to, zda Duncan převezme odpovědnost, nebo se z otcovství vyvlékne.

Jenny a Windy vše vnímají mezi stále ještě dětskými hrami a pokusy tyto hry překročit (například sledováním brutálních filmových hororů). Jenny je z dvojice tou přemýšlivější a trochu dospělejší, boubelatější Windy do vztahu vnáší živelnou energii a bezprostřednost. A je také vítaným objektem pro kreslířku Jillian Tamakiovou, která dívku zachycuje ve fázích veselého tance, hopsání a dovádění.

Tamakiové černobílá (respektive šedě až modrošedě tónovaná) kresba vychází spíše z evropského než amerického stylu, je hravá a místy trochu rozevlátá. Podobné pojetí ovšem přejali severoameričtí alternativní komiksoví kreslíři už dříve, zmiňme například i u nás dobře známého Craiga Thompsona a jeho Pod dekou. S ním má Tamakiová společný také smysl pro melancholii, která často přerušuje proud dialogů. Stránky rozdělené do poměrně konvenčně poskládaných oken s oblibou střídá stránkovými nebo častěji dvoustránkovými obrázky, obvykle výjevy z přírody či noční oblohy. Ústřední roli tu hraje jezero, a to nejen jako místo prázdninového dovádění (pro děti) a odpočinku (pro dospělé), ale i jako tajuplná a někdy také hrozivá masa vody, která má pro některé postavy až fatální význam.

Tempo komiksu je velmi pomalé a na více než třech stovkách stran se toho vlastně stane jen málo. Těžko soudit, jak se bude Jedno obyčejný léto zamlouvat dívkám ve věku hrdinek, pro které je komiks hlavně určen. I starší a zkušenější čtenářky však ocení citlivé budování atmosféry a zápletky i její dramatické (a melancholicky happyendové) rozuzlení, propracované charaktery zejména ženských postav i sugestivní výtvarné zpracování. Čtenářům mužům pak může Jedno obyčejný léto posloužit i jako náhled do psychiky manželek či dospívajících dcer, jejich nejistot, pochyb a tajených frustrací.