Kraft
Lüscher, Jonas: Kraft

Kraft

Pro neuskutečněné autorské čtení, které se mělo konat v Praze v květnu 2020 v rámci Světa knihy, vybral švýcarský spisovatel nejnapínavější kapitolu ze svého románu Kraft. Výstižně charakterizuje titulního protagonistu a jeho vnitřní tápání přebíjené navenek sebevědomím profesionála.

Kraft má rád veslování. Na jednoveslici. Synchronizované veslování mu nic neříká. A jelikož mu to tiché prořezávání vod Neckaru v časných ranních hodinách, to cílevědomé, rychlé klouzání po vodě, ten pocit svižného pohybu vedený vlastní silou a prožívaný jako každodenní rituál, tolik schází, začne považovat tento deficit za příčinu své myšlenkové krize a půlhodinku na nehybném, bíle nalakovaném stroji, kterých mají v Arrillaga Family Sports Center hned celou řadu, jen jako chabou náhradu, či spíš jako urychlovač své krize, půjčí si Ivanův starý ford bronco a pozdě odpoledne jede do přístavu v Redwood City, kde se v mělké zátoce nachází univerzitní loděnice.

Student mu vydá skif, a zatímco spolu lehounký člun, úzký sotva na šířku boků, spouštějí na vodu, už preventivně rozehraje svaly na rukou a vypíná širokou hruď pod sytě rudým nápisem Stanford, jenž září na jeho novém tričku bez rukávů.

Tričko si Kraft obstaral ráno v knihkupectví v univerzitním kampusu, protože vzpomínka na uplynulou noc mu tepala kdesi vzadu v hlavě s takovou urputností, že ji nedokázalo přehlušit ani kvílení a hučení vysavače, načež podlehl myšlence hledat záchranu v konzumu; strategie, která občas fungovala, neboť nakupování věcí vyžaduje přinejmenším rudimentární minimum optimismu – proč si kupovat nové kritické souborné vydání Henryho Jamese v plátěném boxu, nebýt předpokladu, že to aspoň jaksi taksi půjde dál? Doufal, že o tento pocit se může opřít; krok za krokem úmorně ručkovat vzhůru, až se člověk dostane do výšky, ze které mu přemítání o tom, proč všechno, co je, je dobré, nebude připadat naprosto směšné. Ale když mu s těmi třiceti svazky – šest boxů zatavených v ochranné fólii – ve frontě na pokladnu i v notně klimatizovaném vzduchu vyrazil pot na čele, připadal mu najednou směšný právě tenhle nákup. Směšný a nesmyslný. Jen za nadměrné zavazadlo by zaplatil nejméně 80 dolarů, nemluvě o tom, že by na ty knihy potřeboval ještě i nový kufr, a vůbec při představě, že by měl přečíst třicet svazků Henryho Jamese, mu pot na čele zase rychle stydl.

Znechuceně nesl knihy zpět a byl si plně vědom toho, že si tímto zmařeným nákupem definitivně zruinoval celý den. Využil proto příležitost, aby se na patře s propagačními předměty Stanfordské univerzity poohlédl po dárku pro dvojčata. Mezi stojany s přívěsky na klíče, regály s šálky na kávu, závěsy do sprchy v barvě kardinálské červeně a nekonečnými metry sportovního oblečení si byl minutu od minuty nejistější, čím by mohl udělat holkám radost, obzvlášť u triček a mikin s kapucí váhal s velikostí, a s každým kouskem oblečení, které zkoumavě pozvedl do vzduchu, měnila těla dcer před jeho vnitřním zrakem podobu, takže brzy už ani nebyl schopen říct, jestli mu sahají po prsa nebo jen po pás a jestli už svými útlými rameny dosahují šířky šatního ramínka. V jednu chvíli sáhl po sytě červené kšiltovce a nylonovém batohu s nášivkou univerzitního loga – batoh koneckonců, jak věděl, potřebovaly – a cestou k pokladně si vzal i tričko bez rukávů pro sebe. Před ním stála ve frontě studentka oblečená tak uniformně, až ho to jaksi iritovalo. Tenisky, tričko a kraťasy – vysloveně krátké kraťasy, jak si nemohl nevšimnout. Mladá žena měla na sobě model z šedé teplákoviny, jenž sotva zakrýval její půlky, přes které zářil velkými rudými písmeny název univerzity. Ne že by to Kraftovi připadalo zvlášť vzrušující; a ani v nejmenším ho to nepobuřovalo – rozohňovat se kvůli spoře oděným studentkám, to rád přenechá ostatním. Ale nějak mu tento oděv připadal nepřiměřený, neboť pro duševní práci se jevil přehnaně sportovní, i když se zdálo, že tu panuje užší souvislost mezi utužováním těla a studiem, vždyť přece byl svědkem toho, jak Ivan při jednom semináři svým studentům sliboval, že mohou počítat s tím, že na konci kvartálu budou well trained in late Heidegger, toto adjektivum si Kraft nespojoval ani tak s myslitelem ze schwarzwaldského Todtnaubergu, jako spíš s hody oštěpem a během přes překážky. Nebyly to ale krátké kalhoty, co v prvé řadě upoutalo jeho pozornost, byly to dívčiny vyzáblé nohy, ty jaksi rychle narostlé a do výšky vyhnané končetiny, které z těch kalhot trčely, jako běhy srn – takové měly taky, jejich holky. Kraft se otočil, mumlal, že se omlouvá, a prodíral se z fronty pryč, čepici i batoh pověsil na nejbližší štendr a vydal se hledat bavlněné kraťasy. Ke kase se vracel s jedním bleděmodrým a jedním šedým exemplářem, na půli cesty se však obrátil a šedé vyměnil za druhé, úplně stejně bleděmodré. Tato koupě Krafta uspokojila mnohem víc, než nakolik by toho byl býval schopen nákup souborného vydání Henryho Jamese.

Takto povzbuzen, usedl v Hoover Tower opět ke své práci a sepsal vlažný odstavec k Stendhalově poznámce, že jedinou omluvou Boha je to, že neexistuje, načež elegantně přešel k několika myšlenkám o autonomii a sebeurčení člověka, jež výmluvně postavil do centra moderní teodicey. Avšak u myšlenky zaškobrtl, neměl totiž ani nejmenší tušení, jak to prodat jako něco, co by skýtalo podnět k optimismu. Viděl, jak prudce mizí jeho tvůrčí síla, sbalil si tedy věci, půjčil si Ivanův terénní vůz a v nepřehledné změti plochých účelových budov, v nichž sídlily biotechnologické a softwarové firmy, mezi nákupními centry, průmyslovými halami a oprýskanými rodinnými domky hledal univerzitní loděnici, před kterou zaparkoval, a při zamykání vozu vyděšeně stáhl hlavu mezi ramena, když nad ním jako líný brouk roháč zabzučel malý letoun z nedalekého letiště San Carlos.

Kraft si prohlíží zátoku, anebo to, co z ní jde vidět. Úzký, brakický kanál, za ním se rozkládá Bair Island, červenohnědé přílivové bažiny, naplavená zemina plochá jako talíř, protkaná bezpočtem meandrujících kanálů a vyměřená sloupy vysokého napětí. Jistě, Neckar to není, ale ze svého pohledu nemůže a nechce vidět nic, co by mělo nadcházející proceduru ospravedlňovat. Navzdory rozcvičce svalů, kterou se Kraft snažil prokázat své kompetence při ovládání vesel, mu je student nekompromisně odmítl vydat. Ne, vesla vydává jen Herb a jen po podrobné instruktáži o střídání přílivu a odlivu na ostrově.

Herb nosí bílou kozí bradku a maxi sluneční brýle se zrcadlovými skly, v nichž i vyzáblý emeritní fyzik jako on vypadá, že by mu člověk uvěřil každou špatnost. Kraft se hned po prvním hey buddy stáhne do defenzivy a snaží se usledovat přece jen poměrně komplikovanou přednášku o přílivu a odlivu, mořských proudech, regulaci průtoku a plavebních drahách, avšak v defenzivě Kraft nikdy není na vrcholu svých možností a inklinuje k úplnému krytí, takže jeho vědomí ovládnou Heike a dvojčata a jaksi i Ruth a žlutá Gerbera, a Herbovu přednášku – v níž jde v tuto chvíli o Corkscrew Slough a Steinberger Slough a také o otázku, jestli zleva, nebo zprava, což ovšem za tohoto stavu na moři nelze v žádném případě doporučit, vždyť ano, je to přímo životu nebezpečné – odsunou do pozadí. Kraft horlivě přikyvuje, ano, rozuměl, je přísně zakázáno přibližovat se k tuleňům na vzdálenost menší než tolik a tolik stop, a vůbec celý ostrov je chráněný a vstupovat mimo vyznačené stezky není dovoleno. Padesát minut, důrazně připomíná Herb, padesát minut má na to, aby na skifu zvládl celý okruh, pak to začne být nebezpečné a některá místa neprůjezdná. Konečně vydá vesla z ruky a s nimi Kraftovi podává i vodotěsný sáček na mobilní telefon, bez něhož ho v žádném případě nikam nepustí. Kraft nastoupí do skifu, a protože ho výstup jeho čtyř žen a zároveň Herbova přednáška poněkud vyvedly z rovnováhy, člun se povážlivě rozkymácí, a Kraft si je jist, že ho Herb zpoza svých muších brýlí vyprovází skeptickými pohledy.

Avšak po několika pohybech vesel, při nichž je znát práce svalů pod novým tričkem, začne člun po vodě hladce klouzat a Kraft se dočká vytouženého klidu. Musí si přiznat, že lokalitu zcela podcenil. Po pár stech metrech za sebou nechá přístav, elegantním obloukem zabočí vybetonovanou propustí do Corkscrew Slough a znenadání má před očima celý svět ptactva severní Kalifornie. V nízkém travnatém porostu hnízdí volavky a prohlížejí si ho s nataženými krky. Kachny snad všech barev zvolna pádlují za ním. Na dřevěném kůlu se usadil nějaký dravec. Kraft zastaví, položí vesla na vodu a za zády hledá igelitový pytlík s mobilem, aby si mohl tuto ornitologickou druhovou rozmanitost vyfotit a později určit podle Mckenziova klíče All About Birds; ne že by se dosud o ptactvo nějak zvlášť zajímal, ale omyl s červenkou jím přece jen poněkud otřásl, a přinejmenším tak smysluplně využije probdělé noční hodiny, jichž se znovu začal obávat. Kraft se tedy nechá zvolna unášet, zatímco se pokouší přiblížit opeřené hlavičky na svém displeji tím, že opakovaně palcem a ukazováčkem provádí gesto, které se naučil od dvojčat, jako by chtěl telefonu rozevřít víčka a hledat mezi nimi vypadlou řasu. Zvětšení mu ale pořád nestačí, a tak se notně vykloní přes okraj, až se úzký člun povážlivě rozkolísá, a Kraft musí popadnout vesla, aby zabránil převrhnutí. Kdo by mu snad chtěl vyčítat, že je nemotorný, ať pěkně prosím sám předvede, jak bleskurychle popadnout obě vesla a udržet přitom v ruce i mobilní telefon, aby si pak nemusel, jako náš Kraft, poté co opět získal rovnováhu, útrpně dávat to tiché šplouchnutí do souvislosti se skutečností, že tento uměleckých kousek se mu nepovedl. Kraft počká, až mu srdce, rozhozené dvojím úděsem, bude zase klidně tlouct, proklíná se, zahanbuje se výčitkami, nadává si do idiotů, pro jistotu se ještě třikrát silně udeří pěstí do čela, rozloučí se se ztraceným telefonem, kačenu obeplouvající člun zpraží jedovatým pohledem a usilovně vesluje, aby co nejrychleji opustil místo nikým nespatřené potupy.

Corkscrew Slough dělá svému jménu čest a ve stále užších zákrutách se vine močály, jako by měl Kraft opětovně dostat na srozuměnou, že to ale ani omylem není Neckar. Průběh trasy ho notně potrápí, a protože se ustavičně ohlíží za sebe, má brzy úplně ztuhlý krk. O kontemplativním plutí nemůže být ani řeč. Vší silou zabere u levého vesla, jen aby po několika pohybech musel zase vyrovnávat na pravé straně; zprvu elegantní zatáčky ustoupily nervóznímu střídání sem a tam a netrvá dlouho a skif s drhnutím narazí na pevninu. Kraft cuká zádí a obratnými pohyby vesla se mu podaří člun z měkkého bahna vymanit. Přitom si uvědomí, jak nízko už se ocitl, sotva teď dohlédne na pevninu. Vidí už jen vršky nejvyšších kancelářských budov a za nimi horský hřeben, přes který se každý večer do Silicon Valley nahrne mlha; mořská hladina už musela povážlivě klesnout. Padesát minut, říkal Herb, ale jak má kčertu vědět, jak dlouho už je pryč, bez hodinek, které nechal ve skříňce, a bez mobilu, který teď postrádá o to víc, při pohledu na tuleně, kteří tu najednou leží na stále ještě mokré mělčině z písku a bahna, v celé své krásné netečnosti a zvědavě poulí oči na veslujícího Krafta; to by byl výjev, kterým by holky ohromil. Necelých osm metrů od něho jich tu leží celá spousta, tělo na těle, jako buřtíky na grilu. Osm metrů, přepočítává Kraft, to je víc nebo míň než 25 stop, a řekl vůbec Herb 25 stop, anebo spíš 35, ale nebude odstup mezi ním a zvířaty spíš 12 metrů, a těch osm metrů už patří do vyprávění, které si v hlavě spřádá pro dvojčata? Kraft se v houšti přepočtů mezi yardy, stopami a metrickým systémem kvůli přesunům desetinné čárky zamotá a zcela v těchto anachronismech anglosaského světa uvízne. Better safe than sorry, pomyslí si a upraví odstup od těl tlouštíků, kolik jen plavební dráha dovolí.

To se ale snáz řekne než udělá, neboť dráha se stále zužuje, což souvisí s poklesem hladiny, a odevšad teď z mělké vody ční bahnité valy, což Krafta víc než jednou donutí veslovat spletitou cestou, jež ho přivede příliš blízko k tuleňům, a tomu se chce bezpodmínečně vyhnout, poté co spatřil jedno z těch těžkých zvířat vylézat z vody, jak skládalo svou tlustou kůži do bezpočtu záhybů jako měchy na akordeonu a neuvěřitelně hbitě se plazilo po zemi, až vylezlo na své podřimující druhy, což vedlo k hlasitému protestu a výbušnému projevu násilí v doposud klidném seskupení. Ozve se štěkání, skučení a kňučení a Kraft odhalí zuby, které svítí v rozevřených tlamách, zatímco o sebe pleská tuhé svalstvo tuleních hrudí. Největší ze zvířat, nepochybně samec, jak Kraft předpokládá, se zjevně cítil značně vyrušen impertinentním nováčkem, že napřímil své mohutné tělo a hrozivě zařval, což se ani u Krafta, ani u zastrašovaného soupeře neminulo účinkem. Kraft se opřel do vesel.

Padesát minut, slyší Herbovo důrazné připomenutí. Padesát minut je dávno pryč, to Kraft ví, ale jestli je na cestě hodinu nebo dvě, už odhadnout nedokáže. Každopádně mlha se dávno převalila do údolí a v kancelářských věžích softwaroví vývojáři a marketingoví experti rozsvítili stropní osvětlení, jež teď matně prosvěcuje oparem. Kraft marně doufá, že mlha se u zátoky zastaví, záhy však rozpoznává tuleně, teprve když jsou cítit a když se, vyplašeni jeho nečekanou přítomností, ozvou svým rozrušeným štěkáním. Aspoň že plavební dráha, má Kraft ten pocit, je opět o něco hlubší a míň klikatá. Dokonce se mu zdá, jako by teď vedla skoro rovně, a v momentě, kdy zaznamená tiché šumění a klokotání, ucítí zároveň, jak se jeho člunu zmocní proud a unáší ho stále rychleji vpřed. Kraft se snaží klást odpor, ponoří vesla do vody, značně ho to ale rozkymácí, a okamžitě musí uznat, že jakákoli protiakce nemá smysl. Natahuje krk a usilovně pátrá v mlze. Voda kolem jeho skifu víří a tančí ve vlnách a najednou se z mlhy vynoří obrys zdi, uprostřed široký průplav, jímž voda v bílém opojení vystřelí. Kraft pustí vesla a přimkne se ke člunu, který se houpe a tančí a kymácí, on ale stále drží úzký skif statečně v rovnováze, a pak, právě když proplouvá propustí, narazí jedno z vesel o zeď, člun se otočí napříč, Kraft se zoufale zmítá z jedné strany na druhou; marně, člun se převrátí. Duchapřítomně škubne za přezky u nohou, uvolní veslařské boty, kterými je připoután k člunu, a jde přes palubu, o kámen pod hladinou si rozrazí koleno, člun ho při vynoření udeří do zad, znovu se nad ním zavře studená voda, popadne ho proud, otočí ho hlavou dolů jako ve smyku, z nohou mu stáhne kalhoty, pak opět ucítí pevnou půdu, od které se může přinejmenším odrazit, aby se prskající, plivající a celý omráčený vynořil a zkusil pár hektických plaveckých temp. Podaří se mu vyplavat z proudu, člunu se vzdá, svých kalhot také a mohutnými tempy se pokouší prodrat mlhou k záchraně na souši.

Záhy má půdu pod nohama, neposkytuje mu však žádnou oporu. Bosé prsty se boří do bahna a mořská tráva se mu ovíjí o přirození a lechtá ho mezi nohama. Položí se na vodu a nasává zvuky soumraku. V žádném případě nechce nedopatřením skončit uprostřed tuleních těl; anebo by spíš měl udělat právě to, vyplazit se po břiše z vody, žalostně ňafat jako hebká tulení mláďata s důvěřivýma očima, chvilku předtím, než jim na hlavě přistane něčí kotleta – jako na videu z You-Tube, které mu ukazovala dvojčata se slzami v očích –, a profitovat z ostatních tím, že se uloží mezi jiná teplá těla? Chlad – a to si Kraft jako protřelý manažer svých katastrof právě propočítal – začne být brzy jeho největším problémem. Namane se mu chomáč trávy, kterého se může chytit a vytáhnout se za něj. Po břiše se plazí na souš, ztěžka supí a je zmazaný blátem. Na kolenou šmíruje v mlze. Ne, na blízku nejsou žádní tuleni… nikdo, u koho by se mohl zahřát, ale také nikdo, s kým by musel, prsa na prsa, poměřovat síly.

Kraft se narovná a zbaví se ledového, promočeného stanfordského trička. Stojí nahý v naplavené mělčině. Vypne hruď a srovná ramena; neunikl právě ze spárů smrti? Nevymanil se právě vlastními silami z nebezpečí? Není to dostatečný důvod, aby se zcela napřímil? Kraft ví, že tento druh maskulinního sebevědomí, vulgárně zdůrazňující tělesnost, by mu za normálních okolností přišel leda tak k smíchu, avšak v tuto chvíli má rozhodující význam, a přesto při prvním poryvu, který mu chladně olízne širokou hruď, cítí, jak se mu smršťují bradavky a mizí i jeho sebejistota. Celý se klepe, pažemi ovine své schoulené tělo a naprosto se oddá palčivé bolesti krvácejícího kolene. Umře tady, bídně umrzne, co hůř, Herb ho zachrání, nahého, zabláceného, zkrvaveného, bezmocného… Herb, ten hmyz bez jediného gramu tělesného tuku, fyzik se svými modely přílivu a odlivu, se svými rychlostmi proudů, odstupy a časovými okny, pro kterého jsou to všechno jen proměnné v rovnici, z níž lze vykrátit vše, co je přebytečné. Co může někdo takový jako Herb vědět o pletkách s životem, o nutnosti náhody, o kráse přebytečnosti, o bolesti, pokoření. Pro někoho, jako je Herb, se přece dá všechno propočítat, každé zlo ku dobru. Čeho se komu dostane, nehraje vůbec žádnou roli, hlavně že na konci rovnice vyjde. Říkají tomu elegance, tihle počtáři-žongléři. Co ale někdo takový, jako je Herb, rozumí pod slovem elegance? Cosi jako abstraktní nádheru celku! Co ale s jeho, Kraftovým, konkrétním trápením? S jeho nahotou, s jeho krvácejícím kolenem? S divokostí tuleňů? S krásou volavek? Ne, od Herba, toho apoštola systémů, se v žádném případě zachránit nenechá. Od tohohle fyzika ne. Kraft se musí zachránit sám. Na vlastní pěst si bude hledat cestu přílivovým močálem a doplave kanálem k přístavišti. Třeba se mu podaří, když bude mít štěstí, dostat se nepozorovaně ke své skříňce v loděnici, a nebude muset vyjít před Herba bez kalhot; bez člunu sice ano, ale aspoň ne nahý. A zachránil by se vlastními silami.

Za zády Kraft vnímá tiché šumění a bublání propusti. Usilovně zírá do tmy. Zachvěje se v závanu chladné brízy, zároveň se však na okamžik roztrhne mlha a odhalí pohled na cylindrické věže kampusu Oracle, které do nastalého šera blikají jako obří akumulátory. To je dobré, teď aspoň přibližně ví, kde se nachází. Musí se držet mírně vlevo, aby se dostal k velkému kanálu, a potom vyhlížet světla loděnice. Váhavě nakračuje bosýma nohama; on, který nikdy nechodí bos a teď se mu to vymstí, tvrdá tráva, odolná vůči působení soli, ho bodá do měkkých chodidel. Kdyby tak lepší viděl, kam šlape, ale už je skoro úplně tma a opět ho obestírá hustá mlha. Naráží prsty o kameny, klacky a kůly a znenadání stoupne do hluboké jámy, zvrtne si kotník a zařve bolestí. Jestli si teď přetrhl vazy, je s ním konec. Hrozí mu smrt, nebo Herb. Opatrně nakročí na nohu s bolavým kotníkem a pokusí se o pár váhavých kroků. A ano, jde to, jde dál, sice se belhá a kulhá, ale postupuje vpřed. Ovšem jen velmi pomalu, terén je posetý bahnitými tůněmi a dolíky a co pár metrů se travou proplétá pramen vody. V ráně ho pálí sůl a vítr se mu přehání po holé kůži, až ho mrazí. Jednou rukou si zakrývá scvrklé přirození.

Dočte se o jeho smrti v novinách? Nebo o jeho potupné záchraně? To druhé mu připadá mnohem ostudnější, v prvém případě by si s trochou dobré vůle mohl přičíst pár bodů za jistý tragický heroismus. Otisknou v San Francisco Chronicle jeho fotku? NAKED GERMAN SCHOLAR RESCUED FROM BAIR ISLAND! Bude tato zpráva tím, co se o něm jako první dozví ráno při snídani Johanna, třicet let poté, co ji tak naštval, že nadobro zmizela v Kalifornii?

V bahně a blátě, to musí uznat, se postupuje vpřed lépe, když padne na všechny čtyři, tápavě se plazí a na vzpřímenou chůzi, pro kterou tak horuje, když přednáší studentům, raději zapomene a na nic nemyslí, jen se poddá půdě; vlhké zemi, která mu protéká mezi prsty, tvrdé trávě, která je mu oporou a které se může přidržovat, nízkým keříkům, kterým se musí vyhýbat a které mu rozdírají žebra, sem tam kámen, na němž ucítí zbytek tepla. Když si lehne na zem, unikne větru. Co chvíli pozvedne hlavu, snaží se zorientovat. Najednou se mu zdá, jako by už mlha nebyla tak neprostupná, dokonce věří, že rozeznává pár světel. Třeba už je blízko kanálu, třeba…, ano, určitě už brzy to bude mít za sebou, a probouzí se v něm nová naděje. Pak se mlha roztrhá úplně, odvane jako tenký závěs z hedvábí a krajek a odhalí údolí v celé jeho délce. Nekonečné jiskření a mihotání, moře světel, síť oranžových sodíkových výbojek, blikající osvětlení přistávací dráhy, tisícero žlutých obdélníků oken, oslňující a mizející reflektory aut, odlesky, které ozařují nebe a přílivovou bažinu utápí v měkkém světle, a mlha jako by mu předtím seděla v uších jako vata, nyní už zaznamenává i zvuky, které vycházejí z tohoto úlu, hučení a vrčení tisíců motorů a myriády klimatizací, šum práce na digitální budoucnosti. Kraft se napřímí v celé své výšce. Nahý, ale vzpřímený tu stojí ve větru. Sotva tři sta metrů před ním centrum světa, motor pokroku, inkubátor budoucnosti, leskne se, svítí, září a bere mu dech a sráží ho na kolena. Johanno, Johanno… čím jsem tě tenkrát tak naštval? Kraft se zhroutí, padne na kolena a v gestu, jehož patos se k němu vůbec nehodí, zvedne ruce před obličej, jako by se musel chránit před tou záplavou civilizace, jež tak ostře kontrastuje s jeho žalostnou situací. V této tmě, kterou si sám vytvořil, v této jeskyni z vlastních dlaní, která páchne bahnem, travou, rybami a mořem, se zcela odevzdává narůstajícímu pocitu viny. Vysloveně nespecifickému pocitu viny. Ale propadá se do něj a bloudí v něm jako v temném starém městě, a je mu, jako by se za těmito hradbami, ukryto před jeho pohledy, dělo cosi hrůzného, a on neví, zda je tím vším zlem vinen či zda jeho vina spočívá jen v tom, že zlu nedokáže zabránit. Ale ať mu nikdo nevyčítá, že se o to nepokusil. Vší silou ducha lomcuje dveřmi, nepovolují však ani o centimetr a zůstává vyloučen, odsouzen k nečinnosti a jako z velké dálky se opuštěnými ulicemi rozléhá: Richarde, Richarde – s kalifornským přízvukem.

Kraft opustí temné město a zatuchlou jeskyni, nehledě na bolest vyskočí na nohy a vrávorá vpřed, vstříc volání. Teď slyší i rachocení motoru a vidí, jak světelný kužel reflektorů pročesává bažinu. Tam, v kanálu, stojí Herb u řízení nafukovacího člunu a ze všech sil vyvolává jeho jméno. Here, here, zařve Kraft a vidí, jak Herb zpomaluje, mění kurz a kotví plastovou přídí člunu. Kraft se potácí poslední metry a cítí, jak ho dostihl kužel světla. Zastaví se jako zvíře oslněné reflektory a svěsí ramena. Herb vyskočí z člunu a jde k němu. You’ve lost your pants, buddy, řekne a přehodí mu deku přes ramena. Kraft pláče.

 

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

C. H. Beck, München, 2017, 238 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse