Ironické literární retro
Maršálek, Jiří: Večerní sláva Wiederhausera

Ironické literární retro

Román Jiřího Maršálka je zvláštním způsobem nejednoznačný. Autor ironizuje knižní vyjadřování a přepjatý patos v řeči, přesto může leckdo vnímat Večerní slávu Wiederhausera čistě jako projev literární nostalgie a zálibný odkaz na některá kanonická díla světové literatury. Chytrá žertovná libůstka, ale také velice sterilní záležitost.

Večerní sláva Wiederhausera se řadí k románům, ve kterých protagonista podává svědectví o sobě – o své životní zkušenosti, svém myšlení nebo vztahu k okolnímu světu. Maršálek napodobuje některá kanonická díla světové literatury s touto základní vypravěčskou situací. Čtenář si tedy při četbě jeho románu může vybavit Kreutzerovu sonátu, Zápisky z podzemí nebo Dámu s kaméliemi, která je v textu přímo zmiňována. Intertextuálních vazeb s těmito, ale i dalšími romány je ve Večerní slávě Wiederhausera plno. Spíše než o přímé aluze jde o variace témat, postav nebo vypravěčských postupů.

Maršálek například tak jako autoři zmíněných děl (byť Dostojevskij zcela minimalisticky) využívá víceúrovňovou naraci, kde takzvaný rámcový vypravěč zprostředkovává vyprávění někoho dalšího. Ve Večerní slávě Wiederhausera je hlavním hrdinou a ústředním vypravěčem Tomáš, ale jeho vyprávění pro čtenáře reprodukuje a průběžně komentuje jeho bratr. Rámec je takový, že se Tomáš na rodinné oslavě svěřuje bratrovi a švagrovi s historií svého utajeného manželství, které mělo údajně vést k jeho duševní transformaci a odvrácení se od společnosti. Vcelku řídký příběh obaluje sebereflexemi a úvahami se širokým záběrem – od partnerských vztahů přechází k ženské otázce, morálce a kritice společnosti, od výchovy dětí a pedagogiky obecněji se dostane k filozofii nebo teologii. K tomu ještě navíc sám tlumočí epizodické vyprávění další postavy. Sledovat proud Tomášových myšlenek a nacházet v něm vzájemné souvislosti tedy není pro jeho bratra ani pro čtenáře jednoduché.

Otázka je, do jaké doby je Maršálkův román zasazen. Postavy se vyjadřují vesměs konzistentně knižním jazykem, a tak když Tomáš mluví o svých cestách mezi Čechami a Rakouskem, může nás napadnout, že se román odehrává v časech habsburské monarchie. Na druhou stranu ale jakékoli reálie, které by tuto domněnku podpořily, chybí a úvodní dění na rodinné oslavě spíše napovídá, že se román odehrává v současnosti.

Knižní jazyk tak dodává románu ironický nádech. Především vznešená dikce hlavního hrdiny Tomáše působí šroubovaně, nepatřičně. Z obřadnosti nesleví, ani když hodnotí manželčinu spokojenost se sexuálním životem – „Po milostné stránce však byla zasycena, pevně ukotvena na pohodlném a jistém místě“ (s. 55) – nebo když chválí její ušlechtilý koníček: „Našla si neškodnou zálibu v pletení, činnosti mému oku pohodlné. Taková aktivita vyžaduje trpělivost a hlavně je svým způsobem odevzdaná, vždyť Veronika nebyla žádnou švadlenou, již zaměstnání nutí vyprodukovat denně desítky kusů oděvu. Naopak mohla při svém domácím pletení odevzdaně rozjímat, nerozptylována pochybnou představou o zisku či účelovosti svého konání. To je pro duši přínosné. Protože se však i přesto velice nudila, někdy šla do parku.“ (s. 107–108)

Tomáš nepronáší pouze takovéto bizarní průpovídky, některé jeho obecnější postřehy jsou docela trefné a inspirativní. Stěžejní se zdá například Tomášova úvaha nad bytostnou nahraditelností člověka v partnerském vztahu, která ho vede k nevyhnutelné, takřka existenciální žárlivosti. Tomáš vše pronáší s didaktickým a patetickým zápalem, je „plný ohně“, jak říká jeho bratr, ale zároveň je zřejmé, že sám před nároky, které klade na ostatní, neobstojí a že jeho běsnění ve stylu postav Ladislava Klímy (vzpomeneme si na ně třeba tehdy, když se Tomáš ztrácí „v lesích, parcích, hospodách, horách, továrnách i armádách spásy“ – s. 114) je trochu kašírované. Tímto směrem nás mohou navádět i občasné komentáře Tomášova bratra, který se sice cítí pohlcen jeho vyprávěním, ale v úvodu nepřímo upozorňuje na přemrštěnost Tomášových myšlenkových pochodů a tu a tam také na určité pozérství v jeho gestech. Krasořečnění hlavního hrdiny je zkrátka třeba prokouknout. Pak v něm možná zahlédneme variaci tzv. zbytečného, někdy trapného člověka, který se jednoduše nedokáže vypořádat se světem, respektive s ničím. Zajímavou juxtapozici v tomto ohledu představuje dějová vsuvka o hospodském obejdovi, jehož řeč mnohdy nedává žádný smysl, ale který je schopen šestákového svedení dcerky z dobré rodiny. Ironicky je pak prezentován jako Tomášův duchovní bratr.

Večerní sláva Wiederhausera je román myšlenkově vydatný a interpretačně nejednoznačný až matoucí, takže mozek se při četbě zapotí. Znalci si mohou navíc libovat v nacházení oněch ozvěn klasiků, které román nabízí, i skrytých žertů. Diskutovat bychom v tomto ohledu mohli třeba o tom, zda se jedná spíše o pastiš, nebo parodii. Román Jiřího Maršálka působí velmi rafinovaně, zaumně, ale na rozdíl od svých inspiračních zdrojů nedokáže vyvolat sebemenší emoci; a nedokázal by to, ani kdyby zemřely všechny jeho postavy. Je vlastně zajímavé, že román plný patetických prohlášení je takto sterilní. Pravděpodobně za to může právě jazyková stylizace románu. Pokud totiž postavy mluví jazykem, jakým skuteční lidé nemluví a ani vlastně nikdy nemluvili, čtenář se obtížně citově angažuje.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Formal Group, Praha, 2019, 120 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse