V závěru recenze na knihu Ženy z Bohnic Radim Kopáč píše: „Bohnice jsou téma: věčné i vděčné.“ Edna Nová ve jmenované knize líčí zcela bez zábran své bezprostřední dojmy z pětiměsíční hospitalizace v Psychiatrické nemocnici Bohnice a kromě svého příběhu představuje jedenáct dalších žen, jejichž osudy jsou však v neurčité míře přibarvovány fikcí. Nemocnici nazývá „zatuchlým pavilonem“, „psychárnou“, „cvokhausem“, „ženám z Bohnic“ pak vedle černohumorných přezdívek připisuje označení jako „hnilobné mrtvoly pacientů“, „zkušené bláznivky“ nebo „parta poraženců“. Svou knihu napsala s cílem bojovat proti stigmatizaci osob s duševním onemocněním.

Edna Nová, vystudovaná sociální pracovnice, se v Psychiatrické nemocnici Bohnice léčila na přelomu let 2015 a 2016 kvůli těžké farmakorezistentní depresi. Atmosféru hospitalizace a celkové vnímání psychických problémů ve společnosti sdílí prostřednictvím svého blogu na portálu iDnes.cz, kde se tituluje jako „milovnice absurdit, propagátorka deprese a jiných anomálií“.

Knize schází předmluva či úvod, přičemž okolnosti jejího vzniku a způsob práce s informacemi autorka skrovně nastiňuje pouze v závěru, kde zmiňuje, že „Ženy z Bohnic jsou inspirované skutečnými událostmi“. Zároveň se přitom považuje za „nespolehlivého vypravěče“, neboť v důsledku elektrokonvulzivní terapie utrpěla částečnou ztrátu paměti. Předesílá rovněž záměrné faktografické omyly za účelem ochrany soukromí protagonistek, nepřipojuje ale informace o tom, v jakých oblastech byla realita záměrně zkreslena. Vzápětí potom přidává ještě vlastní pochybnost o míře reality a imaginace: „Při opakovaném čtení se mi čím dál více zdá, že ony ženy v sobě zahrnují další ženy, které jsem v Bohnicích poznala, neboť některé tamější příběhy zmaru jsou si velmi podobné.“ Tyto nejasnosti uvádějí čtenáře do nejistoty, kdy konzumuje autentické, byť subjektivně zabarvené zážitky, a kde je líčení nastavováno fiktivními, nebo dokonce imaginativními prvky. Zcela autenticky Edna Nová vypráví pouze svůj vlastní příběh, jenž ale ve srovnání s ostatními působí dosti zdrženlivě.

Autorčin styl v hlavní části knihy silně odporuje cílům, které jí explicitně připisuje. „Samozřejmě depresi jako takovou nepropaguji, propaguji pouze otevřené sdílení psychických problémů,“ píše Nová v závěru, zatímco během popisu jednotlivých pacientek s maximální surovostí líčí projevy jejich duševního onemocnění a zabředává do těch nejtemnějších traumat z dětství, manželství i mateřství. Zůstává tedy otázkou, zda obavy ze sdílení psychických problémů budou rozvířeny po přečtení detailů o tom, jak se jedna z pacientek „pochcávala na chladném betonu“, jak jinou „den za dnem pronásleduje její visící otec“ a že z další „se ohavný puch potu řine jak z tlustého chlapa“. Přestože v závěru autorka apeluje na důsledné užívání předepsaných léků, příběhy přesvědčují spíše o opaku, neboť drastické vedlejší účinky medikamentů jsou uváděny do neodmyslitelné souvislosti s implicitní odpudivostí postav: „Po těch zázračných pilulkách je odulá, smrdutá, ale psychiatři jí to zdůvodňují jako ‚drobnou daň‘ za možné budoucí vyléčení.“ V textu nelze spolehlivě rozlišit přímou řeč od nepřímé ani ironii od vážného konstatování.

Závěrem se také dozvíme, že „psychiatrická léčebna není černobíle dobrá či špatná“. S uvážením předchozího obsahu toto hodnocení působí stejně nedůvěryhodně jako záměr knihy. Ve vyprávění je nepochybně patrná autorčina odhodlanost veřejnosti přiblížit předsudky opředené téma duševních onemocnění. Textu neschází živost, expresivita, barvité až poetické metafory a snaha o naturalismus v jeho nejryzejší podobě. Při čtení z příběhů vyvěrá autorčina otevřenost a odvaha nezasvěcenému čtenáři maximálně předat atmosféru stacionární psychiatrické léčby. S odstupem času se však vkrádá otázka, jaký účel kniha doopravdy plní. Svým stylem sice tvrdě zasáhne čtenářovy emoce, její osvětový charakter však zůstává přinejmenším diskutabilní.