Arianina ztracená kniha je román, který vyžaduje čtenářovu zanícenou spoluúčast. V popředí knihy stojí postava knihovnice a spisovatelky Ariany, v jejímž okolí se odehrává množství více či méně neobvyklých událostí. Na začátku se seznamujeme s několika nešťastnými okolnostmi, které této ženě nedávno zasáhly do života, postupem času odkrýváme i její minulost a sledujeme její nevyzpytatelnou takřka iniciační pouť. Jak stránky knihy přibývají, události se začnou hromadit, vrstvit a skládají se ve vcelku těžko uchopitelný text. Že půjde o román, který zapojuje do hry různé literární úrovně a aluzivnost, možná napoví samotný název a jméno hlavní hrdinky, které odkazuje k mýtu o Ariadně. Arianina ztracená kniha je prvním do češtiny převedeným románem slovenské prozaičky, dramatičky, literární historičky a také překladatelky Evy Maliti Fraňové (*1953). Titul z roku 2017 přeložila – velmi dobře – básnířka Božena Správcová.

Pokud bychom hledali ke slovenské prozaičce domácí literární blížence, nabízí se srovnání s autorkami, jako jsou Daniela Hodrová či Sylvie Richterová. A to nejen proto, že že jsou si tyto autorky relativně blízké generačně a jejich prózy často kladou na čtenáře nemalé nároky, ale také proto, že všechny tři spisovatelky disponují zbraní v podobě obsáhlých a hlubokých literárních znalostí, kterou se ve svých knihách nebojí použít. Jak Daniela Hodrová, tak Sylvie Richterová jsou u nás oprávněně pokládány za žijící klasičky. Zaslouží si Arianina ztracená kniha podobnou pozornost, jaké se dlouhodobě těší i jejich tituly?

Tak jako v případě většiny podobně čtenářsky náročných románů se při četbě Arianiny ztracené knihy objevuje otázka, zda je dílo natolik podmanivé, aby měl čtenář chuť – případně trpělivost – se s textem trochu poprat. A zda mu text vynaloženou snahu náležitě oplatí. Příznačné pro knihu myslím je, že její nejsugestivnější – a dle mého názoru i nejlepší – část je ta počáteční. Hned v prvních větách se dozvíme o tom, že Ariana prošla na začátku zimy údolím smrti. Poté sledujeme, jak tato knihovnice a rovněž spisovatelka tráví poslední dny s umírající matkou. Již na úvodních stranách se také seznamujeme s básníkem Markem, který je mladší než Ariana a s nímž prozaička prožila románek, poté však mladík z jejího života zmizel. První část je koncentrovaná a nastoluje několik témat, která jsou bezpochyby přitažlivá, a je tak vhodnou pozvánkou k další četbě.

Avšak s přibývajícími stránkami už tak hustý svět prózy začne nabývat poněkud těžkopádného charakteru. Na dalších stranách před námi začnou defilovat témata jako osudovost, proces psaní, hranice mezi skutečností a fikcí, středoevropanství. Jsme informováni o tom, jak Ariana napsala svou první knihu, kterou kritika (lépe řečeno: jeden kritik) rozcupovala, vztah s Markem se obohatí o další peripetie, dozvíme se, že Ariana již byla vdaná, setkáme se s Imrem, jejím manželem, který seděl ve vězení, sledujeme její chvilkové bezdomovectví, veškerou orientaci v textu ještě znesnadňuje protagonistčina mentální porucha a tak dále. Mění se i formy vypravování, próza je vypravována převážně v er-formě, jednu část knihy však tvoří deníkové zápisky, nadto se v pěti částech mírně proměňuje naladění a atmosféra textu. Do toho se hojně prolíná realita a sen, respektive fikce. Zde je třeba poznamenat, že česká verze románu nemá ani dvě stě stránek (byť vcelku hustě vysázených). Na jeden svazek, navíc relativně útlý, se toho v Arianině ztracené knize zkrátka stane více než dost.

Problém je navíc v tom, že velké množství rovin zůstává pouze na úrovni náznaku, autorka často vnese do hry nějaké působivé téma, aniž by však jasně či alespoň trochu návodně ukázala, jak souvisí s hlavním příběhem. Zde jako by se už příliš spoléhala na vůli čtenáře spolupracovat. Jako by mu hodila smyčku a doufala, že on už si ji zamotá do tkáně vyprávění podle svého. Jistě, kdekdo by to udělat mohl, avšak obávám se, že (nejen) takto koncipovaný text by se na metodu „udělej si sám“ měl spoléhat co nejméně. Podobně roztržitě působí ve vyprávění mnoho digresí, epizod, jejichž absence by celek nijak výrazně neochudila.

Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout, že se text často nese v rovině jemné ironie, která dodává výslednému vyznění přece jenom trochu potřebného odlehčení. Když například sledujeme, jak se již zmíněný kritik popasoval s Arianiným prozaickým debutem, dostává se nám výživné nálože výkřiků, které pravidelní čtenáři literárních recenzí znají jako své boty: „Autorčino dílko, které není příliš původní… Styl bez nápaditosti, v lepším případě publicistika… Nestejná kvalita v rámci celého textu… Dlouhé pasáže jsou nepodařené a nudné… Psychologicky nepřesvědčivě tvořené postavy… Nic dramatického se neodehraje… Suma sumárum, nic by se nestalo, kdyby dílo nebylo napsáno, a hlavně vydáno.“ (s. 54, kurziva originální)

Autorka si dovolí pracovat i s klišé, a to způsobem, který na čtenáře sice lišácky pomrkává, avšak nejde o bezúčelnou parodii a prvoplánové shazování. Je však škoda, že i tyto fazety textu jsou s přibývajícími stranami zbrušovány a zbrušovány, protože právě ty dokážou tematicky přehuštěný text držet nad hladinou. Jakmile však přijde vypravování o odstup, čtenář klesá pod hladinu. Tedy suma sumárum, Arianina ztracená kniha je dílo, v němž je místy až radost si číst, přečíst je od začátku do konce však může vyžadovat jistou míru přemáhání.