Lidé andělští, andělé lidští
Blandiana, Ana: Řeka s jediným břehem

Lidé andělští, andělé lidští

Poezie Any Blandiany je dnes známá nejen v Rumunsku, ale i v řadě dalších zemí – jde totiž o nejpřekládanější rumunskou básnířku. Český čtenář ale doposud neměl příliš mnoho příležitostí se s ní setkat, publikováno bylo jen několik ukázek časopisecky. Výbor Řeka s jediným břehem je tedy splátkou dosti velkého dluhu, a to snad splátkou nikoliv poslední.

Když jsem poprvé viděla výbor v jeho fyzické podobě, napadlo mě, jak se dá z téměř šedesát let trvající publikační činnosti (Blandiana debutovala už v roce 1964) vylouhovat extrakt v podobě tak útlé knížečky. Po menším průzkumu – řekněme technického charakteru – jsem zjistila, že zde řada sbírek není zastoupena (například ta úplně první) a že naprostou většinu výboru představuje poezie z posledních dvaceti let. To však o kvalitě výboru nevypovídá vůbec nic. Po přečtení jsem byla až překvapena, jak se na tak malé ploše podařilo vystihnout všechna hlavní témata Blandianiny poezie i jejich vývoj. Překladatelce Libuši Valentové se tak podařilo kromě výborného přebásnění veršů i uspořádat výbor tak, aby byl reprezentativní.

Můžeme rovněž pozorovat návraty některých motivů, například častý motiv andělů, kteří jsou překvapivě lidští, a lidí, kteří jsou překvapivě andělští. Jak říká sama autorka (a jak to také uvádí v doslovu Libuše Valentová), v průběhu času se místo tématu lásky dostává do popředí téma smrti, takže nás nepřekvapí, že ve výboru, jehož těžištěm je právě Blandianina novější tvorba, převažuje existenciální ladění. Ostatně onou titulní „řekou s jediným břehem“ není nic jiného než právě smrt.

Zejména v básních ze sbírky Odliv významů (Refluxul sensurilor, 2004) převládá téma stárnutí a pocitu, že člověk postupně zůstává na světě sám, což je zde vyjádřeno poměrně sugestivně, leč bez zbytečného patosu. „Jsem tu jaksi nepatřičně, / jako ptáci, / kteří přece musí odletět / do teplých krajů…“ Významné místo zde zaujímá i Blandianina zatím poslední sbírka Variace na dané téma (Variațiuni pe o temă dată, 2018), jež představuje intimní zpověď básnířky po smrti manžela, s nímž prožila téměř celý život – natolik intimní, že autorka původně váhala, zda by ji měla uveřejnit, jak přiznala v jednom rozhovoru. Sbírka ovšem není pesimistická, naopak je projasněná nadějí. Blandianina poezie totiž stojí na pevném spirituálním základě. Blandiana, která je dcerou pravoslavného kněze pronásledovaného komunistickým režimem, prožívá víru niterně a po svém a často ve svých básních rozmlouvá s Bohem (stejně jako později i s mrtvým manželem). Například v básni Z vůle nejvyššího se ptá: „Není to únavné vědět všechno předem? / Teď například píšu báseň, / kterou ty už dávno / umíš nazpaměť.“

Trochu jinou (avšak související) polohu představují básně ze sbírek Architektura vln (Arhitectura valurilor, 1990) a Moje vlast A4 (Patria mea A4, 2010), kde se objevují pozorování soudobé společnosti, její morální dilemata a její kritika. V první ze sbírek jde samozřejmě o společnost pozdního komunismu, v té druhé o globalizovanou společnost nového milénia. A i zde najdeme nitky, které je spojují. Zatímco diktátor Ceaușescu kostely stěhoval, aby je nebylo z ulic vidět (báseň Schovávaná), v moderním západním světě jsou kostely prostě zavřené (báseň Zavřené kostely).

Poznámka na závěr: pokud se divíte, proč autorčino jméno nepřechyluji a namísto toho jsem se rozhodla ho takto podivně skloňovat, je to proto, že jde o jméno rodné vísky autorčiny matky, které si básnířka zvolila za pseudonym (a ves Blandiana tak vstoupila do rumunské literatury stejným způsobem jako do té české Světlá pod Ještědem).

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Libuše Valentová, Festival spisovatelů, Praha, 2020, 88 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse