Povídky a romány německé literární stálice Judith Hermannové (nar. 1970) jsou českému čtenáři dobře známé. Nakladatelství Větrné mlýny soustavně vydává všechny její knihy a brzy můžeme očekávat i překlad nejnovějšího románu Daheim (2021), který si vysloužil nominaci na Cenu lipského knižního veletrhu. I když se autorka prosadila v žánru povídek (sbírka Letní dům, později z roku 1998 /česky 2000/ získala několik literárních ocenění), ve svém druhém románu ukazuje, že mezi německou literární elitu patří právem. Čtenář si tu opět vychutná její minimalistický styl, redukované dialogy, melancholický tón a spoustu nezodpovězených otázek.

Skoro padesátiletá, bezejmenná ich-formová vypravěčka nás zavede na sever Německa do rozpadajícího se domu u moře, kde se rozhodne začít nový život, aby po dceřině odchodu z domova našla cestu k sobě samé. Dcera se vypravila na cestu kamsi doprostřed moře v Kattegatu a matce pouze zasílá GPS souřadnice své aktuální polohy. Vypravěčka ztrácí životní jistoty a obavy v ní vyvolává nejen nová životní situace, ale i moře, ke kterému se přestěhovala. Na wattovém pobřeží, rozlehlé bahnité mělčině zaplavované během přílivu, však vypravěčka svůj příběh nezačíná, vrací se o třicet let zpátky na balkon svého jednopokojového bytu, ze kterého pozoruje výpadovku u čerpací stanice a představuje si dobrodružné cesty aut opouštějících město. Její stereotypní dny pomalu plynou ve směnách v továrně na cigarety, než dojde k osudovému setkání s bizarním kouzelníkem. Ten si ji vyhlédne jako svou asistentku, kterou chce na zaoceánských plavbách rozřezávat vejpůl. Vytržení z nudného maloměstského léta tak nic nestojí v cestě… Tento bezmála dvacetistránkový úvod – téměř zapomenutá vzpomínka, která se vypravěčce vybaví při prohlížení pasti na kuny v novém domě – by s přehledem obstál i jako samostatná povídka.

Rozpůlené srdce asistentky
V dějové zkratce se poté dovídáme, že hrdinka nikam neodjela, rozešla se s mužem, má dospělou dceru a začala pracovat v hospodě u svého „hochštaplerského“ bratra. Detailnější popis jejích pohnutek a toho, co se za poslední léta událo, Hermannová klasicky nenabízí. Vše je vyřčeno suše a bez vysvětlení a čtenář musí ona prázdná místa sám vyplňovat, čímž se četba někdy stává výzvou. Směrodatné předměty jsou však popsány až akribicky, zejména ona kouzelnická bedna, ve které byla vypravěčka cvičně „rozřezána“ a měla pocit, že „její srdce bylo rozděleno na dvě půlky“. Rozpolcenost a zlomkovitost vzpomínek a přemítání o různých životních alternativách spolu se strachem ze samoty a z ohrožení představují stěžejní témata románu. Hrdinka je vykořeněná a chybí jí pocit sounáležitosti, zároveň ale „kořeny“ odmítá a neplánuje se na severu usadit. Kniha přináší několik nečekaných bodů zvratu a jeden z nich vyjeví i pravidelná korespondence s vypravěččiným exmanželem, který tvrdí, že se její setkání s kouzelníkem odehrálo úplně jinak… Čtenář, stejně jako protagonistka, je uvržen do nejistoty a neví, čemu věřit. Minulost, která formuje naše současné já, nemusí být taková, jakou si ji pamatujeme.

Překvapení přinášejí i další postavy románu. Vypravěččin bratr se zamiluje do dvacetileté dívky, takže očekáváme stereotypní vztah mezi mladou, náročnou kráskou a mužem, který chytil druhou mízu. Jeho nová láska ovšem vypadá jako bezzubá „muréna“, chodí obšťastňovat chlapy do přívěsů u vesnice a jako malou holku ji matka na celé hodiny zavírala do velké bedny. Bratr má potřebu ji ochraňovat a přeje si s ní žít v atomovém bunkru. Ostatně malé, uzavřené prostory, které buď symbolizují ohrožení, nebo poskytují útočiště, jsou ústředním motivem knihy. Román se dá chápat jako alegorie poukazující na to, že nám všem v životě neustále hrozí chycení do pasti či „rozčtvrcení“ vlastního já v důsledku zásadních životních rozhodnutí a nespolehlivosti paměti.

„Zmasakruju ji!“
Vypravěččinu samotu naruší svérázná umělkyně Mimi, která se po letech vrací na sever do své rodné vesnice, nebojácně plave v silném proudu u přístavu, vypráví feministický příběh o znásilněné mořské víle a vypravěčku ponouká k bojovnosti a svobodomyslnosti. To, že místní kraj není vůbec romantický, potvrzuje Mimin bratr Arild, hrubý a neomalený chovatel vepřů, jehož rána začínají jejich ďábelským kvičením (prasat má skoro tisíc a ta žijí namačkaná na sobě – i v tomto obraze se opakuje motiv uzavřeného prostoru). Hrdinka s tímto mužem naváže milostný poměr. Některé scény románu jsou pro rázovitost postav až humorné, například když vypravěčka shledává Arilda neodolatelným poté, co se rozhodne „zmasakrovat“ obrovským kladivem kunu, která řádí v domě. I když Arild představuje protipól jejího bývalého muže, který je neurotický a hromadí zbytečné předměty, aby se tak připravil na konec světa, dokáže být i zranitelný. Jeho dům takřka zeje prázdnotou, ale za vestavěnou skříní se ukrývá ložnice, která mu dává pocit bezpečí.

Hermannová autenticky popisuje krajinu i roční období a umně vsazuje do textu výmluvná přirovnání („Noc za dveřmi byla tak temná, jako by dům byl kosmickou stanicí a noc vesmírem“), ve kterých využívá i tematiku mořského světa (Arildovi rostou z obočí „štětiny jako chapadla hlubinných ryb“, Miminy nehty jsou „rýhovité jako mušle“). O vnitřním životě postav toho víme poskrovnu, neboť text rezignuje na sdělování emocí a sestává převážně z jednoduchých, souřadných vět. Autorka představuje neotřelé postavy a prostředí, hraje si s protipóly (blízkost vs. odstup mezi lidmi, kořeny vs. svoboda, pevnina vs. moře, strach vs. bezpečí) a dává podněty k existenciálním úvahám. Román přináší více otázek než odpovědí, a zaručuje tak intenzivní, kvalitní četbu.