Jízda krajinou zatemnělé minulosti
Loschütz, Gert: Besichtigung eines Unglücks

Jízda krajinou zatemnělé minulosti

Longlist Německé knižní ceny za rok 2021 potěšil nejednoho milovníka železnic, přestože v románu týkajícím se nejtragičtější železniční nehody v německých dějinách vlastně ve výsledku o železniční tematiku až tolik nejde.

Parní lokomotivou na obálce se může pochlubit román Besichtigung eines Unglücks (Prohlídka jednoho neštěstí), který loni nezadržitelně opustil úzký okruh knih pro milovníky železnic a plnou rychlostí zamířil pro Německou knižní cenu, bohužel na dohled od kýženého cíle porota další jízdu doprovázenou neodmyslitelnou vůní železa, páry a kouře nepovolila a u hlásky Longlist nechala svítit návěst „Stůj!“. Pro autora knihy Gerta Loschütze (nar. 1946) to byl již třetí neúspěšný pokus o tuto cenu, jiné nominace však proměnil: za uvedenou knihu získal mj. Cenu Wilhelma Raabeho. Rodák z východoněmeckého Genthinu, v roce 1957 přesídlivší do SRN, je pro českého čtenáře zatím neznámým jménem, zajímavé ale je, že v roce 1968 se měl zúčastnit setkání autorů z tzv. Gruppe 47 na zámku ve středočeské Dobříši, kvůli srpnové invazi ale byla akce zrušena. V jeho tvorbě nalezneme nejen romány, ale také divadelní, rozhlasové i televizní hry a rovněž několik překladů, především ze španělštiny.

Teprve jako etablovaný spisovatel (první knihu vydal již v roce 1971) se Loschütz díky náhodnému dotazu od jednoho čtenáře dozvěděl, že jeho rodiště se těsně před Vánocemi 1939 stalo dějištěm dodnes nejtragičtější železniční nehody v dějinách Německa. Na základě archivních rešerší napsal v roce 2001 rozhlasovou hru, tématu se ale příležitostně věnoval i nadále, až nakonec o dalších dvacet let později přetavil výsledky pátrání v archivech i své vlastní fantazie do zmíněného románu, kterému dal stejné jméno jako dřívější rozhlasové hře.

Většina známých uměleckých zpracování různých tragických nehod s velkým počtem obětí se zaměřuje na několik málo konkrétních osudů, do nichž nehoda zásadním způsobem zasáhne (exemplárně si stačí vzpomenout na Cameronův velkofilm o Titaniku). Loschütz svoji pozornost upřel na italského obchodníka Giuseppa Buonoma, jediného cizince na seznamu obětí tragédie, a na Carlu Finckovou, která s ním cestovala a při prvotní identifikaci v blízké nemocnici uvedla jméno Carla Buonomová. Co ji k tomu vedlo, kdo vlastně byla a jaký byl její další osud, nad tím se Loschütz dlouho zamýšlel a v knize nechává odpověď na stejné otázky hledat své literární alter ego Thomase. Zpočátku ale stojí v popředí jeho zájmu samotná nehoda a to, co jí onoho osudového dne předcházelo. To jsou pasáže, které potěší každého vláčkaře. Na základě rešerší v archivech, kde jsou dochované rozsáhlé výslechové protokoly, se Thomas a s ním i čtenář dozvídá mnohé o postupech, jimiž se tehdy řídila práce nejrůznějších železničářských profesí od strojvůdce a topiče až po výhybkáře a signalistu. Celá tato první část knihy s výmluvným názvem Čtyři sekundy, jež suše konstatuje, jak málo bylo bývalo stačilo k tomu, aby se nehodě podařilo zabránit, se v mnohém podobá stylu literárních reportáží, jaký známe ze starší edice Magnet nebo z několika málo česky psaných publikací o konkrétních železničních nehodách (Milan Jelínek: Tragédie u Stéblové, Tomáš ProvazníkMichal Kozub: Srpnová neděle aneb Skoro zapomenutá nehoda u České Kamenice 24. srpna 1975), případně z dokumentů televizní série Osudové okamžiky. Jistě pak záleží na přístupu jednotlivého čtenáře, zda tuto „podobnost“ vyhodnotí pozitivně, či negativně.

Ve druhé části se Thomasova pozornost přenáší na milostný trojúhelník mezi Giuseppem, Carlou a jejím snoubencem Richardem, jehož účast v tomto vztahovém propletenci je jako obvykle nedobrovolná. Skutečnost, že Richard byl Žid a Carla dle tehdy platných zákonů položidovka, celou situaci ještě více dramatizuje. V mnoha popisech zdánlivě každodenních záležitostí Loschütz někdy šetrně, někdy brutálně připomíná, že Židé byli v té době již zcela otevřeně bráni jako občané druhé kategorie a jejich diskriminace nabyla oficiální, nijak neskrývané podoby; řada běžných činností jim byla zakázána nebo na ni měli vyhrazené zvláštní hodiny. Ačkoliv se Thomas zpočátku přiklání k odpovědi, která je nabíledni, totiž že Carla měla v plánu Richarda opustit, postupně dochází k závěru, že v roce 1939 nelze nic soudit z pozice dnešního člověka a Giuseppe možná představoval pro Carlu a snad i Richarda spíše naději na brzké vycestování z Německa. Otázka, zda Carlino jednání vyhodnotit jako zradu na vlastním snoubenci, nebo naopak jako snahu ho uchránit před problémy (jimž se ale Richard ve své snaze dostat se co nejdříve ke Carle stejně nevyhne), tak zůstává otevřená.

Další část, nazvaná Slečna s houslemi, líčí Thomasovo dětství, které vidíme očima dnešního dospělého Thomase. Slečnou s houslemi je míněna jeho matka Lisa, jež se s Carlou při jejím pobytu v gethinské nemocnici možná setkala, možná ale také ne (stejně tak si Thomas říká, že jako dítě nejspíše ještě v ulicích nevelkého Gethinu potkával železničáře, kteří se nehody buď přímo účastnili, nebo pomáhali s likvidací jejích následků). Jedinou radostí v Lisině nesnadném údělu svobodné matky jsou právě „hodiny houslí“, při nichž se zamiluje do svého učitele. Ten však její city neopětuje a názor nezmění ani poté, co se Lisa s Thomasem vypraví za ním na Západ. Thomas vnímá problémy své matky, která se snaží vycházet se svou jednorukou tetou, u níž nakonec naleznou útočiště, zároveň se uživit a ještě získat srdce svého vyvoleného, avšak vedle toho si klade otázku, kdo je vlastně jeho otcem, přičemž z vyhýbavých a vzájemně si odporujících odpovědí dospělých nemá šanci se toho příliš dozvědět. Rozhodně ale jako otce nevnímá majitele květinářství, kde jeho matka pracuje, který se postupně stane jejím životním partnerem. O Thomasově zrání a přechodu do dospělosti se nedozvíme nic bližšího, poněkud náhlým skokem do devadesátých let a Lisinou smrtí tato část končí.

Čtvrtá část je podána ještě útržkovitěji než předchozí část, a to formou Thomasových zápisků na způsob deníku. Tomu odpovídá i její název Ze zápisníků. Se svou milenkou, zvanou jen krátce Yps, a jejím manželem Lennartem vytváří obdobný trojúhelník, jako byl ten, po jehož tajemství pátrá, Lennart ale na rozdíl od Richarda nic netuší. Ve svých zápiscích se tak Thomas věnuje nejen železničním nehodám, ale také své vlastní a Lennartově účasti na městském maratonu či Ypsiným Venušiným kuličkám. A je to právě Yps, díky níž Thomas nalezne definitivní důkaz, že jeho matka se s Carlou skutečně setkala. V poslední kratičké části, nazvané prostě Carla, se Thomasovi naskytne příležitost osobně se setkat s Carlou, jejímuž životu zasvětil tolik času a energie – bližší informace by ale představovaly nevítaný spoiler.

Besichtigung eines Unglücks je tedy sice román o jedné železniční nehodě (a bezesporu o takové, která by si zasloužila místo v obecném povědomí přinejmenším u německých čtenářů), zároveň se dotýká i citlivé kapitoly osudu evropských Židů v područí nacismu, ale hlavně je to román o snaze odhalit tajemství a pochopit vlastní místo v širším kontinuu událostí. Je pravda, že u některých pasáží ve třetí a čtvrté části může být poněkud obtížnější neztratit se ve sledu vzpomínek a krátce nastíněných vedlejších motivů, a stejně tak je přinejmenším překvapivé, že v pasážích odehrávajících se v roce 1939 Loschütz ani jednou nenechá zaznít tehdy v podstatě povinný pozdrav „Heil Hitler!“ – přitom mnozí autoři textů vzniklých právě na konci 30. let toto násilné nahrazování tradičních pozdravů vnímali jako jeden z hlavních projevů nacistického režimu v každodenním životě (stačí se začíst do textů Paula Dukese či Ulricha Alexandera Boschwitze. Na druhou stranu třeba důraz na zatemnění, jež každou noc pohlcovalo celá nádraží i vlaky samotné a které sehrálo mezi okolnostmi vedoucími k nehodě významnou roli, výrazně podkresluje celkově temnou atmosféru tehdejších let.

„Všechny věci, které si neumíme vysvětlit, označujeme za osud nebo náhodu. Ale když se podíváme důkladněji a odhalíme souvislosti, ukáže se, že nejde o dílo náhody, ale že došlo k souběhu řady věcí, kterým by se bývalo dalo zabránit,“ vyjádřil se autor v jednom rozhovoru pro německá média. Jeho konstatování lze vztáhnout nejen na samotnou nehodu, ale i na vzestup režimu, který v té době v Německu vládl a který v konečném důsledku měl na život Carly a Richarda větší dopad než nehoda samotná.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Schöffling & Co, Frankfurt am Main, 2021, 336 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse