Přírodovědný dokument bez Davida Attenborougha je tak trochu jako pouť bez cukrové vaty. Ačkoli je to pořád zábava, něco tomu prostě chybí. Za své téměř sedmdesátileté působení v branži se tento stále neuvěřitelně aktivní devadesátník (nar. 1926) stal ikonou dokumentárních filmů o přírodě a těžko najít někoho, kdo nikdy žádný z nich neviděl. Většina diváků bude pravděpodobně znát spíše jeho novější snímky, ti nadšenější snad i dokumenty z devadesátých, nebo dokonce osmdesátých let. S natáčením zvířat ve volné přírodě nicméně Attenborough začal už o několik desetiletí dříve, v polovině let padesátých. Jak se vůbec ke svému bez přehánění životnímu poslání dostal a jak vypadaly začátky jeho kariéry coby tvůrce přírodopisných filmů? Na to odpovídají Výpravy do divočiny (Adventures of a Young Naturalist, 2017), jež jsou po Životě na naší planetě již druhou autorovou knihou, která během uplynulých dvanácti měsíců vyšla v českém jazyce.

Jak se všechno vlastně semlelo, Attenborough prozrazuje hned v předmluvě. Líčí v ní, jak v roce 1952 nastoupil jako začínající producent do tehdy mladé BBC a po dvou letech, během nichž se při přípravě různých projektů trochu otrkal, dostal nápad na zcela nový typ pořadu o zvířatech. Plán byl takový, že BBC naváže spolupráci s londýnskou zoo a vypraví „společnou expedici s cílem rozšířit sbírku zvířat [pro zoo],“ během níž bude mít televize příležitost získat jedinečné záběry různých tvorů přímo ve volné přírodě. První výprava se uskutečnila v září 1954 a vedla do Afriky, konkrétně do Sierry Leone. Podařilo se natočit dostatek zajímavého materiálu, který se v prosinci téhož roku objevil na televizních obrazovkách, trochu nečekaně s Attenboroughem v roli moderátora (původně se před kameru vůbec postavit neměl). Pořad zaznamenal mimořádný úspěch a tvůrci si uvědomili, že železo je třeba kout, dokud je žhavé. Brzy tedy padlo rozhodnutí uspořádat další a rozsáhlejší „výpravy do divočiny“. A právě první tři z nich kniha barvitě popisuje.

V roce 1955 se filmaři vydali do Jižní Ameriky a za cílovou destinaci si zvolili Guyanu, tehdy ještě známou pod názvem Britská Guyana, odkud do Londýna přivezli kupříkladu kajmana, mravenečníka, anakondu, kapustňáka či několik kapybar. O rok později zamířili do Indonésie na „lov“ komodských draků neboli varanů komodských. Ty si domů sice nakonec vzít nesměli, leč s prázdnou neodjeli. Místo nich do londýnské zoo dopravili třeba orangutana, medvěda, krajtu a všelijaká další stvoření. V roce 1958 se pak Attenborough vrátil do Jižní Ameriky, tentokrát ale vyrazil dále na jih, do Paraguaye. Spadeno měl především na pásovce, zástupce starobylé a co do vzhledu zcela nezaměnitelné skupiny chudozubých savců. Několik druhů se mu chytit opravdu podařilo, byť spokojený úplně nebyl. Navzdory vší snaze a pomoci mnoha lidí, jež na svých cestách potkal, nedokázal pro zoo získat pásovce velkého, v jehož existenci už ve slabších chvilkách přestával věřit. Nakonec jednoho přece jen spatřil, ne však v Jižní Americe, nýbrž doma v Anglii.

Attenborough je skvělý vypravěč, a když popisuje, co během všech tří výprav zažil, jak chytal různá zvířata, což často vyžadovalo hodně důvtipu a improvizace, nebo s jakými problémy se on a jeho společníci museli potýkat, má čtenář často pocit, jako by byl členem expedice i on sám. Kniha výtečně zprostředkovává bezmoc, kterou ve filmařích vyvolávala například nemožnost schovat se před bodavým hmyzem nebo zvítězit nad indonéskou byrokracií, ale i nefalšovanou, skoro až dětskou radost, když se jim podařilo polapit nějakého neobvyklého živočicha.

Výpravy do divočiny jsou cestopisem se vším všudy. Čtenáře neseznamují jen s přírodními zajímavostmi navštívených míst nebo fakty o jednotlivých druzích. Líčí též setkání s nejrůznějšími lidmi, na něž filmaři při svém putování narazili a kteří jim často zcela nezištně pomohli. Byť ne všechna setkání byla příjemná. Asi nejmrazivější zkušenost si Attenborough a jeho kameraman odnesli z dobrodružné plavby na ostrov Komodo. Nejenže kapitán lodi oblast vůbec neznal, ale nebyl ani dvakrát dobrý námořník. Tím to ovšem nekončí. V polovině cesty se dokumentaristé spíše náhodou doslechli, že povedený kapitán, který už byl v hledáčku indonéských úřadů, lanařil domorodce, aby mu pomohli bohaté Evropany okrást. Nicméně podobně hrozivých historek kniha moc neobsahuje a převažují ty veselé. K nim patří i jedna o pásovcích a zrádném jménu, jež jim bylo přisouzeno v guaránštině, jihoamerickém domorodém jazyku. Stejným slovem, „tatu“, se v něm totiž označuje také „jistý druh mladé dívky“. Není proto divu, že když do Paraguaye dorazila parta Britů a vehementně se sháněla po „tatu“, všichni přítomní obvykle propukli v „hurónský smích“.

Výpravy do divočiny nepochybně potěší každého milovníka přírody i každého fanouška Davida Attenborougha a nejen je. Vyzněním i návratem do dob, kdy bylo ještě běžné pořádat expedice za účelem doplnění sbírek zoologických zahrad, kdy neexistoval internet ani mobilní telefony a svět se notně lišil od toho současného, připomenou také úžasné knihy britského dobrodruha, zoologa, spisovatele a humoristy Geralda Durrella. Ve srovnání s ním však Attenborough sází na střízlivější styl, a i když se u jeho příběhů čtenáři jistě párkrát od srdce zasmějí, autorovým hlavním cílem není vyvolat úsměv, nýbrž úžas nad neobyčejnou krásou divoké přírody a jejími chlupatými, opeřenými, šupinatými i jinými obyvateli.

Vzhledem k nadšení, s nímž čtenáři obě nedávno přeložené Attenboroughovy knihy přijali, a skutečnosti, že v češtině dosud vyšel jen zlomek z jeho obsáhlé bibliografie, můžeme očekávat, že se s autorem na pultech tuzemských knihkupectví zase brzy setkáme. A byla by škoda, kdyby ne.