Na rozdíl od biologie, která čtenáře láká na pozoruhodné rostliny a živočichy či možnost porozumět vlastnímu tělu, mysli a chování, nebo fyziky, jež uchvacuje nahlížením do hlubin kosmu i kvantového mikrosvěta, není chemie zas tak často popularizovanou přírodní vědou. Ne že by snad trpěla nedostatkem témat. Určitou překážkou budou spíše chemické vzorce a rovnice, které na čtenáře mohou působit poněkud děsivě a připomínat jim látku, jíž je kdysi kantor trápil na základní či střední škole. Bez nich by však kniha o chemii byla neúplná a ve skutečnosti se není až tak čeho bát.

Alespoň tak to platí v případě bohatě ilustrované knihy Ondřeje Dvořáka Chemie jde do války. Vzestup a pád chemických zbraní, která je po publikacích Chemie na talíři a Já, droga autorovým již třetím titulem, v němž čtenáře seznamuje s chemickou podstatou věcí kolem nás. Byť nutno dodat, že s podstatnou částí chemických látek, které v nové knize probírá, se většina lidí nikdy na vlastní kůži (či sliznici) nesetkala a naštěstí patrně ani nesetká.

Nejasný průnik vědy a etiky

Co jsou to vlastně chemické zbraně? Většina lidí si pod tímto hrůzu nahánějícím spojením patrně vzpomene na chlor, yperit či bílý fosfor, ale „nabídka“ je mnohem pestřejší. Hlavní kritérium, jak odlišit chemickou zbraň od zbraní mechanických či biologických, spočívá v účinku na organismus, nicméně hranice nejsou vždy zcela zřetelné. Na chemické zbraně lze nahlížet z různých úhlů, jak si ostatně uvědomuje i Dvořák, proto hned v úvodu jasně vymezuje, kudy se míní ubírat: „Hájemství chemických zbraní leží v nejasném průniku vědy a etiky. Zatímco diskuzím na toto téma zpravidla dominuje pohled historický anebo etický, tato kniha se soustředí na chemii ukrytou za jejich fungováním a účinkem.“

Neznamená to ovšem, že by čtenář byl o historické souvislosti ochuzen. Koneckonců bez uvedení, kdy byla ta která zbraň vyvinuta nebo poprvé nasazena v boji (byla-li vůbec nasazena), by se text omezoval na jednotvárný výčet jednotlivých chemikálií, což by nebyla zábava pro čtenáře a s největší pravděpodobností ani pro autora. Historický pohled se promítl i do uspořádání knihy, která probírá využívání chemických zbraní od starověku (oxid siřičitý, kterým Peršané potrápili Římany během dobývání města Dura) přes středověk (otrávení vody oxidem arsenitým obránci Kutné Hory roku 1304) po současnost (útoky sarinem na tokijské metro nebo nasazení téže látky během syrské občanské války).

První nasazení

Těžištěm svazku je však období první světové války, kdy chemické zbraně zažívaly díky své novosti, rostoucí rozmanitosti a počáteční neschopnosti nepřítele na chemické útoky jakkoli reagovat největší rozmach. Neblaze v tomto ohledu proslulo belgické městečko Yper, v jehož blízkosti německá armáda 22. dubna 1915 podnikla útok plynným chlorem, který byl prvním masovým nasazením chemických zbraní v historii. Ačkoli odhady jsou podle Dvořáka značně nespolehlivé a patrně nadsazené, dusivým účinkům žlutozeleného mraku, který se rozprostřel nad frontou, padlo za oběť snad až 5 000 vojáků. Po chloru následovala řada dalších a sofistikovanějších látek, včetně „krále plynů“, yperitu neboli „hořčičného plynu“, jehož „jedovatost spočívá v působení na deoxyribonukleovou kyselinu DNA v buněčném jádře“.

S rokem 1918 vývoj chemických zbraní rozhodně neustal a rychle se vyvíjela i obrana proti nim. K jejich rozsáhlejšímu nasazení na frontě za druhé světové války ale už nedošlo, snad i proto, že „průběh bojů byl zcela jiný než za první světové války, kdy jednotky stály pevně zaklesnuté v sobě, a velitelé potřebovali vyřešit patovou situaci“. A nic moc se na tom nezměnilo ani později, třebaže tu a tam o použití chemických zbraní v probíhajících konfliktech nebo při atentátech na konkrétní osoby (například oblíbeným novičokem) stále tu a tam slýcháme.

Je silný odpor na místě?

Jsou ale chemické zbraně opravdu tak strašlivé, jak bývají všeobecně prezentovány? Na tuto otázku se zaměřuje závěrečná část svazku, která hledá odpověď i na to, odkud se vlastně vzal tak silný odpor k chemickým zbraním, jenž nakonec vedl ke vzniku Úmluvy o chemických zbraních, kterou podepsalo 193 zemí. Přináší rovněž zamyšlení nad tím, jestli jsou chemické zbraně ve srovnání s těmi klasickými o tolik horší, uvážíme-li jejich účinky, procento úmrtí mezi zasaženými a podobně. Byť ne každého předložené argumenty přesvědčí, jsou rozhodně podnětné.

Jak zaznělo výše, autor si vytkl, že kniha nemá být (jen) historickým přehledem toho, kdy byla daná zbraň použita, ale chtěl se soustředit především na chemii, která za tím vším stojí. A svůj cíl splnil beze zbytku. Čtenář se může těšit na chemický popis jednotlivých bojových přípravků, včetně jejich vlastností, souvisejících chemických rovnic, účinků na organismus a často i strukturního vzorce, nestačí-li vzorec sumární. Dvořák si je nicméně dobře vědom, že Chemie jde do války se s velkou pravděpodobností dostane do rukou i těm, kteří s chemií nejsou v pravidelném kontaktu nebo ze školních lavic vyšli už příliš dávno, než aby si pamatovali, co je například dvojná a trojná vazba nebo co znamenají různé symboly v chemických vzorcích. Všechny podobné věci proto průběžně vysvětluje, a kniha tak poslouží i jako stručné chemické repetitorium.

Ačkoli recenzovaný titul nepatří těm, které by se četly jedním dechem, jedná se o veskrze originální knihu, které potěší nadšence do chemie či vojenské historie i všechny zájemce o kvalitní populárně-naučnou literaturu.