Osud horší než smrt: knihovnice?
Richardson, Kim Michele: Knihovnice z Troublesome Creeku

Osud horší než smrt: knihovnice?

Může být povolání knihovnice dobrodružné a napínavé? Malý exkurz po literatuře, v níž jsou knihovnice kladnými protagonistkami, které i pomocí knih bojují o svoji samostatnost a identitu.

Ve slavném filmu Život je krásný (1946) se hlavnímu hrdinovi Baileymu, který chystá sebevraždu, ukáže, jak tragicky by vypadal svět, kdyby se vůbec nenarodil. Z Baileyho milované ženy Mary se v něm stane staropanenská knihovnice. Když ji Bailey osloví, hrůzou před ním prchá pryč. V této dystopické verzi reality je povolání knihovnice pojato jako jedna z nejhorších věcí, která se jí mohla přihodit. Tento obraz zřejmě odpovídá tehdejšímu stereotypu, který knihovnice líčil jako ženy puritánské, represivní, nepřitažlivé a bázlivé. Od té doby se obraz knihovnic diverzifikoval, takže najdeme i odvážnější hrdinky: například Evelyn Carnahanová, protagonistka akční komedie Mumie (1999), o sobě prohlašuje, že není průzkumník, dobrodruh ani hledač pokladů, ale knihovnice a že je na to hrdá.

Poslední dobou u nás vychází množství beletrie, která knihovnice líčí jako kladné hrdinky či zachránkyně. Výrazné jsou přitom tituly založené na reálných událostech. To je především případ Osvětimské knihovnice (Akropolis, 2013) podle osudů přeživší holokaust Dity Krausové (nar. 1929). Španělský spisovatel Antonio González Iturbe líčí, jak i v prostředí nacistického koncentračního tábora mohla fungovat knihovna, i když čítala jen několik svazků, takže podle Krausové to byla nejmenší knihovna na světě. „Člověk uvězněný v koncentračním táboře k ní získal jiný vztah než v běžných podmínkách, vztah až obřadný, neboť četba a činnost s ní spojená pomáhala vězňům uchovat si i v oněch otřesných podmínkách lidskou důstojnost,“ napsala o románu Anna Tkáčová.

Knihovnická práce, povolání za normálních okolností spíše nenápadné, se v tomto děsivém prostředí „stalo navýsost nebezpečnou činností, za kterou hrozila smrt“. Hlavní hrdinka Dita každé ráno vyjímá z úkrytu osm knih, pro které si k ní přicházejí jednotliví učitelé, kteří je používají při vyučování. Večer je zase musí uložit tak, aby se na ně při šťáře nepřišlo. Knihy, kterých ve skutečnosti bylo o něco více než tvrdí román (snad dvanáct), pečlivě opatruje a jejich „rány“ ošetřuje, jako by to byly živé bytosti. Zná každý jejich záhyb a jizvu a při vracení je kontroluje, stejně jako matka prohlíží odřeniny svého dítěte. Při vlastním čtení i následném předčítání ostatním si hledá cestu i k takovým titulům, které jsou podle dospělých „nevhodné“ pro mladé slečny; tak byl tehdy vnímán například Haškův Švejk: „Kdo taky říkal, že chce být slečnou?“ I díky četbě se hrdinka identifikuje s vědci-bojovníky proti zkázonosným mikrobům nebo s leteckými pilotkami spíše než s dámou s volány. Z knih čerpá nadhled a energii, které rozdává dál, a to vše, aby pobyt v táboře přežila, což se jí podaří.

Dobrodružný život knihovnic
Na opačném pólu se nacházejí příběhy knihovnic, které se s knihami vydávají daleko za svými čtenáři. Proslulost si v tomto ohledu získal americký projekt tzv. pojízdných knihoven z let 1935 až 1943. Jednalo se o součást Programu podpory zaměstnanosti (Works Progress Administration) prezidenta Franklina D. Roosevelta s cílem vytvořit pracovní místa pro ženy a také dostat knihy do Apalačského pohoří, do nejchudších a nejodlehlejších částí východního Kentucky, kde byla jen hrstka škol, žádné „kamenné“ knihovny a nesjízdné cesty.

Knihovnicím se říkalo „knižní ženy“, i když do jejich řad patřilo i několik mužů. Cestovaly na koních, mulách, pěšky, nebo dokonce na voru, aby se dostaly do těch nejodlehlejších oblastí v kaňonech a horských sedlech, do osad a městeček s příznačnými názvy jako Hell-fer-Sartin (Peklo jistojistě), Troublesome Creek (Potok potíží) nebo Cut Shin (Přeražená holeň). Někdy musely i za špatného počasí urazit sto nebo více mil týdně.

Jen s omezenými zdroji a malou finanční pomocí tyto knihovnice shromažďovaly darované knihy a další čtivo od skautů, školských a různých spolků či ministerstev. Samy také nové svazky vytvářely: sestavovaly tzv. výstřižkové knihy, do nichž vlepovaly sesbírané recepty nebo tipy na úklid, které jim prozrazovali obyvatelé hor. Také ručně kolorovaly obrázky pro dětské čtenáře a vystřihovaly obrázkové příběhy z časopisů.

I přes finanční překážky, drsnost krajiny a počáteční až úpornou nedůvěru tamních obyvatel byly služby pojízdné knihovny nakonec celkově pozitivně přijaty. Za roky fungování se do projektu zapojilo přes jeden tisíc žen a podle dostupných zpráv ve třiceti okresech východního Kentucky, které jsou považovány za „žebrácké okresy“, poskytovaly službu pro neskutečných téměř 600 tisíc tamních obyvatel.

Byly zaznamenány případy, kdy se jistá rodina odmítla přestěhovat do jiného okrsku, protože tam neměli knihovnickou službu. Jak uvádí španělská filoložka a spisovatelka Irene Vallejo ve své výborné knize Nekonečný zázrak. Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka (Leda, 2021), přísun knih zlepšil zdraví a hygienické návyky v dané oblasti – rodiny se například naučily, že umývat si ruce je daleko účinnější způsob, jak se vyhnout kolice, než „foukat tabákový kouř na lžíci mléka“. Dospělí i děti si zamilovali například smysl pro humor Marka Twaina, nejpožadovanější titul byl však s velkým předstihem Robinson Crusoe. Díky klasikům noví čtenáři vešli do styku s takovým kouzlem, které jim bylo dosud odpíráno. Školáci, kteří uměli číst, předčítali negramotným rodičům. Jeden mladík řekl jedné z knihovnic: „Ty knihy, co jsi nám přivezla, nám zachránily život.“

S Vinnetouem za Vinnetouem
O tom, že práce těchto žen často nebyla snadná, vypravují i dva historické romány, které byly nedávno přeloženy do češtiny: Knihovnice z Troublesome Creeku (Jota, 2022) od Kim Michele Richardsonové a Jako hvězdy v temné noci (Ikar, 2020) od Jojo Moyesové. V obou knihách se mladé americké knihovnice musejí na zaostalém venkově vyrovnávat s bigotním, puritánským, rasově nesnášenlivým a silně konzervativně patriarchálním prostředím, které na jejich knižněosvětářské snahy hledí s krajním podezřením a někdy až s nepřátelstvím. Zvláště když se tuto osvětu snaží provádět ženy, které jsou podporovány federální vládou, místními konspirátory často nenáviděnou.

O knihovnicích se šíří zvěsti, že jsou to komunistky a že pod jejich vlivem čtenářky odmítají vykonávat domácí práce. Ba že jedné ze čtenářek po četbě narostly chlupy na hřbetech rukou. Snad můžeme prozradit, že obě protagonistky nakonec všechny překážky překonávají, svoji knihovnickou činnost úspěšně obhajují, zbavují se přitom svých dřívějších, zabedněných a tyranských mužů a získávají nové partnery, kteří je přijímají jako samostatné, rovnoprávné, vzdělané, společensky uvědomělé a díky četbě také sexuálně probuzené bytosti. Jde tedy o opačný typ hrdinek, než byla ona zapšklá staropanenská knihovnice z filmu Život je krásný.

Pokud by přitom někdo litoval, že o knihovnicích vydávajících se s nasazením života do nebezpečných končin může jen platonicky snít nebo číst publikace zahraničních literátů a literátek, dodejme, že i u nás můžeme narazit na původní historky podobného druhu. Například na zprávy o odvážné knihovnici A. V. z Mříčné u Jilemnice, která „při velkém množství sněhu nasadí běžky a vozí lidem knihy až domů“. Její příběh ale zatím zřejmě nikdo beletristicky nezpracoval. Ani případ knihovnice z Horní Břízy, která roku 2015 po vražedném útoku psychicky vyšinutého návštěvníka svým zraněním podlehla.

V humoristické knize Marka Tomana Cukrárna U Šilhavého Jima (Baobab, 2018) je hlavní hrdinkou česká knihovnice Boženka Oprátková. Ta v drsném prostředí Divokého západu přivádí místní otrlé trapery i vězně odsouzené k smrti k porozumění klasickým dílům, jako jsou Bílá velryba, Romeo a Julie, Vinnetou či Máj, a jejich prostřednictvím také k lepšímu pochopení vlastních životů. Boženka je sice podle všeho postava fiktivní, nicméně autorovi byla jejím předobrazem životní partnerka a spoluherečka v jejich Divadle Čučka. Povoláním je knihovnice a Marek Toman její povolání oceňuje…

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Přehled

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Petra Andělová, Jota, 2022, 319 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Lukavec,

Jen do Centrálního depozitáře Hostivař asi ještě žádný literát svého protagonistu neumístil...

Jan Lukavec,

Knihovníků coby literárních postav by se asi našlo mnohem více, to je samostatné téma. O některých klementinských jsem se zmínil zde: Střepiny chobotnice aneb Národ sobě.

Anna Tkčáová,

Pěkné shrnutí. Poprvé jsem se s knihovnicí jako hrdinkou setkala v Procházkově románu, tuším v Přestřelce? Našel jste i hrdiny knihovníky?