Narativ, že překladatele a tlumočníky co nevidět zastoupí nějaká forma technologie, se ve veřejném prostoru objevuje minimálně od chvíle, kdy se masově začal využívat strojový překlad, především ve formě překladačů typu Google Translate. S nástupem umělé inteligence se tato teorie vrátila s novou intenzitou. Pro technooptimističtěji naladěnou část společnosti představujeme s kolegy a kolegyněmi z oblasti překladu a tlumočení možná až jakési relikty minulosti, které se budou muset co nevidět rekvalifikovat, protože naši práci bude schopna kompletně převzít umělá inteligence.

Letos v létě se tato debata znovu rozvinula v souvislosti s kauzou restrukturalizace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V rámci tohoto procesu mělo dojít ke zrušení Ústavu translatologie, kde se v pěti jazykových kombinacích vyučuje překlad a tlumočení. Ačkoliv za tímto návrhem stála primárně finanční situace fakulty a nutnost šetření, diskutující na sociálních sítích či v příspěvcích k petici měli jasno: takový v dnešní době naprosto zbytečný obor by se rozhodně zrušit měl, překladatelé a tlumočníci už nejsou potřeba, vždyť je ve všem zastane umělá inteligence. Nutno dodat, že samo vedení Filozofické fakulty se v jednom ze svých vyjádření od takové interpretace následně distancovalo.

Slovo za slovem

Všimněme si, že výše zmínění diskutující nepocházejí ve většině případů tzv. z oboru, tj. nejedná se o aktivní překladatele či tlumočníky. Nakolik jsou v takovém případě jejich argumenty o kvalitě či nekvalitě konkrétních překladatelských výstupů umělé inteligence relevantní, nechávám na čtenáři. Osobně bych si nikdy nedovolila zlehčovat hodnotu práce člověka z oboru, který mi není vlastní a kterému dokonale nerozumím. Zdálo by se mi to nepatřičné a upřímně řečeno i poněkud neuctivé.

Tyto soudy pravděpodobně vycházejí ze zkreslené představy o práci překladatele a jeho roli v rámci vzniku výsledného produktu, tj. překladu. Překladatel z principu vždy stojí na hraně dvou jazyků, dvou kultur, dvou mentalit, které by měl dokonale znát. Překládat text neznamená nahrazovat slova výchozího jazyka otrocky slovy jazyka, do něhož překládáme. Zásadní roli hraje mimo jiné kontext, v němž překlad vzniká, typ textu i cílový čtenář. Proces překladu příbalového letáku bude probíhat jinak než proces překladu detektivky, protože každý zmíněný text má jiný účel a je v originále vystavěn jinými prostředky (a proto bude v cílovém jazyce pracovat s jinými jazykovými prostředky i překlad). Když se stejné slovo objeví například v dokumentu Evropské unie a v titulcích k seriálu, budete jako překladatel zvažovat jiné argumenty, proč ho přeložit tak či onak. Abyste tuto volbu mohli učinit informovaně, budete se mimo jiné potřebovat dobře orientovat v kontextu daného jazykového výstupu, který je pro texty Evropské unie logicky jiný než pro titulky k populárnímu seriálu na Netflixu. I proto je práce překladatele tak pestrá, zábavná a vlastně nikdy nekončí: protože takových kontextů, které je třeba si v rámci jednotlivých zakázek nastudovat, existuje nekonečné množství.

Tento text zároveň nemá být lynčem na překladatele, kteří umělou inteligenci ve své práci nějakým způsobem využívají. Jedná se o nástroj, který jim samozřejmě může pomoci, ale je potřeba k němu přistupovat informovaně a kriticky. Pokud má například překladatel zredigovat výstup, který mu umělá inteligence vygeneruje, musí mít schopnosti daný text v první řadě přeložit sám. Jinak totiž nedokáže výstupy umělé inteligence objektivně posoudit a zkorigovat. I proto je tak zásadní budoucí vzdělávání překladatelů a tlumočníků.

Jakýkoliv typ textu by se totiž v ideálním případě měl dostat do rukou jazykovému profesionálovi, který má zkušenosti a schopnosti potřebné k tomu, aby ho přeložil dobře.

Krásný nový svět?

V případě překladů literárních se mi osobně příčí argument, že tzv. mainstreamová, v uvozovkách spotřební literatura si nezaslouží kvalitní překlad. Loni v prosinci vzbudila poprask zpráva, že francouzské nakladatelství Harlequin, které, jak lze odvodit z jeho názvu, publikuje knihy spadající do žánru červené knihovny, tzv. harlekýnky, bude pro překlad těchto děl využívat výhradně umělou inteligenci. Výstupy strojového překladu, které zajistí agentura Fluent Planet, následně nechá zredigovat lidským redaktorem. Motivací bylo pochopitelně urychlení lhůty nutné pro vznik překladu, a tím pádem zvýšení zisku. Proti tomuto kroku se s podporou dalších organizací vyslovila například Francouzská asociace literárních překladatelů, která ho označila mimo jiné za „zradu na čtenářích“, neboť podle ní přispívá ke zhoršování kvality nakladatelské produkce a připravuje osoby pracující v knižním sektoru o jejich odborné znalosti a kreativitu, zatímco čtenáře zase obírá o přístup k živé literatuře tvořené lidmi. Letos na jaře zase debatu o užívání umělé inteligence v literárním prostředí rozproudila polská nobelistka Olga Tokarczuk, když přiznala, že se během psaní textů radí s generativním modelem umělé inteligence.

V českém kontextu se již také začínají objevovat zprávy o knihách napsaných s pomocí umělé inteligence. Rojí se i spekulace o překladových knihách, za nimiž by mohla umělá inteligence stát. Letos se v této souvislosti hojně hovořilo o publikaci švédského bestselleristy Jonase Jonassona Zapálená starostka, která měla fištróna. Zmíněnou knihu totiž dle tiráže přeložil Walter Fritsch stejně jako předchozí román zmiňovaného autora Zamilovaný vinopalník, který uměl kydat hnůj. Nedohledatelný překladatel navíc dle tiráže český překlad pořídil z německého originálu s přihlédnutím ke švédské verzi. Jedná se tedy o překlad z druhé ruky, což je samo o sobě problematické.

Můžeme hádat, co nakladatele vede k podobným postupům, ale odpověď bude pravděpodobně velmi prozaická: finance. Co když se ale právě z finančních důvodů časem dostaneme do stádia, kdy budeme konzumovat hlavně knihy, které nejdřív napíše a pak i přeloží umělá inteligence? Co když bude obecně velká část textů, s nimiž se v životě budeme setkávat, produktem umělé inteligence? A jakou roli bude v takové potenciální budoucnosti hrát člověk?

Řečí čísel

Takové otázky spíše filozofického rázu tvoří však jen jednu rovinu problematiky umělé inteligence. Ta nás totiž staví i před dilemata čistě praktická. Ačkoliv překladatelé jsou dle některých hlasů tzv. první na ráně, co se týká nahrazení jejich práce umělou inteligencí, debata o zapojení AI a jejím vlivu na pracovní trh probíhá už několik let na daleko širší celospolečenské úrovni.

V průzkumu AI Trends 2023, který mezi českými firmami provedla společnost Randstad Česká republika, uváděla většina firem, že v umělé inteligenci vidí příležitost pro další rozvoj podnikání. Devadesát procent dotazovaných firem tehdy nicméně prohlásilo, že umělá inteligence sice některá pracovní místa nahradí, ale zároveň vytvoří nová, což tím pádem omezí potenciální propouštění. Jak se situace změnila během tří let? Z průzkumu, který letos na jaře provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Akademie věd ČR, vyplývá, že nástroje umělé inteligence používají alespoň občas skoro tři čtvrtiny Čechů (72 procent). Jak se Češi staví k umělé inteligenci v rámci pracovního procesu, zkoumal letos v srpnu průzkum ČSOB Index inovací. Podle něj využívá umělou inteligenci v práci 56 procent lidí v Česku. Před dvěma lety ji přitom využívala pouze třetina lidí. V jednom z dílů pořadu Poledne s Moravcem, odvysílaného v srpnu letošního roku, zaznělo od debatujících odborníků, že český trh práce čeká v souvislosti s umělou inteligencí zásadní proměna. Diskutující prezidentka Asociace personalistů Jaroslava Rezlerová, předseda ČMKOS Josef Středula a ekonom Daniel Münich ale zároveň uvedli, že Česko není na nástup AI a s ním spojené problémy na trhu práce připraveno. „Pracovní trh není připraven, není to ani politické téma. V příštích třech nebo pěti letech zůstanou v nezaměstnanosti určité skupiny lidí, které nebudou schopny se transformovat na nové potřeby,“ prohlásila Rezlerová. Problém podle ní nastane například u juniorních pozic, z nichž až třetina přestane existovat.

Jakkoliv je možné o konkrétních predikcích polemizovat, dostává se zde Rezlerová k zásadnímu bodu, totiž že umělá inteligence je veskrze politické téma. Politická regulace AI patří mezi aktuální palčivá témata celosvětové politiky, v našem kontextu se řeší například na úrovni Evropské unie.

Politickou rovinu umělé inteligence zdůraznil na říjnové debatě s názvem Quo vadis, translatologie? i Ondřej Hrách, absolvent Ústavu translatologie, který se profesně zabývá umělou inteligencí v rámci spolku Aignos. Podle Hrácha závisí budoucí přístup k užívání umělé inteligence na společenském konsenzu.

Pokud se jako společnost například dohodneme, že budeme akceptovat strojové tlumočení u lékaře, začne se tato technologie takto využívat. Dalo by se s úšklebkem dodat, že pokud necháme firmy stojící za umělou inteligencí, aby si své velké jazykové modely dále trénovaly na textech, k nimž nemají autorská práva, pokud je necháme skupovat staré knihy, skenovat je a následně ničit, to vše jen za účelem zisku a pokud navzdory možným environmentálním dopadům budeme bezmyšlenkovitě stavět čím dál více datacenter, dáváme ke všemu tomu souhlas. Záleží na každém z nás, jakým způsobem dovolíme umělé inteligenci a korporacím, které ji vyvíjejí, změnit tvář našeho fyzického i virtuálního světa.

Labyrint AI a ráj slopu

Debaty o umělé inteligenci se také často stáčejí k moři obsahu, s nímž se v poslední době setkal asi každý uživatel internetu, ať už se jedná o AI slop, tj. nekvalitní obsah zahrnující text, obrázky či videa vygenerovaný umělou inteligencí, nebo deepfakes čili za pomocí umělé inteligence zmanipulovaný nebo kompletně vygenerovaný digitální obsah. Vzhledem ke své kvalitě, která má ovšem spíše vzrůstající tendenci, otevírají deepfakes kromě právních a etických otázek také otázky čistě praktické: jak si můžeme být v dnešní době jistí autenticitou určitých digitálních výstupů?

Jedním z nezbytných nástrojů dnešní doby se proto stává kritické myšlení, které lze kultivovat také na univerzitách. Důležitost vzdělání a vzdělanosti se přitom nevztahuje jen na technické obory, které jsou v rámci tématu umělé inteligence jistě zásadní, ale také, a možná především, na obory humanitní. Jak ukazuje mimo jiné i stále probíhající debata kolem restrukturalizace FF UK, humanitní obory jsou však v rámci systému vysokého školství systematicky finančně znevýhodňovány. Způsob hodnocení důležitosti oborů výhradně jen na základě vědeckého výkonu dokládaného počtem článků publikovaných v zahraničních časopisech je možná relevantní pro přírodní vědy, ale pro posouzení významu například překladatelství nedává smysl. V případě překladatelství by se měly brát v potaz i reálné praktické výstupy, tedy například přeložené publikace či doslovy k nim, nebo překladatelské ceny. Systém hodnocení by měl více reflektovat i tuto zásadní činnost pedagogů či vědeckých pracovníků, která reálně pomáhá utvářet obor a posouvat ho dál. Pokud se totiž humanitním oborům nebude dostávat patřičného uznání a potažmo finančních prostředků, jednoduše postupně zaniknou.

Empatií proti polykrizím

Statistické údaje, jimiž hodnotíme přínos technických oborů, nedokáží postihnout širší společenský přínos oborů humanitních. Humanitní obory nám z podstaty pomáhají porozumět historii i současnosti, zorientovat se v probíhajících konfliktech a politických souvislostech nejen v České republice, ale i v zahraničí.

Česká republika je součástí mezinárodního společenství, proč bychom tedy měli omezovat pracoviště, která vychovávají odborníky na jednotlivé jazyky a mohou jí pomoci zprostředkovat mezinárodní dialog? Studující na Ústavu translatologie mají možnost se vzdělávat v pěti jazykových kombinacích, v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině a ruštině. Na celé fakultě se vyučuje nespočet jazyků. Vzhledem ke komplexnosti a provázanosti současného světa nemáme nikdo kapacitu orientovat se ve všem. Proto je zásadní, aby univerzity dávaly studujícím prostor specializovat se do hloubky na konkrétní problematiky, oblasti, otázky, jazyky. Jen díky vzájemnému sdílení poznatků a expertíz se pak můžeme dozvídat informace v kontextu a srozumitelně a také je kriticky analyzovat. V rámci FF UK se v souvislosti s aktuální geopolitickou situací nabízí například otázka výuky mongolistiky, které se ve svém článku „Když žijeme v asijském století, proč kašleme na asijské jazyky?“ věnuje mongolistka Rachel Mikos.

Humanitní obory poskytují nezastupitelný kontext a znalosti, z nichž může čerpat nejen celá akademická obec, ale i celá společnost. Předkládají metody a postupy, díky nimž se můžeme konfrontovat se složitostmi světa, kriticky o něm přemýšlet, dokázat si tříbit názory a formulovat je, ale také zohledňovat názory jiných.

Právě proto by se o probíhající škrty ve vzdělávání, ať už na celostátní, univerzitní či fakultní úrovni, měli rozhodně zajímat všichni, komu záleží na stavu a budoucnosti společnosti. Ačkoliv je to možná klišé, jedná se opravdu o zásadní investice, které rozhodují o budoucí podobě našeho státu. Pokud chceme mít kvalifikované odborníky, kteří se dokáží fundovaně vyjádřit k aktuálním společenským problémům, musíme jim dát prostor se vzdělat. Akademická obec není uzavřené společenství, jehož činnost nemá na zbytek společnosti sebemenší vliv. Díky práci psychologů, sociologů, historiků, jazykovědců či překladatelů se může naše společnost rozvíjet jako celek. I s jejich pomocí dokáže v době polykrizí obstát. Humanitní obory totiž nepředávají svým žákům jen znalosti, ale i schopnosti. Schopnosti naslouchat, porozumět, pochopit. Schopnosti stavět mosty mezi obory a kulturami. Schopnosti empatie, která je jedním ze základních kamenů lidskosti.