Nástrahy úplně obyčejného života
Cardoso, Dulce Maria: Eliete

Nástrahy úplně obyčejného života

Nalézt pojítko mezi seznamovací aplikací Tinder a portugalským autoritativním politikem Salazarem se nezdá být snadný úkol. Navíc lze pochybovat, že výsledek bude působit věrohodně. Přesto Dulce Maria Cardoso stvořila velmi věrohodnou a uvěřitelnou postavu Eliete, v jejímž životě hrají Salazar i Tinder zásadní roli.

Pod názvem O Retorno (Návrat) vyšel v roce 2011 v pořadí čtvrtý román Dulce Marii Cardoso a nabídl pohled na portugalskou (post)koloniální éru, který do té doby čtenářské veřejnosti chyběl. Lze tak soudit podle toho, že si román získal nesmírnou popularitu (stal se knihou roku v anketách deníku Público a týdeníku Expresso). I čtenáři se nadchli pro autorku, kterou odborná kritika ocenila už o deset let dřív. Za prvotinu Campo de Sangue (Pole krve) dostala prestižní cenu pro literární debuty Prémio Acontece. Druhý román Os meus sentimentos (Upřímnou soustrast) jí vynesl ocenění na mezinárodní úrovni v podobě Literární ceny Evropské unie. O tvorbu Dulce Marii Cardoso se začali zajímat i zahraniční nakladatelé a dnes lze její romány číst i ve francouzštině, angličtině, italštině, ale také třeba v řečtině nebo bulharštině.

Její pátý román Eliete vyšel po delší odmlce, kterou přerušilo jen vydání povídkové sbírky Tudo são histórias de amor (Vždycky je to příběh o lásce). Výraz „jen“ se tu v žádném případě nevztahuje ke kvalitě povídkové sbírky, naopak – ta obsahuje řadu drobných literárních skvostů. V kratších, kompaktnějších textech víc vynikne autorčina schopnost komunikovat se čtenářem v náznacích, aniž by se přitom ztrácel v ději, a metodou opakování témat nebo některých vět stupňovat napětí. Příběhy jsou vyprávěny retrospektivně, předzvěst nějaké zlomové události je v nich tudíž zcela přirozená. Když ale tušený zlom nastane, čtenáře přesto zaskočí, stejně jako postavu, jíž se týká. Tohle všechno lze nalézt i v Cardosové románech, jen rozpuštěné v košatějším, delším vyprávění, někdy obohaceném o možnost vidět události z pohledu většího počtu vypravěčů.

Název zatím posledního románu je shodný s křestním jménem hlavní postavy. Neobvyklé jméno je v rozporu s jinak velmi obyčejným životem téhle obyčejné ženy, jeho volba ostatně nesouvisela se snahou předurčit dítěti jedinečný osud, nadprůměrný život nebo se prostě jen odlišit od druhých. Na vysvětlenou vypravěčka, jíž je v tomto případě sama Eliete, opakuje rodinnou historku, podle níž otec v porodnici na poslední chvíli vyplnil do kolonky formuláře pro jméno případné dcery to první, které ho napadlo. Vůbec totiž nepředpokládal, že by se mu místo vytouženého syna narodila „jenom“ holka. Eliete přitom může být i zdrobnělina chlapeckého jména Eli. Jméno lze tak interpretovat jako znak patriarchální společnosti, misogynie.

Elietin příběh začíná razantním zvoláním, jímž hrdinka odkazuje do patřičných míst portugalského diktátora Salazara, tou dobou už půl století mrtvého. Vzápětí se děj přenese do nemocnice, kam nečekaně odvezli hrdinčinu babičku. U jejího lůžka se Eliete setkává se svou matkou. Chybí jen hrdinčiny dcery. Hned v úvodu se tak objevují na scéně tři z pětice žen, které budou představovat čtyři generace. A současně jsou to také čtyři obecnější ženské typy. Podobným setkáním v jiných kulisách začíná i autorčina prvotina Pole krve. Na chodbě soudní budovy se tam potkávají čtyři ženy, které spojuje vztah k hlavní postavě, muži, jenž spáchal vraždu. Těmi ženami jsou vrahova matka, jeho bývalá manželka, bývalá milenka a bytná. Je jasné, že mezi ženami v takových rolích nebudou panovat právě přátelské vztahy.

Pojď sem, Eliete!
I ženy v nemocničním pokoji spojuje jedna mužská postava, babiččin syn, Elietin otec, který zemřel, když dceři bylo pět let. A ani ony spolu nekomunikují příliš snadno, a to ani v méně vypjatých situacích.

Náhle si babička, kterou si čtenář do té doby představuje jako zmatenou a vcelku nemohoucí stařenku, rázným pohybem roztrhne košili a obnaží tělo, jež ani ve stáří neztratilo půvab a souměrnost. Najednou je zjevné, že žena, kterou si vypravěčka z dětství pamatovala spíš jako téměř bigotní osobu, vždy oblečenou v tmavých šatech, bývala krásná a jistě i žádoucí.

Babiččino gesto – až v závěru románu vyjde najevo, že vůbec ne bezděčné či zmatené – otevře stavidla Elietiných vzpomínek. Babiččina přísná výchova vymezila jejímu dětství a dospívání nedostatečný prostor, ohraničený větami „stát se může cokoliv“ a „není třeba chodit daleko“. Teď se ty věty opakují v proudu vzpomínek jako refrén. Dulce Maria Cardoso s oblibou využívá známý fakt, že věty a slova vytržená z kontextu nabývají obecnějšího významu. A v nových souvislostech se jejich význam může i změnit. Opakující se věty zde slouží jako pojítko mezi vzpomínkami a přítomností, například když bezradná matka volá „Pojďte sem!“ na lékaře, a Eliete v duchu slyší babiččino „Pojď sem, Eliete!“, na které ona vždy poslušně přiběhla. Ale také charakterizují Eliete, která vždy přiběhne, když někdo potřebuje pomoc, protože tak to má být. Věta opakující se jako zaklínadlo, kouzelná formulka, modlitba je formální prvek – autorka ho používá ve všech svých prózách.

Když revolucionářů bylo jako hub po dešti
V autě cestou z nemocnice si Eliete s matkou povídají. Rozhovor dvou žen neplyne zrovna hladce. Ty dvě spolu nikdy nedokázaly skutečně komunikovat. Autorka však dosud soukromý příběh několika zdánlivě tuctových postav využívá k tomu, aby začala vyprávět dějinné události před rokem 1974 a po něm. V Portugalsku to byl rok Karafiátové revoluce, kdy definitivně padl autoritativní režim zosobněný především Antóniem de Oliveira Salazarem (ve zmíněném roce byl už několik let po smrti). Dlouhá koloniální válka se tehdy změnila v proces vrcholící o rok později postupným vyhlášením nezávislosti jednotlivých portugalských držav v Africe. Následkem toho se v zimě 1975 do Portugalska tzv. vrátilo téměř půl milionu osob, které musely opustit své africké domovy mimo jiné proto, že v čerstvě svobodných zemích vypukla nesmírně krvavá občanská válka. Mimochodem, situaci navrátilců viděnou očima patnáctiletého kluka popisuje již zmíněný autorčin nejúspěšnější román s příznačným názvem Návrat. Banální soukromé situace zasazené do konkrétních dějinných kulis jsou nadále další charakteristikou románu.

Svět (a)sociálních sítí
Když je Eliete už na odchodu, pípne jí mobil. Manžel se přes WhatsApp ptá, jak je to s babičkou. Eliete v rychlém sledu napíše a zase vymaže několik zpráv. Nakonec pošle stručnou, nic neříkající odpověď. Přitom si pomyslí, že má ráda displeje mobilů, kde lze tak lehce stvořit i zničit jakékoliv slovo. A nezanechat stopu.

Naznačuje tím víc, než si čtenář v tu chvíli uvědomí. Mimo jiné i další klíčové téma románu, jímž je komunikace. V praxi spíš neschopnost komunikace, nedorozumění, zamlčování. Přitom je v románu řada sdělení vyjádřených jinak než slovy: situací s podobnou funkcí, jakou mají emotikony na displejích mobilů. Jejich interpretace je však stejně složitá a zrádná jako výklad slov bez dostatečného kontextu.

Babička je z generace, která se naučila spíš zamlčovat, skrývat, nevěřit. Elietina matka naopak hovoří až příliš, aniž by skutečně uměla či chtěla navázat rozhovor. Eliete žije v době, kdy lidé mezi sebou komunikují hodně, ale na dálku, která vytváří falešný pocit sounáležitosti. Osobně považuje sociální sítě spíš za asociální. Je zvyklá se přizpůsobit, jak se od ní vždy očekávalo. Přizpůsobuje se tedy i světu, v němž jsou Facebook, Instagram, Twitter, Tinder, Google chat a další aplikace každodenní, všední realitou. Zjistí, že to má i své výhody. Pozvolna a neodvratně se schyluje ke změně, která může i nemusí být tragická. Koneckonců, vždycky je to příběh o lásce.

A jak s tím vším souvisí António Oliveira de Salazar? Hodně, třeba i proto, že podle autorky v sobě Portugalci stále nesou stopy jeho doby. A Salazarovu konkrétní roli v životě románové Eliete snad víc odhalí další pokračování. Román Dulce Marii Cardoso totiž uzavírají slova: „Konec první části“.

Román Eliete – a vida normal se umístil mezi finalisty ceny Oceanos 2019. Nakladatelství Bourdon vydalo jeho český překlad v rámci projektu Kreativní Evropa – a nebyla to špatná volba. Možná se dočkáme i zmíněného pokračování.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Dulce Maria Cardoso: Eliete – obyčejný život. Přel. Marie Havlíková, Bourdon, Praha, 2022, 296 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse