Publikace Tři hry představuje českým čtenářům trojici dramat francouzského dramatika a režiséra Joëla Pommerata: Prolomit ledy (přel. Zdeněk Bartoš), Znovusjednocení Korejí a Třesu se (1 a 2) (přel. Michal Zahálka, který je zároveň i editorem publikace). Hry Prolomit ledy (ve francouzštině Ma chambre froide, tj. Moje mrazírna) a Znovusjednocení Korejí (francouzsky La Réunification des deux Corées) se již objevily na českých jevištích – Prolomit ledy uvedlo Západočeské divadlo v Chebu, Znovusjednocení Korejí poprvé Městská divadla pražská – lze tedy předpokládat, že jejich překlady vznikaly pro potřebu těchto konkrétních inscenací. S překladem Třesu se (1 a 2) – francouzsky Je tremble (1 et 2) – se české publikum setkává poprvé.

Joël Pommerat je dramatik mnoha tváří. Sám se spíše než za dramatika označuje za autora inscenací či autora-režiséra. Jak píše Linda Dušková v závěrečné stati k publikaci Tři hry, Pommerat příliš nevěří, že by postava dramatika měla existovat nezávisle na postavě režiséra. On osobně totiž pracuje a svá dramata vytváří velmi specifickým způsobem – s pomocí metody tzv. écriture du plateau (česky „psaní jevištěm“), kdy veškerý text inscenace vzniká v součinnosti s herci na základě fixování a přepisování jejich jevištních improvizací. Na začátku zkoušení (jež probíhá na naše poměry nepředstavitelně dlouhou dobu – čtyři až šest měsíců s pauzami) nemá Pommerat hotový žádný scénář a inscenaci následně spolu s inscenačním týmem vytváří úplně od nuly. Každý má teoreticky stejné právo ovlivnit výsledný tvar. Tento rovnostářský přístup zastává Pommerat i v praktické rovině: všichni členové jeho inscenačního týmu dostávají stejný plat a on sám se s herci dělí o procenta z tantiém.

Pommeratovo dramatické dílo se dle Lindy Duškové dá rozdělit na dvě hlavní kategorie: přepisy mýtů a pohádek (např. Cendrillon, Le Petit Chaperon Rouge) a jeho vlastní autorskou tvorbu (např. Au monde, Cercles/Fiction). Do druhé zmiňované kategorie spadá i jeho nejnovější drama Ça ira (1) Fin de Louis, ve kterém Pommerat na základě dobových dokumentů vytváří svou vlastní verzi klíčových momentů velké francouzské revoluce.

Tři hry byly ve Francii publikovány mezi lety 2007 a 2013. Za hru Prolomit ledy získal Pommerat v roce 2011 ocenění Prix Molière pro nejlepšího žijícího autora. Drama Znovusjednocení Korejí obdrželo roku 2013 Prix Beaumarchais.

Láska hory přenáší?
Každý z textů v publikaci Tři hry je poměrně specifický, přesto u nich lze vypozorovat určité společné rysy. Z výsledné formy všech tří dramat je patrné, že se jedná o kolektivní díla. Velké množství témat, občas naprosto nepředvídatelné pokračování, rychlé střihy v atmosféře i ladění scén prozrazují – a to není myšleno nijak hanlivě –, že se na textu podílela spousta lidí se spoustou nápadů. Prakticky to znamená, že (zjednodušeně řečeno) jsou všechny tři texty jakési série někdy více, někdy méně samostatných scén, jejichž přechody někdy evokují až principy filmového střihu. Tato metoda je dovedena do extrému ve hře Znovusjednocení Korejí, jež je tvořena jedenadvaceti kratšími scénami, mezi nimiž neexistuje žádný vztah. Spojuje je pouze jedno společné téma – téma lásky. Přestože by tento princip potenciálně mohl vést k chaosu a nepřehlednosti výsledného tvaru, opak je pravdou. Díky tomu, že Pommerat dokáže v rámci několika replik vytvořit živé, uvěřitelné postavy a má cit pro pointu, udržuje čtenáře (a následně i potenciální diváky) vždy v napětí, co přijde dál. Text je atraktivní i tím, že zobrazuje známé situace každodenního života, se kterými se čtenáři (či diváci) napříč kulturami dokáží poměrně jednoduše identifikovat.

V Korejích Pommerat vytváří jakousi mozaiku tisíce tváří lásky. Na scéně se proto objevují výjevy nevěr, rozchodů či milostné mnohoúhelníky, ale také prostitutka a její zákazník či učitel obviněný z pedofilie. Asi je zjevné, že zobrazovaná láska je málokdy šťastná. Ze všech tří textů jsou však Koreje pravděpodobně čtenářsky (i divácky) nejpřístupnější.

Dobro, zlo a lidé pozdního kapitalismu
Druhý text, Prolomit ledy, má na rozdíl od Znovusjednocení Korejí jednotný příběh. Zprvu se půdorys příběhu zdá až banální. Bohatý majitel několika podniků zjišťuje, že je nemocný, a odkáže svůj majetek zaměstnancům mrazírny, které předtím s radostí sdíral z kůže. Jedním z těchto zaměstnanců je i Estelle, až andělsky hodná žena, na níž můžou všichni dříví štípat (a také to často dělají). Postupně zjišťujeme, že Estelle nejen zneužívají všichni kolegové v práci tím, že na ní přehazují své povinnosti, ale že je zároveň obětí domácího násilí a je také platonicky zamilovaná do svého despotického, nyní již umírajícího šéfa. Osobní příběh Estelle se proplétá s peripetiemi skupiny zaměstnanců, kteří zjišťují, že řídit tři podniky asi nebude tak snadné, jak si představovali. Jejich ideály rovnosti a spravedlnosti tak dostávají jisté trhliny. Pommerat zde otevírá téma individuální zodpovědnosti vůči celku v kontrastu s oportunistickou snahou vést co nejlepší život klidně i na úkor ostatních. S tím souvisí i kritika kapitalistického systému, protože právě kapitalismus staví postavy před dilemata, ve kterých nelze učinit žádná rozhodnutí, jež by byla principiálně správná.

Dramatické texty jsou (až na výjimky) primárně určeny ke scénickému zpracování a jejich čtenář, který je odkázán jen na text, je tedy do velké míry ochuzen o kompletní zážitek z nich. Během četby Prolomit ledy se tak například může dostat ke slovu kouzlo nechtěného, když čtenáři po velkou část hry nedochází jeden podstatný, Pommeratem v textu dobře zamaskovaný detail, kterého by si divák při sledování inscenace všiml okamžitě. Abychom nevyzradili příliš, naznačme jen, že tato důležitá drobnost akcentuje nejspíše hlavní téma dramatu, kterým je boj dobra a zla, civilizace a barbarství, lidskosti a animality v duši člověka.

Kabaretní kronika ohlášené smrti
Třetí ve svazku otištěné drama Třesu se (1 a 2) vychází z jednoduché premisy. Na začátku vystoupí na pomyslnou scénu vypravěč, v textu nazývaný Moderátor, a oznámí, že na konci dramatu zemře. A skutečně se tak stane. Než k tomu dojde, potkáváme se s řadou postav, zpívá se, filozofuje se o životě. Sledujeme výjevy realistické i snové. Celé to připomíná jeden velký existenciální kabaret, v němž by se skoro každá replika postav dala tesat do kamene.

U tohoto textu je asi nejintenzivněji znát, že abychom ho mohli řádně docenit, bylo by dobré vidět ho na jevišti. Zajímavostí je, že kromě původní Pommeratovy inscenace se tento text nejspíš nikdy neuváděl. Třeba si ho však nějaké české divadlo díky publikaci Tři hry všimne? To je ostatně dle slov Michala Zahálky https://vltava.rozhlas.cz/napsano-jevistem-vychazi-tri-hry-francouzskeho-dramatika-a-rezisera-joela-8166013 jedním z cílů edice Současná hra: představit českému publiku zajímavé autory evropského či světového formátu, kteří si do českých divadel ještě úplně nenašli cestu.

Divadlo jako lék proti samotě
Všechny tři hry mají dle Michala Zahálky jedno společné téma; zobrazují osamělost člověka v současném světě. Postavy sice zdánlivě pociťují nějakou formu sounáležitosti, ale nakonec si uvědomují, že jsou na všechno nekonečně samy. Sám Pommerat přitom sounáležitost a společenství považuje za jeden z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější prvek divadelní tvorby a divadla jako takového: „V divadle se vytvářejí vztahy. Něco, co nás pořád vrací k otázce komunity. Příběh je pretext k vytvoření společného bytí“ (překlad Lindy Duškové). Pommerat tedy ve svých dramatech zobrazuje samotu, která trápí dnešní společnost, ale zároveň této společnosti i poskytuje nástroj, jak se samotou bojovat: divadlo. Jako by spolu s postavou Moderátora ze hry Třesu se (1 a 2) říkal:

„Protože vy a já, to vám povídám, dámy a pánové,
jsme dnes večer spolu,
naprosto a dokonale
spolu,
ano, teď jsme spolu… a nic to nemůže překazit.
Poslouchejte mě s očima na stopkách, ještě vám k tomu přidám slib…
Dnes večer, za celý večer nebudete mít ani na chvíli dojem, nebudete mít pocit kdesi
v nitru, pocit, že jste sami… Ten pocit ze všech pocitů nejhorší.
Dnes naopak naprosto jasně, až neuvěřitelně jasně pocítíte, snad vůbec poprvé v životě…,
že slovo sám… nic neznamená.“ (s. 159)