Psaní je vždycky nějakou formou psychoterapie
Rak, Radek

Psaní je vždycky nějakou formou psychoterapie

„Je zvláštní, že v kultuře, která má Stanisława Lema, Andrzeje Sapkowského a Jacka Dukaje, musí fantastika pořád prokazovat, že není horším žánrem literatury,“ říká polský spisovatel Radek Rak, který si svým napůl magickým a napůl historickým příběhem o Haliči z 19. století získal přízeň čtenářů i uznání kritiků. Jaké funkce může plnit fantastická literatura a co nám dnes přináší vyprávění o minulosti?

Polský spisovatel fantasy a veterinární lékař Radek Rak (nar. 1987) knižně debutoval v roce 2014 románem Kocham Cię, Lilith (Miluju tě, Lilith, 2014) snoubícím prvky magického realismu a filozofické prózy, o tři roky později pak Puste niebo (Prázdné nebe, 2017) o polském Lublinu, ponořeném do světa fantasy. Za Baśń o wężowym sercu albo wtóre słowo o Jakóbie Szeli (Báje o hadím srdci aneb Druhé slovo o Jakubu Szelovi, 2019) získal mimo jiné významnou literární cenu Nike. Nyní pracuje na trilogii Alef, příběhu o dospívání a poznání odehrávajícím se ve fiktivním světě. Jeho knihy doposud nebyly přeloženy do češtiny.

iLiteratura: Fantastika jako by vždycky stála mimo „vysokou“ literaturu. Před dvěma lety jste dostal prestižní literární ocenění Nike za Báji o hadím srdci. V Česku letošní Magnesii Literu za překlad obdržel Led Jacka Dukaje. Ocitá se snad už fantastika na výsluní kriticky i čtenářsky oceňované literatury?
Radek Rak: Ještě před pár lety se mi zdálo, že vůbec ne. Když jsem v roce 2020 získal Nike, myslel jsem si, že je to náhoda a porotci si nevšimli, že jde o fantasy, toto označení organizátoři ani nikdy nevypustili z úst. Postupem času jsem začínal mít pocit, že se z toho slova určité stigma odstranilo. Vždyť i velkou část díla naší nobelistky Olgy Tokarczukové můžeme zařadit do fantasy. Splňuje přece zásady „Lemovy břitvy“, což znamená, že když vyřízneme z děje fantastické prvky a nadále dává smysl, není to fantastika, ale jestli se příběh zbavený fantastických elementů začíná sypat, pak teprve máme co dočinění s fantasy. Poslední dobou se fantastika objevuje v mainstreamu čím dál víc, z čehož mám velkou radost. Je zvláštní, že v kultuře, která má Stanisława Lema, Andrzeje Sapkowského a Jacka Dukaje, musí fantastika pořád prokazovat, že není horším žánrem literatury.

iLiteratura: Děj Báje o hadím srdci jste zasadil do Haliče první poloviny 19. století. Mýtický svět plný čertů a rusalek se prolíná s historicko-společenskými reáliemi té doby. Co vás k napsání inspirovalo?
Radek Rak: Pocházím z Dębice na Podkarpatsku. Vždycky jsem měl pocit, že bydlím v místě zbaveném historie, kde se nic nestalo, ze kterého skoro nikdo známý nepochází, a že vše na světě se odehrává někde jinde. Začal jsem proto studovat dějiny města i okolí a ukázalo se, že jedinou důležitou událostí, která se v mém rodném kraji odehrála, byla hanebná selská vzpoura pod vedením Jakuba Szely proti polským šlechticům, podnícená částečně Rakouskem a trochu i společensko-ekonomickými podmínkami. Lidové pověsti o Jakubu Szelovi se předávaly ústně ještě v 90. letech 20. století. U mých prarodičů se za zimních večerů scházeli jejich vrstevníci a vyprávěli si různé příběhy, převážně z mládí, ale občas se objevovalo i téma Szely a rabování. Rezonovalo totiž v době postkomunistické ekonomické transformace, kdy společenská nálada v takto malých městečkách nebyla nejlepší, protože značná část obyvatel přišla o práci.

Citliví vlastenci, ale k sedlákům se chovají po šlechticku

iLiteratura: Do jaké míry jste se při psaní Báje o hadím srdci opíral o faktografii a do jaké míry je to čistě dílo vaší představivosti?
Radek Rak: Fantastický román o Szelovi jsem začal psát už ve dvaceti a rychle jsem to vzdal. Za prvé jsem o tom tématu nic nevěděl, za druhé jsem neměl co říct, za třetí jsem byl příliš mladý a mnoho informací bych strávil jen s obtížemi. Když jsem se blížil ke třicítce, zkusil jsem to znova. Mezitím jsem o Jakubu Szelovi přečetl řadu studií a zdrojů – nejen o něm samém, ale spíš o tom, jaká tehdy byla Halič. Přemýšlel jsem, jak mohl vypadat život mých vesnických předků, jací lidé to mohli být, a z toho vzešla Báje o hadím srdci.
Celá ta fantastická lidovost se objevila tak nějak mimochodem, etnografické studie ukazují, jak silně byl jejich svět ponořen do světa víry. Většinu pověstí v knize jsem vymyslel sám, ale všechny korespondují s tím, co bylo součástí lidového povědomí, například s různými legendami o černokněžníku Mrukowi v okolí Jasła, které se vzájemně vylučují. Moje Mrukova legenda na ně odkazuje, ale je úplně odlišná.

iLiteratura: V Báji o hadím srdci jste poukázal na vztahy mezi polskými šlechtici a jejich poddanými sedláky. Připomíná to otroctví. Polský čtenář je ale zvyklý na postavy dobrých šlechticů, na hrdiny. Tady je ten Polák-vlastenec antihrdinou.
Radek Rak: To vyplývá z toho, že literaturu psali intelektuálové, z velké části nižší šlechta, která formovala to, co dnes chápeme jako polskou národní identitu. Ve skutečnosti to byla identita určité menšinové společenské skupiny, která měla hlas a nástroje, díky nimž mohla o všem vyprávět z vlastní perspektivy. Neuvědomoval jsem si ty nerovnosti tak silně, dokud jsem nepřečetl historickou publikaci Tomasze Szuberta Jak(ó)b Szela 15 lipca 1787–21 kwietnia 1860. Bylo to nelidské vykořisťování. Pravicová literatura často hlásá, že naši sedláci na tom nebyli tak špatně, protože je chránilo takové nebo jiné právo, ale ve skutečnosti záviselo jen na šlechtici, jestli ty zákony dodržoval. Šlechtickou rodinu Boguszů, o níž se píše v Báji, charakterizoval v historických zdrojích jejich soused Franciszek Ksawery Prek takto: „… citliví vlastenci, ale k sedlákům se chovali po šlechticku…“ Ten citát se mi šíleně líbí, kolik obsahu je možné vložit do tak lapidární a eufemistické věty!

Slabé postavy jsou mi blízké

iLiteratura: Dnešní společnost se už nedělí na šlechtu a sedláky. Co může román přinést současnému čtenáři?
Radek Rak: Myslím, že některé feudální vztahy přetrvávají i dnes. Vždycky jsou ti, kteří mají moc a mohou, a ti, kteří nemohou. Pro mě, chlapce z malého města pocházejícího spíš z nižší třídy, to bylo vždy jasné. Heslo, že všichni jsme si rovni, mi připadá pokrytecké a nesouhlasím s tím, že tvrdá práce vede zákonitě k úspěchu. Je třeba mít kliku, práce v tom samozřejmě nepřekáží, ale úspěch je otázkou náhody. Dobrým příkladem může být moje kniha. Existuje přece mnoho skvělých a výjimečných fantastických románů, o hodně lepších než můj, které se ale neprotlačily do mainstreamu, protože neřešily téma, které bychom v současnosti považovali za aktuální. Sám jsem tak trochu trčel ve věži fantasy literatury, nevěděl jsem, že téma „lidovosti“ je aktuální – o čemž svědčí i Ludowa historia Polski (Lidové dějiny Polska, 2020) či Chamstwo Kacpara Pobłockého (2021), vydané ve stejnou dobu.

iLiteratura: Hlavní hrdinové vašich knih jsou často slabí lidé. Jejich životy určují různé, více či méně magické vnější síly. Neláká vás psaní o silných postavách?
Radek Rak: Postavy, které jsou zmítány a na kterých málo záleží, jsou mi velmi blízké, protože mnoho let tak vypadal i můj život. Jsem toho názoru, že psaní je vždycky určitou formou psychoterapie. Popsat nějakou těžkou věc, kterou člověk prožívá, pomocí příběhu umožňuje lépe si uvědomit své místo ve světě a své reálné možnosti. V mém nejnovějším třísvazkovém románu (zatím vyšla první část) je hlavní postava tvrdohlavější a konfliktnější než já, snažím se zjistit, kam mě zavede a co mi pomůže si uvědomit.

Místa jako Roklinka mi občas v současné fantastice chybějí

iLiteratura: Agla, zmíněná první část trilogie Alef, se od vaší minulé knihy velmi liší. Bylo pro vás těžké přejít od „seriózní“ Báje o hadím srdci k žánrovější, dobrodružnější young adult literatuře, nebo to vnímáte jako ještě větší spisovatelskou výzvu?
Radek Rak: Obojí. Báje mě hodně naučila, ale i unavila. Po jejím dokončení jsem přemýšlel, komu by se kniha mohla líbit, protože mně nutně ne. Začal jsem uvažovat, které knihy pro mě byly důležité, a dospěl k závěru, že jsou to převážně knihy patřící k populární literatuře, k nimž jsem se vracel v dobrých i zlých časech. Pochopil jsem, že to, co na fantastice miluji, je možnost útěku. V Agle se kumulují prvky, kterými člověk humanisticky zaměřený může pohrdat: eskapismus, fantaskno, témata literatury pro mládež. Chtěl jsem zjistit, jestli jsem schopen tvořit hodnotnou literaturu, stejně jako Sapkowski, který přešel od literatury plné příšer ke špičkové literatuře, a zároveň dát čtenáři možnost útěku do jiného světa, který sice není sympatický, ale obsahuje i bezpečná útočiště. Trochu jako u J. R. R. Tolkiena – jeho svět je také ponurý, ale všechna ta hrozná dobrodružství jsou oddělena místy odpočinku, čemuž dnešní spisovatelé fantasy zcela nerozumí. Místa jako Roklinka nebo Lothlórien mi občas v současné fantastice chybějí. V Agle je možné zachytit i ozvěny jiných děl, například Čaroděje Zeměmoří Ursuly K. Le Guinové nebo trilogie Jeho temné esence Philipa Pullmana.

iLiteratura: Nerozlučnou hrdinkou všech vašich knih je příroda v různých podobách. Je pro vás důležitá i v osobním životě?
Radek Rak: Bude to znít banálně, ale vždycky jsem cítil, že příroda je mou součástí. Les ke mně promlouval mnohem víc než škola, církev nebo cokoliv jiného, co by mohlo utvářet smysl života mladého člověka. Ale hluboká láska k přírodě je také výsledkem knih, se kterými jsem vyrůstal, protože jak Tolkien, tak C.S. Lewis a později i Henry David Thoreau, vůbec všichni pro mě důležití spisovatelé jsou s přírodou těsně spjatí.

iLiteratura: Zároveň jste profesí veterinář...
Radek Rak: Příroda je něco, co cítím, ale i něco, čím se zabývám na intelektuální úrovni. To jde ne vždy ruku v ruce. Jestli se někdo přírodou zabývá jenom na odborné bázi, hrozí, že přestane vidět les, ztratí potěšení, které mu dřív poskytoval. Veterina je profese, která mi pomáhá zakotvit v realitě. Často se stává, že spisovatelé píší skvělé knihy, ale když jdou na setkání se čtenáři, vykládají blbosti a je vidět, že se už od vnějšího světa odtrhli. Bál bych se, že i mně by mohlo něco takového potkat, kdybych se stal spisovatelem na plný úvazek.

Rozhovor

Spisovatel:

Kniha:

Powergraph, Warszawa, 2019, 464 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse