Rodinná dovolená se succubem
Kudláč, Antonín K. K.: Dědicové děsu

Rodinná dovolená se succubem

Desatero více či méně hororových povídek podepsaných autory, jejichž jména jsou na poli české prózy doposud neznámá. A přestože se jejich texty obvykle drží v žánrových konvencích, výsledek je překvapivě čtivý.

Sedm autorek a tři autoři, slovy editora knihy Antonína K. K. Kudláče „mladí adepti spisovatelského řemesla“, představují svou tvorbu ve sborníku Dědicové děsu. Celý projekt vznikl v hodinách tvůrčího psaní na někdejší Literární akademii, kde zmíněný pedagog zadal studentům úkol napsat povídku inspirovanou dílem H. P. Lovecrafta. Desítku nejlepších, které pod tímto zadáním vznikly, pak shromáždil do sborníku.

Výsledkem ovšem nejsou epigonské prózy, persifláže ani dobře čitelná poklona starému mistrovi žánru. Přestože v povídkách lze – někdy viditelněji, jindy zastřeněji – nalézt staré hororové náměty, jejich pojetí je (jak ostatně upozorňuje ve svém krátkém úvodníku i A. K. K. Kudláč) zpravidla velice současné.

Země buranů

Hned úvodní odstavec první povídky, Budu na tebe čekat Michala Ozogána, jako by s tímto tvrzením nechtěl nechat čtenáře na pochybách: „Čechy. Země buranů, debilů a kreténů. Co mám taky čekat? V týhle díře se chlastá pivo místo vody, žerou se tu věci, z kterejch vám je na blití, a lidi jsou tu stejně milý jako smažka po druhý dávce. Vůbec nezáleží na tom, jestli kopete kanály, učíte na vysoký škole nebo si sedíte na prezidentský židli“ (s. 8). Pravda, Lovecraftovu prózu odpálenou takovým úvodem si lze představit jen těžko. Ozogánův příběh o napadení démonem succubem se jinak nese v duchu současné české akční fantastiky. Řemeslně zručná povídka staví na osvědčených a čtenářsky oblíbených metodách, jako je spousta krve, vulgarit, sexu a nějakého toho více či méně vtipného „hláškování“. Text se příjemně čte a kvapí, při rozsahu povídky mu nehrozí, že by začal nudit, jako se to stává mnohým románům využívajícím stejné esence. Ve výsledku jde o příjemnou jednohubku, která možná nesrší originalitou, ale většinu žánrových čtenářů neurazí.

Úvodní horor střídá fantasy text Alice Růžičkové Srdce města, v němž se čtenář setká především s klasickým – a obecně již poměrně vyčpělým – tématem mocenského boje o trůn, obvykle užívaným spíše pro delší ságy než pro povídky. Celkově próza Růžičkové trpí několika neduhy častými u začínajících autorů fantasy, čímž míním zejména zjevnou inspiraci jinými díly (při čtení nelze nemyslet na Píseň ledu a ohně G. R. R. Martina) nebo poměrně očekávatelný vývoj. Povídku naštěstí zachraňuje závěr, jímž se autorce daří předchozí dojem vcelku slušně napravit.

Dialogy, dialogy, dialogy

Na kombinaci hororu a noirem říznuté detektivky sází Barbora Lišková se svým textem Splynutí. I tato autorka pohybuje v bezpečí žánrových mantinelů, je u ní nicméně znát cit pro jazyk i stavbu příběhu. Svými obrazy umí dobře vystihnout noirovou atmosféru a jako by – s mírným úšklebkem prostřednictvím žánrových klišé – noirové detektivky zároveň láskyplně parodovala: „Doma mě přivítalo ticho. Ticho a prázdno, dva mí nejvěrnější společníci, celá má rodina. Vzal jsem si ze stolku v obývacím pokoji sklenici, kde zbyla ještě kapka whisky, dolil ji téměř po okraj a zapadl do pohodlí koženého gauče“ (s. 46). Na druhou stranu se ale nebojí poetičtějších vyjádření, což je v její próze příjemně osvěžující (kupříkladu: „Kráčel jsem po měkké lesní cestě a kotníky mi omotávala mlha“ – s. 54).

Jan Bláha svůj příběh V koutku oka skládá sebejistě a za strukturu příběhu by se nemusel stydět nejeden zkušenější autor, ocenit lze také jeho svébytného a poměrně dobře zapamatovatelného vypravěče. Co Bláhův text ztrácí na ne úplně zvládnutých dialozích, dohání poměrně dobře vykreslenou atmosférou.

Dialogy poněkud skřípou i v následujícím nomádském hororu Jana Uhlíka Oči pouště, a i když se různé promluvy postav, jejichž účelem je evokovat mystiku orientu, dají chápat jako záměrně stylizované, nezřídka působí spíš úsměvně. Neduhy Uhlík ovšem vyvažuje nečekaným vývojem děje.

Na estetiku neznámého prostředí navazuje stylově velmi čistá a dobře vystavěná povídka Proti řádu z pera Radky Jančové, jíž se daří udržet solidní míru tajemna od prvních do posledních řádků. Občasné klišé a fráze lze vcelku snadno odpustit; ostatně se jim nevyhnul téměř žádný ze zastoupených autorů.

Od společenské prózy k Lovecraftovi

Na bytostně tuzemském základu rozehrává svůj příspěvek Co bude dnes k obědu? Kateřina Segesová. Vždyť co je typičtěji české než návrat z dovolené v Chorvatsku? K hororovému obratu v jejím díle, zdánlivě ústředním námětem připomínajícím rodinná dramata Petry Soukupové, dojde velmi nenápadně a nečekaně. Kdyby nebyl text zařazen v žánrovém výboru, překvapení pro čtenáře by se konalo ještě větší. I tak je tento text rozhodně tím, který nejoriginálněji pracuje s hororovou estetikou, a možná je i nejlepším textem celé knihy.

Vskutku lovecraftovské pojetí nelze přehlédnout u Martiny Hešové (Bohové se vrátí), která se inspiračnímu zdroji celé antologie přiblížila asi nejvíc. Přestože některým čtenářům budou autorčiny postupy možná připadat již trochu za zenitem, mnozí Lovecraftovi fanoušci (a snad nejen oni) si konečně přijdou na své. Ve stavbě příběhu a po stránce stylu lze koneckonců Hešové vytknout opravdu jen velice málo. V podobném duchu se nesou i – o dvě třetiny kratší – Dveře života Evy Vogelové. Celý výbor pak uzavírá Monika Bendová, jejíž V rukou těch druhých zaujme tíživou atmosférou a dobrým vypravěčským stylem, i když několik drobných škrtů by textu prospělo.

Mladé chutě hororu

Přestože máme co do činění s antologií mladých debutantů – a navíc povídky vznikly původně coby cvičení při lekcích tvůrčího psaní –, jedná se o texty vyzrálé, byť více méně žánrově konvenční. Je pravda, že opatrnost autorských začátků a ohledávání vlastních limitů je znát, na druhou stranu nelze říct, že by Dědicové děsu byla pouhá antologie školních prací. V našem prostředí vyšly i mnohem slabší knižní výbory, Dědicům děsu nelze upřít pestrost a jednotlivým autorům – a o to jde nakonec především – schopnost čtenáře pobavit a nabídnout mu četbu nijak podprůměrnou. V úvodníku slíbená klasická témata a postupy, pojatá moderně a často i originálně, tu najdeme. A kdo má v oblibě lehčí – avšak zručně napsané – žánrové čtení a překoná nedůvěru ke zcela neznámým autorům, měl by knize dát šanci. Dost možná bude příjemně překvapen.

Osobně jsem zvědavý, kolik z uvedených jmen ještě v budoucnu uslyšíme a uvidíme na knižních obálkách. Byť některé čeká na cestě v onomu pověstnému „vypsání se“ možná o něco více práce než jiné, podařilo se editorovi shromáždit solidní texty deseti mladých talentů, které by mohlo být zajímavé dále sledovat. Potenciál tu je.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

A. K. K. Kudláč (ed.), Michal Ozogán, Alice Růžičková, Barbora Lišková, Jan Bláha, Jan Uhlík, Radka Jančová, Kateřina Segešová, Martina Hešová, Eva Vogelová, Monika Bendová: Dědicové děsu. No Limits Art, Praha, 2022, 224 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse