Prozaik a dramatik György Spiró (*1946) není pro českého čtenáře neznámé jméno, upozornil na sebe již na přelomu 80. a 90. let románem Pod značkou X, v němž na příkladu „otce polského divadla“ Wojciecha Bogusławského (1757–1829) líčil boj jedince proti cenzuře a totalitní moci. V té době česky vyšla i některá jeho další díla, na další překlady si ale zájemci o maďarskou literaturu museli počkat dobré čtvrtstoletí, kdy se Spiróových textů ujal hungarista a překladatel Robert Svoboda. Po románu Žena, propánakrále! (česky 2016) a novele Kamenný žabák (česky 2018) vyšel letos jeho překlad románu Diavolina.

Ďábelsky znějící název knihy odkazuje k hlavní postavě, ruské služce Olympiadě Čertkovové. Ta k tomuto oslovení přišla během dlouhých pobytů v Itálii, kde sloužila v rodině nikoho menšího než proslulého spisovatele Maxima Gorkého. Jakožto oddaná služka ještě z předrevolučních dob je jedním z lidí, kteří mají k proslulému literátovi nejblíže, a zároveň zůstává dostatečně neviditelná na to, aby její přítomnosti museli ostatní členové domácnosti i návštěvníci přizpůsobovat své chování. Přestože její přítomnost v Gorkého domácnosti zdaleka není automatická, zejména po říjnové revoluci roku 1917, kdy během vzájemného odloučení stihne Diavolina vystudovat porodnictví a osvojit si základy medicíny, díky čemuž se posléze stane pro úřady i Gorkého samotného o to nepostradatelnější, jsou její možnosti přeci jen mnohem lepší než možnosti obyčejného sovětského občana a dlouhé měsíce tráví s Gorkým na ozdravných pobytech ve slunné Itálii. Sem sice doléhají hrůzy sovětského všedního dne jen tlumeně, ale přesto je všem členům domácnosti jasné, že před vrtochy komunistického režimu, který má své špehy a ochotné pomahače všude, nejsou v bezpečí nikde.

Skrze Diavolinu, která vše vypráví v ich-formě, tak čtenář může sledovat vnitřní rozpory, v nichž se Gorkij zmítal, poté co ideály, k nimž se sám hlásil, se v praxi uplatňovaly způsobem, který děsí i z perspektivy vzdálené dobrých sto let. Na jednu stranu mu režim dopřával pocty a privilegia, o nichž si mohl nechat jen zdát i leckterý boháč ze západní Evropy, na druhou stranu se od něj vyžadovala angažovaná tvorba. Ačkoliv ani po vyžádané návštěvě věznice na Soloveckých ostrovech, při níž dal dohlížitelům z řad tajné policie najevo, že se nebude řídit jen tím, co podle nich smí vidět, svůj styl příliš nezměnil a formálně vymoženosti socialismu i nadále hlasitě velebil, ve skutečnosti se snažil konkrétním vězňům a jejich rodinám tajně pomáhat. S beznadějí hraničící se zoufalstvím též přijímal zahraniční delegace levicově orientovaných autorů, kteří nedokázali jeho letmé náznaky toho, že ne vše je takové, jaké se zdá být, pochopit.

Ačkoliv románem neprostupuje mrazivý chlad a všudypřítomný hlad jako v mnoha jiných uměleckých zpracováních obrazu ruské společnosti mezi světovými válkami a naopak mnohé formulace, jimiž Diavolina líčí to, čeho se stává svědkem, nepostrádají prvek grotesky a ani nezakrývají sarkastické vyznění, je jeho zobrazení osudu nadaného autora, nuceného zpronevěřovat se pravidelně vlastnímu přesvědčení a ohýbat svou tvorbu dle nařízení mocných, neméně tragické. Gorkij a jeho opakovaná snaha alespoň o drobnou vzpouru a neposlušnost jsou hlavním námětem, samotná vypravěčka zůstává upozaděna a o jejím životě, původu či manželství se dozvídáme jen pár nahodilých střípků, roztroušených porůznu po celé knize – asi tolik, kolik toho skutečně panstvo dříve vědělo o životě a původu svého služebnictva.

Snad i díky prostému původu (který pravda poněkud kontrastuje s její slovní zásobou, v níž nechybí ani slova jako „filosemita“, což Spiró bohužel nijak blíže nevysvětluje) se nicméně Diavolině podaří po smrti Gorkého, který se sám na sklonku života ocitl v sice velmi mírně projevované, ale přeci jen nemilosti, přežít následná léta Velkého teroru i válku. Závěrečné shrnutí při náhodném setkání s její první paní, která ji kdysi přivedla do Gorkého domácnosti, ovšem působí velmi depresivně, jeho obsah ale jistě není v recenzi vhodné explicitně vyzradit.

Navenek komický ráz vyprávění, jemuž se čtenář několikrát od srdce upřímně zasměje, však nepřekrývá varování, které bychom si z četby měli odnést. Varování před fanatiky, prospěcháři i před vlastní slabostí a lhostejností. To vše stálo u zrodu totality, s jejímiž následky se nejen ve středoevropském prostoru vyrovnáváme dodnes.