Unplugged literatura

Unplugged literatura

Kdybychom si představili světovou kulturní scénu jako multižánrový festival o mnoha stagích, z nichž každá reprezentuje kulturu určité země, performeři vybavení obřími ozvučovacími systémy by na něm o pozornost soupeřili s buskery, kteří na plácku za řadou toitoiek nebudou slyšet, ani kdyby se přetrhli. Kvalita ani originalita nejsou to hlavní, co rozhoduje, jestli umělec dostane šanci zazářit.

Jistě, moje přirovnání příšerně zjednodušuje, kulturní asymetrie je navíc přirozený jev. A na tom, že bohaté země podporují vývoz svých kultur do světa, pokud už k němu nedochází samospádem, rozhodně není nic špatného. Ale k čemu tím mířím.

Ta radost, když se v dunění „ozvučovacích systémů“ vlivných zemí, jejich kulturních institucí, cílené finanční podpory, proudu, který nás vedle opravdových hvězd ohlušuje i marketingově pozlaceným průměrem, občas přece jen prosadí hlásek odjinud!

Pokud u nás jednou za čas vyjde dílo syrského nebo vietnamského autora, je za tím vždy velké nasazení a risk nakladatelství, a také odhodlání překladatele, který si šanci pro knihu, o jejíž kvalitě je přesvědčen, obvykle musí vybojovat. Tyto příklady vybírám za všechny ostatní „malé“ literatury pod dojmem letošní Ceny Josefa Jungmanna, kde právě překladatelka z arabštiny Jitka Jeníková a překladatel z vietnamštiny Petr Komers získali dvě z tvůrčích ocenění. Myslím, že jejich práci ani práci nakladatelství Akropolis a Argo a všech ostatních, která to občas v tomto směru risknou, nelze ocenit dostatečně.

Poučení je právě teď vyloženě po ruce: teprve napadení Ukrajiny Ruskem naplno ukázalo, jak málo toho většina z nás dosud tušila o ukrajinské kultuře. Jaká to byla úleva, když se zjistilo, že nějaké ty překlady a překladatelé a vůbec kulturní kontakty přece jen existují, třebaže dosud stáli spíš stranou pozornosti. Mnohdy se dostavilo i překvapení, že je to všechno vlastně dost zajímavé.

Ale kdy jste například naposled slyšeli o lotyšské, slovinské literatuře, které máme za rohem? A věděli jste, že z arabštiny byly do češtiny za posledních dvacet let přeloženy pouze tři romány? (Nicméně na spadnutí je další!) A že by se ve Vietnamu zajímavě nepsalo?

Kdo není kulturní velmoc a nemá ozvučovací systém, musí být o to vynalézavější a houževnatější (možná třeba jako Islanďani; mimochodem jedno z ocenění v rámci Ceny J. Jungmanna si letos odnesla také překladatelka z islandštiny Marta Bartošková). A ani to někdy nestačí. My čtenáři, knihkupci, publicisté, knihovníci a další se ale můžeme vědomě snažit aspoň trochu odclonit dunění z hlavních scén a věnovat pozornost skutečnosti, že kulturní krajina je ve skutečnosti mnohem pestřejší. Když už si někdo dá takovou práci a zprostředkuje nám dílo unplugged literatury, je velká šance, že to bude dost zajímavé.

 

Podívejte se na kompletní výsledky letošní Ceny Josefa Jungmanna!

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse