JJ

Jitka Jeníková

S iLiteratura.cz spolupracuje na vedení sekce arabsky psané literatury.
Vystudovala arabistiku a dějiny a kulturu islámských zemí a teorii a dějiny literatur zemí Asie a Afriky na FF UK. V současné době pracuje jako publicistka specializující se na Blízký východ. Překládá z angličtiny a arabštiny.

Podobně jako v ostatních knihách nobelisty Orhana Pamuka je středobodem jeho poslední přeložené prózy město Istanbul. Nejednoznačný a matoucí melancholický charakter megalopole na pomezí Východu a Západu má pandán v životních příbězích jeho „malých hrdinů“, přištěhovalců z Anatolie, kteří se do Istanbulu dnes stejně jako kdysi houfně stěhují za lepším životem.

Islámská čítanka je v českém prostředí ojedinělá publikace, která si zasluhuje pozornost nejen u publika, které se učí arabsky a docházejí mu studijní materiály. Nabízí výjimečný vhled do textů, které zůstávají pro mnohé jen teoretickým pojmem, pod nímž si nic konkrétního vlastně nedokáží představit. Zároveň na konkrétních příkladech ukazuje, jak nesmírně obsáhlé arabsko-islámské písemnictví napříč časem a tématy je a jak nemístné je jeho zjednodušování.

Retrospektivní román s kriminální zápletkou, odehrávající se na fiktivním místě, v němž od začátku známe oběť a podle všeho i vraha, je v kánonu moderní arabské literatury výjimečný především tím, že jsou pod ním podepsaní hned dva významní autoři.

Když píše o Svaté zemi dlouholetý zpravodaj veřejnoprávní televize a knížka se jmenuje Z Izrastiny s láskou, možná byste čekali, že se autor pokusí dějiny a současnost nekonečného konfliktu vyložit alespoň trochu nestranně. Z Izrastiny s láskou je namísto toho osobním a vlastně zcela logickým vyznáním Jakuba Szánta z lásky k Izraeli a shovívavým pokrčením rameny nad Palestinci.

Nepohodlných politiků a politicky činných osob se režimy zbavovaly snad ještě dřív, než politika v dnešním slova smyslu vůbec vznikla. Jedy, meče, hedvábné struny, kulky, případně mnohem sofistikovanější způsoby, pokud byl zadavatel, případně vykonavatel dostatečný blázen, sadista nebo obojí. A také bomby.

Ve vesnici na okraji pouště místní lidé čelí dvěma problémům: suchu a odchodu mladé generace do měst. Poušť přináší smrt i obživu, protože v ní žijí zvířata, která lze lovit; jestliže se však lov zvrhne v pouhé zabíjení pro zábavu, na straně poražených je příroda i člověk. Jordánský prozaik Abdarrahmán Muníf v románu představuje podobenství o zničujících důsledcích devastace přírody i bezhlavé honby za napodobováním západního způsobu života.

„Jak to mohla udělat? Vždyť měli přece tak krásný život!“ lamentuje hlavní hrdina románu Černá vdova etablovaného alžírského spisovatele a neúspěšného prezidentského kandidáta Mohameda Moulessehoula, který publikuje pod pseudonymem Yasmina Khadra.

„Můžete mi říkat Naděždo,“ vyzvala budoucího profesora Jaroslava Oliveria rusistka Ragá’, knihovnice káhirské Národní knihovny, v 60. letech minulého století. Následovala nabídka občerstvení. Co by si mladý, pohledný vědec z Československa dal? Celoživotní milovník kakaa neváhal. A pak litoval. „Chutnalo jako písek,“ vzpomínal později. Jenže do knihovny docházet musel a jen co ho zaměstnanci zahlédli, už se chystalo kakao. Vždycky je vypil, protože arabská pohostinnost se zkrátka neodmítá.

Rakouský muzikolog Franz Ritter nemůže spát. Trápí ho čekání na diagnózu, kterou nad ním má vyřknout jeho lékař, ale mnohem větší neklid mu způsobí nečekaný dopis. Franzovi píše jeho celoživotní láska a připraví mu tak noc plnou vzpomínek, úvah a přemítání. Je to noc vyprávění se střípky příběhů rozkročených od básníků kmene Udhra a Chajjámových čtyřverší přes Liszta, Beethovena, Manna nebo třeba Aloise Musila po události islámské revoluce a tažení tzv. Islámského státu Sýrií.

Výbor z díla jednoho z nejslavnějších učenců arabského středověku nabízí překlad tří vyprávění z jeho „iniciační trilogie“, pojednávajících o spirituální cestě duše k Bohu, a jeden text z rodu typicky avicennovských traktátů na podobné téma. Ibn Sínovo dílo je tak představeno reprezentativně a díky doprovodným studiím i přístupně.

Na základě osmanských cestopisů z přelomu století nabízejí autoři „obraz druhého“ z východní, chceme-li orientální strany. Práce vykresluje obraz dilemat osmanských Turků a jejich vnímání tehdejších Evropanů žijících v moderním světě na západ od Istanbulu. K podstatným tématům patří vedle pohledu na západní kulturu tureckýma očima postavení žen, jak ho reflektují cestovatelky, nebo situace ve východních, arabských provinciích někdejší osmanské říše.

S odstupem téměř devíti desetiletí vychází v českém překladu významný román moderní turecké literatury, jenž deníkovou formou zachycuje život velkoměstského intelektuála, propagátora kemalistických myšlenek a modernizace Turecka, na zaostalém anatolském venkově. Protiklad městského a venkovského světa však nevyznívá tak, že by z něj některá ze stran vycházela lépe než druhá; obě autor podrobuje zdrcující kritice, která je děsivě aktuální i dnes.

Reportér Wojciech Jagielski, stojící tak trochu ve stínu slavnějšího Ryszarda Kapuścińského, nabízí v obsáhlé knize o Afghánistánu vyčerpávající portrét země, jejíž dějiny sestávají prakticky jen z bojů o moc mezi místními vládci i mezinárodními mocnostmi a o které se obvykle mluví hlavně v souvislosti s islámským terorismem.

Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz, jediný arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu, v próze vystavěné na půdorysu středověkých cestopisů, doufá, že objeví dokonalé státní zřízení. Škoda, že z díla této ikony moderního arabského románu si téměř nic nelze přečíst v českém překladu.

Strach z islámu, odpor k němu a mnohdy mylné představy s ním spojené jsou témata, jež vzbuzují v české společnosti vzhledem k nepočetné komunitě místních muslimů neuvěřitelně silné emoce. Proč se islámu tak bojíme a odkud náš strach a odpor pramení? Jaké jsou nejčastější mýty a polopravdy spjaté s islámem? A neměli bychom se vlastně bát něčeho docela jiného?

Více než sedmdesát esejů z let 1986–2006 doplňuje dosud nepublikovaná povídka, děkovná řeč, kterou zřejmě nejznámější turecký romanopisec Pamuk pronesl při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu, a rozsáhlý rozhovor s ním. Texty spojují témata známá z jeho románů: Turecko a jeho minulost, láska ke knihám a ostrá kritika zkorumpovanosti a pokrytectví Východu i Západu.

Bezvýchodná životní perspektiva ve společnosti svázané striktními pravidly přiměje mladého Maročana Lachdara k útěku: nejprve od rodiny, poté pořád dál až do Evropy. Lachdar ale neutíká za konzumními požitky, jeho sny živí svoboda, literatura, láska. Román vyšel ve Francii roku 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, a dodnes je velmi aktuální. A také atraktivní. Možná proto, že namísto konfrontačního přístupu Énard pečlivě volí spíše smířlivý tón.

V bezejmenném alžírském městě panuje dusivé letní parno, které udává tempo běžnému životu běžných lidí v neběžné době. Sedmnáct obrazů z jejich životů zachytil v útlém románu, který vyšel v originále v roce 1959, alžírský francouzsky píšící spisovatel Mohammed Dib, a přestože od vydání českého překladu uplynulo už bez mála šest desetiletí, hutná atmosféra jeho Afrického léta zůstává stále živá.

Adonis, básník, modernizátor a osvobozovatel arabského básnictví a propagátor volného verše, sžíravě kritický glosátor současné arabské nejen poezie, ale i kultury a společnosti. Dlouholetý nominant na Nobelovu cenu za literaturu, který nominaci nikdy neproměnil. Pro svůj neobvyklý pseudonym se rozhodl už jako náctiletý, poté co jisté noviny odmítly uveřejnit jeho verše. V Praze vystoupí jako host Pražského festivalu spisovatelů.

Hned několik pozoruhodných úhlů pohledu na organizaci, jejíž znovuzrození, byť nejspíš v trochu odlišné podobě, lze podle všeho očekávat, nabízí kniha předních českých arabistů.

Syrská autorka v knize otevřeně vykresluje sexuální život hlavní hrdinky, která vystřídá celou řadu partnerů obou pohlaví a netají se svým naprosto věcným přístupem k sexu a fascinací sexualitou. Český nakladatel se bohužel fatálně minul ze žánrem knihy, když ji edičně připravil jako spotřební čtivo pro ženy. Mimořádně politováníhodná je také úroveň překladu přes třetí jazyk – francouzštinu.

Moderní edice celoživotní syntézy nejplodnějšího českého arabisty z roku 1941, která ve válečných letech nemohla vyjít, nepředstavuje jen dokument doby, ale solidní odbornou práci o dějinách islámského světa od počátků do 20. století. Zájemce o čtivější dějiny by však měl hledat jinde.

Přes veškerou snahu zákazníků telavivského baru Mike’s Place zůstat stranou konfliktu a zachovat si veselou, pobavenou tvář, kdy nesejde na etnické příslušnosti a náboženském vyznání, spěje příběh ke katastrofě. Komiksový román, který to vše zachycuje, však příliš klouže po povrchu.

U palestinsko-izraelského autora, jehož mateřštinou je arabština a literárním jazykem hebrejština, je téma jeho próz nasnadě. Vedle psychologické sondy do nitra člověka zápasícího s vlastní identitou přináší román Druhá osoba singuláru autentický pohled na současný život ve státě, který je u nás známý především jako dějiště vleklého a celosvětově ostře sledovaného konfliktu, na který má každý jasný názor.

Román dnes již exilového syrského spisovatele Niháda Siríse Ticho a vřava na protikladu těchto dvou veličin pojmenovává život v totalitní společnosti. Během jednoho dne podnikne jeho hrdina pouť městem, která nepostrádá kafkovské rysy. Na kráse románu ubírá překlad pořízený přes francouzštinu.