Současná doba nepřeje jen připraveným. Přeje i tomu, kdo umí dobře propagovat sama sebe a kdo neváhá vyjadřovat se absolutně ke všemu od kvalit trenéra národního fotbalového týmu po, řekněme, palestinsko-izraelský konflikt. V záplavě pseudoodborníků, lidí píšících naoko nezávisle, jejichž agenda je ale okamžitě zřejmá, pokud jen lehce škrábnete pod povrch, je Břetislav Tureček už dlouhé roky zárukou maximální možné objektivity a hluboké erudice. Těžko by se asi hledal člověk, který se v Česku zajímal o dění na Blízkém východě a s jeho jménem se nikdy nesetkal. V knižním rozhovoru, který vyšel letos v nakladatelství Vyšehrad pod názvem Svět je složitější, než se zdá, se Turečkovy znalosti ukazují v plné míře. Zároveň se ale čtenář dozví, jak to chodilo v médiích v devadesátých letech, jaké je cestovat nadivoko takovými zeměmi, jako je Afghánistán, nebo proč si nemůžeme přečíst žádné Turečkovy příspěvky na síti X.

Nesedět u stolu, jezdit do regionu

Břetislav Tureček (nar. 1970) neměl v plánu stát se ani arabistou, ani íránistou, ani orientalistou. Nadšený šotouš po absolvování průmyslovky v Masné odešel ještě za bývalého režimu studovat do slovenské Žiliny na Vysokou školu dopravy a spojů. Než dostudoval, stihl se nejen změnit režim, ale i rozpadnout Československo. Přes veškerou vášeň k vlakům ho to táhlo z „modré armády“, jak o železničářích mluví, k individuální profesi novináře. Toulavé boty dostal Tureček nejspíš do vínku, protože už jako malý jezdil po republice vlakem, a jen co měl možnost, vyrazil za hranice. Po Evropě přišel v roce 1993 na řadu Blízký východ. Tři měsíce za sedm tisíc korun. Těžko si dneska dovedeme představit, jak se podobná cesta v předinternetových dobách plánovala.

Tureček začínal jako dopisovatel v Lidových novinách, krátce působil v dávno zaniklé tiskové agentuře ČTI, a pak na dlouho zakotvil v Právu, kde se mu dostalo výsady specializovat se výhradně na Blízký východ. Na rozdíl od řady zahraničářů, kteří většinu času píšou od stolu v Praze, Tureček při každé příležitosti vyrážel do regionu, setkával se s tamními lidmi, žil mezi nimi, poznával je a psal. Z Práva vedly jeho kroky do Českého rozhlasu, kde zastával pět let post stálého zpravodaje z Jeruzaléma. V roce 2013 zakotvil na Metropolitní univerzitě Praha, kde vede Centrum pro studium Blízkého východu, a příležitostně stále publikuje v médiích. Je vzácným představitelem odborníka na tuto oblast, kterému se úspěšně povedlo rozkročit se mezi akademickým a mediálním světem. Snad je to proto, že jeho cesta nebyla ani v nejmenším tradiční, a postrádá, jak sám popisuje, ono opovržení, s nímž na sebe oba světy, akademický i mediální, zhusta pohlížejí. Pro jedny jsou ti druzí rychlokvašky, které ničemu pořádně nerozumí, a podle druhých neumějí ti první nic lidsky popsat a dělají si v zaprášených kamrlících vědu pro vědu.

Tady máte informace, přeberte si to

Po celkem těžkopádném osobním úvodu se Přemyslem Houdou vedený rozhovor dostává k Turečkovým novinářským začátkům, které dnes už působí stejně dobrodružně jako ony mayovky, jež ho k cestě do regionu inspirovaly. Přes veškerou náklonnost k oblasti, která je z rozhovoru víc než patrná, je stejně dobře vidět, že má Tureček jasně vymezené profesní hranice, které mu umožňují psát chvályhodně nezaujaté texty. „Rozhodně jsem nikdy neměl tendenci někoho nějak šetřit, jenom proto, abych nenarazil, nebo abych dostal vízum, abych se zavděčil tomu či onomu.“ (s. 47) Jak sám píše, jeho prací jakožto novináře nebylo předkládat názor (od toho by měla být v novinách komentářová sekce), ale informace a je na čtenáři, jak s nimi naloží. „Můj úkol je dát na stůl informace, zjistit, co říká vůdce palestinských teroristů, který se skrývá v Damašku, co říká izraelský prezident, který byl později odsouzen na sedm let za znásilnění, co říká osadnický vůdce, co říká vůdce Hizballáhu… To je moje úloha. A vy, čtenáři, si o tom pak udělejte obrázek. Novinář nemá svými názory zastiňovat názory druhých.“ (s. 134) Neváhá dokonce ani kritizovat kolegy a kolegyně, kteří podle něj z těch či oněch důvodů novinářskou práci nedělají dobře právě proto, že ve zpravodajských textech prezentují svoje vlastní názory.

Kapitoly věnované samotnému politickému vývoji na Blízkém východě přinášejí řadu hodnotných a srozumitelně podaných informací, ale potvrzují i to, že se nic neděje ve vzduchoprázdnu, že každé reakci předchází akce a jak ošidné je říkat B, aniž by zaznělo A. Přestože samotný titul knihy tvrdí, že svět je složitější, než se zdá, v Turečkově podání dává všechno naprostý smysl. „Prostě v Íránu a vlastně kdekoliv na Blízkém východě je nesmysl hledat nějaké jasně definované, genericky dané hranice mezi dobrem a zlem, mezi těmi našimi a těmi druhými. Kdo to dělá, tak se akorát odkopává, protože tím vlastně říká, že ten region příliš nechápe.“ (s. 125) Je třeba říct, že stejně čtenářsky přístupné jsou i ostatní Turečkovy knihy, po kterých stojí za to dozajista sáhnout, pokud vás Blízký a Střední východ zajímá a rádi byste lépe porozuměli.

Je dobré čísti Sít al-Hutáf at-Turkího

Svět je složitější, než se zdá doplňuje řada fascinujících barevných i černobílých fotografií z Turečkových cest. Co by jí naopak velice prospělo, je pečlivější redakční práce. Ke konci se některé informace začínají zbytečně opakovat a některé formulace a stylistické obraty, jež jsou v mluveném projevu zcela běžné, působí v psané podobě nepatřičně a jejich vyškrtání by rozhovoru na autentičnosti nijak neubralo (například stylisticky nevhodná vazba když – tak).

V posledních dvou letech se o Blízkém východě a konkrétně o Palestině a situaci v pásmu Gazy hovoří čím dál víc. Pro člověka, který se oblasti nevěnuje, je mnohdy těžké vyznat se v tom, koho stojí za to číst a poslouchat, kdo má dostatečný vhled do situace, není jen rychlokvašeným odborníkem, který bude za týden stejně rádoby zasvěceně komentovat české parlamentní volby, kdo nemá nějakou svou agendu, kterou tu viditelněji, tu méně tlačí. Tureček, nebo Sít al-Hutáf at-Turkí, jak by jeho jméno svého času dost možná přeložil zmiňovaný Karel May, je jedním z těch, které stojí za to poslouchat a číst a v knižním rozhovoru svou pozici na české mediální scéně jen potvrzuje.