Svíravě poutavý rozpad
Janota, Vít: Vzestup a pád říše stínu

Svíravě poutavý rozpad

Je pochmurno. Tísnivá atmosféra se rozlévá časem, prostorem i myslí všech blouznivců. Nebo proroků? Nezáleží na tom. Stíny leží za každým rohem a ohlížet se zpět je stejně bolestivé jako cokoliv očekávat. Vít Janota vydává básnickou skladbu, která je trudomyslná, avšak čtenářsky velmi podmanivá.

Vít Janota (nar. 1970) je český básník, překladatel a hudebník. V rámci projektu Praha město literatury byl v roce 2021 jmenován básníkem města Prahy. Sbírku Miniová pole (2008) zařadil čtrnáctideník A2 do českého literární kánonu děl po roce 1989. Za titul Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016) byl nominován na Magnesii Literu v kategorii poezie. Vydal již deset básnických knih, vedle již jmenovaných třeba K ránu proti nebi (2002), Praha zničená deštěm (2006), Jen třídit odpad nestačí (2011), Uličnice (2016) nebo Poslední zpráva z obleženého města (2021, všechny jmenované sbírky vyšly péčí nakladatelství Dauphin). Básník povětšinou tematizoval město a jeho periferie, navíc v melancholickém ladění. V tomto roce mu vyšla jubilejní desátá kniha: básnická skladba Vzestup a pád říše stínu (2022). Svou poetiku v ní rozvrstvil formou táhlého, komplexního textu.

Janota čtenáře v podstatě od první stránky „hodí do vody“ a poté jej nechá unášet (poněkud rozvířeným) proudem. Básnická skladba, které není omezována žádnými nadpisy či názvy, plyne konstantním tempem. Expresivní obrazy, metafory a jízlivá přirovnání podkreslují nehostinný svět, který se před očima čtenáře začíná pomalu tyčit. „Stávali jsme mlčky / s rukama v kapsách / s tváří obrácenou k soumraku“ (s. 17). Pozice lyrického mluvčího občas připomíná starce oděného tmavým hávem, který bezelstně a dramaticky bez přestávky ševelí jednotlivé verše. Nedělá okolky, promlouvá jako pozorovatel stojící na cestě, zatímco apaticky hledí na kolem plynoucí čas. „Byli jsme mladí v těch dnech / a po širokých schodištích / jsme sestupovali s hlavou hrdě vztyčenou“ (s. 18). A to jenom proto, aby přišel den, kdy se jeho zrak od nadějných vyhlídek sklopí k zemi. Město se choulí do tísnivé mlhy podobně jako mysl všech bezejmenných postaviček v něm. „I město / vycítilo tuto změnu / a stále častěji se choulilo / do studené náruče stínu“ (34). Do stínu, který postupem času ztrácí hranice a pomalu se vpíjí do všeho kolem. Jako kdyby básníkův civilismus dostoupil apokalyptických rozměrů. Není to však jen boj proti kamení a písku, je to i boj, který člověk svádí sám v sobě.

Co je říše stínu?

Janotova skladba poskytuje množství interpretačních rovin. Čtenář se může zamýšlet nad tím, co je vlastně ona říše stínu. Možná mysl člověka, který stárne; národ, který přešel od totality k demokracii, aby se nevědomky vrátil na cestu zpátky; jakákoliv společnost, která doputuje k deziluzi. Říše stínu není stát ani palác myšlenek: je to podobenství, v němž může čtenář po další a další četbě nacházet nové konotace. „Právě tak / jsme na sebe vzali / podobu věrozvěstů nočních tramvají / spřísahanců tragické neopětované sebelásky“ (s. 27). Z mladého snivce a odhodlaného člověka se časem stává odevzdaná persona, naplněná osamocením. A lyrický mluvčí tím, jak neustále osciluje mezi pozicí „my“ a „oni“, jen podtrhuje nejistotu, která se textem rozkládá. Stejně tak zajímavá je konstrukce času. „Asi 19 hodin 27 minut“ (s. 31) uvádí čtenáře do děje, který může trvat celé roky stejně jako jedinou vteřinu. Každý verš může před čtenářem vyjevovat letopisy nebo pouhý jeden pocit marnosti. „Soucit byl jen chatrnou zástěrkou / pro bezuzdné kontemplace / o nadřazenosti vlastních citů“ (s. 22). Básník pro utvoření atmosféry nezapomíná poukazovat ani na soudobou společnost: „Našel se i král těchto blouznivců / který ale vlastně nikdy nebyl králem / stařec dutý a prázdný“ (s. 32), z jeho úst se navíc neustále měnila „lež na pravdu / pravda na lež“ (s. 33). Repetitivní náznaky a třaskavé obrazy vykreslují nevyhnutelný pád, ať už je jím myšleno stáří, konec režimu, rozpad civilizovaného světa, nebo třeba i konec milostného vztahu. V Janotově skladbě vše končí odosobněním a nepochopením: „Slova měla stejný zvuk / a přeci jsme jim nerozuměli“ (s. 46).

Vzlínající mráz

Text je ve výsledném efektu posmutnělý a existenciálně tíživý. Lyrický mluvčí se ohlíží, vzhlíží, ale nachází jen usedavý prach. Jako kdyby vše postupně umíralo, což může ve čtenářích v tomto podzimním počasí vyvolávat až sebemrskačské pocity. Stojí však za to. Janotovy verše jsou sebejisté a zdatně vykreslují atmosféru blížícího se konce. V jeho knize se už čtenář neprochází melancholicky městem, ale pozoruje zrod a následný rozklad. Knihu však lze vnímat i jako zdvižený prst, jako cestu ke smíření se sebou, se společností, se světem. Koneckonců nejlépe knihu vystihují tyto verše: „v podloží těch vět / vzlínal mráz“ (s. 16). I mráz a nehostinnost zobrazovaného básnického světa ale můžou mít své kouzlo, pokud jsou dobře vylíčeny, což se Janotovi povedlo, neboť i po odložení sbírky ve čtenáři zůstávají palčivé otázky. Kniha navíc obsahuje grafiky Miloslava Mouchy, které jen dokreslují ohlašovanou zchátralost. Nakladatelství Dauphin za tento titul patří uznání: Vzestup a pád říše stínu je pozoruhodná básnická skladba, která aspiruje na přední pozici v rámci produkce současné české poezie v tomto roce. 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Dauphin, Praha a Podlesí, 2022, 456 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse