Oheň člověka dokáže zahřát i spálit. Je schopný vzplanout rychle, ale jakmile dojde palivo, začne pomalu skomírat. Když už okolo něj není nic, co by mohlo hořet, úplně se vzdá. Tak by se dala metaforickým klišé načrtnout vývojová linka šestého románu Marie Pourchetové. Ten má ale ke klišé naštěstí daleko.

Maria Pourchetová se ve Francii literárně uvedla už v roce 2012 debutovým románem Avancer (Pokračovat), který vyšel v nakladatelství Gallimard v prestižní edici Blanche. Její nejnovější knihu, Feu, vydalo nakladatelství Fayard v roce 2021 a okamžitě si získala pozornost kritiky – objevila se v prvním kole výběru hned několika prestižních francouzských literárních ocenění (za všechny jmenujme ceny Goncourt nebo Renaudot), ale za hranici prvního výběru už se nedostala. I přes absenci většího literárního ocenění se jí ale dostalo uznání například v žebříčku nejlepších knih roku 2021 deníku Le Monde. Česky vyšla pod názvem Oheň rok poté v překladu Alexandry Pflimpflové.

Stačí jen škrtnout

V románu sledujeme dva protagonisty – Lauru a Clémenta. Laura je vysokoškolská pedagožka, matka dvou dcer a manželka lékaře. Objektivně vzato úspěšná žena. Z jejího pohledu ji však v životě už nic dalšího nečeká. Potýká se s nudou a letargií, avšak nepřestává doufat, že by se to ještě mohlo změnit. O něco hůře je na tom Clément – znuděný a cynický komentátor svého okolí, vysoce postavený zaměstnanec Ice Banky a vyhublý maratonec, jehož vůle k životu stojí a padá s jeho psem Taťkou. Setkání dvou lidí v období životní krize tak představuje (opět metaforické) škrtnutí zápalky: rozpoutá vášnivý vztah s potenciálem zničit všechno a všechny zúčastněné. Nicméně, jak v rozhovorech ráda uvádí sama autorka, z popela se může jako mytický pták Fénix zrodit i nový začátek.

Ačkoliv se příběh točí kolem milostné aférky, bylo by chybou román zařadit mezi romány o lásce či nevěře (i když prostřednictvím postavy lékaře Antona, Lauřina manžela, autorka otevřeně pomrkává na Paní Bovaryovou). Nevěra v jádru příběhu je pouze dějová berlička a autorce pomáhá rozvíjet zajímavější a velmi aktuální témata. Například obecné téma krize se v románu objevuje hned v několika podobách (krize maskulinity, krize středního věku, ale také globální krize, reprezentovaná pandemií covidu-19 nebo krizí klimatickou) a úzce se pojí s motivem epochy („Epocha, podstatné jméno rodu ženského, z řeckého epoché, odklad“ – s. 11), který se čtenáři v průběhu čtení pravidelně připomíná. Jasné zasazení příběhu do současnosti, kde si postavy stěžují na nošení roušek, a jeho úzké propletení s tématy dennodenně okupujícími novinové titulky dělá ze čtení silný, zábavný, ale velmi křehký zážitek – za pár let se už nemusí zdát tak relevantní jako nyní.

Rodinné kolotoče

Autorka se proti tomu evidentně snaží bojovat, a proto si vedle nejaktuálnějších témat vybírá i ta nadčasová, od nichž si můžeme slibovat větší odolnost vůči zubu času. Jde například o témata generační. Ani jeden z protagonistů není od předchozích generací zcela osvobozen – Clément má evidentně nevyřešený vztah s matkou a chybějícího otce mu nahrazuje příznačně pojmenovaný pes Taťka; Laura neustále dostává nevyžádané rady od své matky a babičky, ačkoliv jsou už dávno po smrti: jejich promluvy do života jsou jen produktem její vlastní představivosti. Pokřivené mezigenerační vztahy zároveň přenáší na svou prvorozenou dceru Véru, zástupkyni mladé generace, která protestuje ve jménu ženské, občanské i klimatické spravedlnosti. Ve Véřině životě rovněž absentuje vlastní otec a vychovává ji otec nevlastní, zato jí nechybí chuť pořádat radikální manifestační akce na úkor vlastního vzdělání. V tom nejdynamičtějším věku jí chybí podpora vlastní matky. Laura k ní sice chová obdiv – fascinuje ji dceřina zarputilost a odhodlanost prát se za vlastní věc –, ale ten zůstává skrytý: svou dceru nedokáže podpořit ani usměrnit. Ve chvíli, kdy ji Véra potřebuje nejvíce, totiž potkává Clémenta a nechává se strhnout románkem, který jí do stereotypního života vrací jiskru. Bez podpory se však její dcera vydává podobně sebedestruktivním směrem. A ničivý generační cyklus se uzavírá. 

Každý svou řečí

Možná ještě pozoruhodnější než tematické rozpětí románu je jeho experimentování s jazykem a stylem vyprávění. Když svůj příběh vypráví Laura, mluví sama k sobě v druhé osobě, neustále analyzuje sama sebe a svou situaci; Clément o svém životě cynicky a s velkou dávkou pohrdání všemi a vším vypráví v ich-formě, ale nakonec se jeho vyprávění čím dál častěji stáčí k jednostranným dialogům s jeho matkou a především s Taťkou. Samozřejmě to není ani zdaleka poprvé, kdy román nabízí vyprávění ze dvou různých perspektiv, a žhavou inovací není ani to, že jedna z hrdinek vypráví v du-formě. Jejich vyprávění je ovšem jakýsi proud vědomí, adaptovaný do dnešní doby tiktokových videí a netflixovských seriálů, které naši schopnost udržet pozornost snížily na minimum. Román tak na první pohled zaujme nejen krátkými kapitolami, ale i krátkými odstavci a ještě kratšími větami. Clément se často nezmůže ani na celá slova a rovnou sahá po zkratkách. Vyprávění obou postav je nesmírně živé, někdy tak rychlé, že ve větách chybí slovesa a ke čtenáři se dostává jen pouhý sled slov. Je to vyprávění uspěchané, napjaté, roztěkané, jako by hrdinům nezbýval čas nebo jako by nedokázali myšlenku udržet příliš dlouho. 

Úsečnost sdělení má své úskalí: to, že i mezi větami nezřídka chybí náznaky logické či gramatické návaznosti, čtenáře nutí někdy i opakovaně se k přečteným pasážím vracet, aby si ujasnil, kde se v příběhu nachází a o čem je zrovna řeč. Emoční prožívání postav je totiž bez těchto náznaků poměrně nejednoznačné – hrdinové se vyrovnávají se silným pnutím a vzájemnou náklonností, zároveň však bojují s vnitřní emocionální prázdnotou, kterou ne a ne zaplnit. Chtějí být spolu, ale nedokážou si pomoci a svůj vztah sabotují. Chovají se iracionálně, přitom si své chování vždy dokážou vysvětlit. Tyto protichůdné tendence pravděpodobně souvisejí s epochou jejich vztahu – epochou, která je zahlcená informacemi a obsahem, a přitom vyprázdněná.

Fascinace Ohněm

Oheň je zkrátka román o dnešní době a do dnešní doby. Podává literárně ambiciózní svědectví o světě, v němž se nacházíme, a vztazích, jaké nám takový svět umožňuje navazovat. Přitom není řeč jen o vztahu k druhým lidem, ale také o vztahu k sobě samým. Jak takový vztah vypadá, má čtenář možnost objevovat prostřednictvím životů hned dvou postav, které se s vlastním počínáním vyrovnávají rozdílně. Přes zvolený vypravěčský postup je sice těžké se do nich vcítit, ale není až tak těžké jim porozumět. Maria Pourchetová je totiž svědomitá pozorovatelka a lidskou zkušenost dokáže zachytit přesvědčivě. Její pozorování nepřináší závěry natolik přelomové, aby představovaly hlavní důvod, proč si Oheň přečíst. Tím hlavním důvodem zůstává stylová rovina. Přestože se to zdá nepravděpodobné, Marii Pourchetové se podařilo napsat román, který se sice špatně čte, ale nedá se odložit.