Komiksová série o galském válečníkovi Asterixovi, jehož vesnice díky kouzelnému nápoji druida Panoramixe jako jediná odolává náporu římských legií, je nesmírně populární už od šedesátých let. V posledních letech její obliba ještě zesílila (jistě i s premiérou skvěle obsazené hrané filmové adaptace, která v roce 1999 doplnila devět animovaných filmů), ale již v osmdesátých a devadesátých letech byla vnímána jako svého druhu domácí odpověď na globální dominanci americké popkultury, zejména mezi dětmi a mládeží. Proto i zábavní park Parc Astérix vznikl již v roce 1989, o tři roky dříve, než společnost Disney stihla dokončit svůj velkolepý Disneyland Paris.

Právě Disneyho produkce byla pro Francouze největším konkurentem. Je tedy v jistém smyslu paradoxní (ale zároveň vlastně logické), že nová komiksová série ze světa Asterixe má mnoho společného s disneyovskými komiksy v čele s Kačeřími příběhy. Idefix a smečka nepoddajných je první z trojice alb dosud vydaných ve Francii a nabízí tři krátké příběhy malého, ale bojovného psíka, kterého známe jako Obelixova mazlíčka. V jeho příhodách ovšem Asterixe, Obelixe ani další známé postavy z ústřední série nenajdeme (jen se tu dvakrát mihne starosta jejich vesnice, který je na výletě): vše se odehrává v Lutecii (neboli dnešní Paříži) a není jasné, zda Idefix a jeho psí kamarádi vůbec mají nějaké pány. Fungují jako samostatná bojová jednotka, a jak si shánějí jídlo a kde spí, to tvůrci nijak neřeší. Na rozdíl od jejich psích protivníků z římské posádky, kteří jsou za neúspěchy opakovaně trestáni ztrátou denního přídělu stravy.

Zatímco v hlavní sérii Idefix pouze štěká, byť občas projeví značnou chytrost, tentokrát už dojde na inteligentní komunikaci mezi zvířaty; jen s lidmi se zvířata nedomluví, ale rozumí jim. Příběhy obvykle konfrontují „dobrou“ psí partu (plus kočka a holub) s tou „zlou“, tedy zhruba stejně početnou psí smečku ve službách Římanů, kteří Lutecii okupují. Velmi akční příběhy plné krkolomných honiček a bláznivých gagů se nejčastěji točí kolem nějaké záchrany: v první povídce Trufinin míček jde o záchranu hračky, která patřila fence slavného galského vojevůdce, v Škytají, ale nevzdávají se trojice psů zachraňuje před Římany druida a v posledním příběhu Labiene, mě nedostaneš pro změnu rebelantského pěvce. Svou podstatou tyto komiksy odrážejí příběhy Kačerů z Kačerova: mají podobné tempo, zápletky i humor. Ale samozřejmě také čerpají z původní série Asterix, takže vše končí velkým obrázkem s hostinou.

Komiks je patrně vedlejším produktem animované televizní série, která měla ve francouzské televizi premiéru současně s vydáním komiksu v roce 2021. Mnohé naznačuje také délka příběhů (filmy mají 11 minut) i množství tvůrců: příběhy napsali scenáristé Yves Coulon, Jerome Erbin a Matthieu Choquet, kresbu obstarali Phillipe Fenech (2 povídky) a Jean Bastide. Zejména u kreslířů je třeba ocenit, že jejich postavy skutečně věrně odpovídají stylu Alberta Uderza, který s René Goscinnym Asterixe vymyslel a až do své smrti kreslil; v záhlaví obálky jsou ostatně velkými písmeny uvedeni oba původní tvůrci Asterixe, zatímco autoři jednotlivých příběhů se dočkali svých jmen na obálce jen v titěrném písmu. Idefix a smečka nepoddajných sice postrádá ono až postmoderně parodické kouzlo, jímž Goscinny s Uderzem kořenili místy se opakující zápletky, je celkově jednodušší a přímočařejší, ale pro menší děti, které ještě nerozumějí humorným narážkám na civilizační prvky dvacátého století, budou zcela dostačující. Má to vtip a tempo, atmosféru původních Asterixových příběhů.

Škoda jen zmenšeného čtvercového formátu, který narušuje obvyklou strukturu Asterixových sešitů. Série o Asterixovi si z původního časopiseckého publikování podržela stránkové kompozice, které mají svou logiku, návaznost a často i barevnost - a zde to (už v původním francouzském vydání) neplatí a tudíž příliš nefunguje. A když najdeme na straně 61 přehozené texty v bublinách, také to nepotěší.