Po Pravidlech zdvořilosti (česky 2017) a veleúspěšném Gentlemanovi v Moskvě (česky 2018) se koncem roku 2022 dostal k českému čtenáři další románový opus z pera amerického spisovatele Amora Towlese – Lincolnova dálnice. Přestože z úvodních stránek knihy by se mohlo zdát, že se spolu s protagonisty románu projedeme z Nebrasky k východnímu pobřeží Spojených států, zanedlouho se ukáže, že jízda to sice bude, ale na druhou stranu. Zda se Emmettovi a Billymu Watsonovým nakonec přece jen podaří dorazit do 4. července 1954 do San Francisca, aby zde stihli slavnostní ohňostroj na počest Dne nezávislosti, neprozradíme; snad ale můžeme říci, že se vydáme opačným směrem nejen v prostoru, ale tak trochu i v čase. Tomu odpovídá i číslování kapitol: první kapitola je označena číslem deset, zatímco kapitola s číslem jedna vyprávění uzavírá.

V těchto deseti kapitolách se střídavě dostává ke slovu několik postav. První z nich je mladý Emmett Watson, který se po smrti otce vrací domů do Nebrasky z nápravného zařízení v Salině v sousedním Kansasu. Doma se o jeho bratra Billyho mezitím starala dívka ze sousedství Sally. Největším přáním osmiletého Billyho (kromě shledání s matkou, která brzy po jeho narození rodinu opustila) je vepsat do knihy Přehled hrdinů, dobrodruhů a dalších neohrožených cestovatelů, již zná už skoro nazpaměť, své vlastní dobrodružství. V knize je pro tento účel vyhrazeno osm prázdných stránek a malý Billy hoří touhou, aby je co nejdřív zaplnil líčením svých cestovatelských zážitků.

Už to vypadá, že silou, která uvede dění do pohybu, bude společné rozhodnutí bratrů Watsonových vydat se za novým životem do Kalifornie. Když ale vstoupí do děje Daniel Hewett, řečený Vévoda, a jeho chráněnec Woolly, Emmettovi kamarádi ze Saliny, stává se z Lincolnovy dálnice spíš pomyslná než reálná osa příběhu a rozjíždí se kolotoč událostí, poháněný motivacemi a jednáním dalších postav. Vedle trojlístku ze Saliny, Billyho a Sally dává Amor Towles postupně slovo ještě pastoru Johnovi (jedinému padouchovi, jehož nitro nám v románu trochu víc poodhalí), mladému válečnému navrátilci jménem Ulysses (Odysseus) a profesoru Abacusimu Abernathemu, slovutnému autorovi Billyho milované knihy. Vyprávění se tak otevře perspektivě dalších hrdinů (přičemž Vévoda je jediný z nich, kdo promlouvá v ich-formě) a také získává novou dynamiku.

Lincolnova dálnice nepatří ke knihám, které by musel čtenář dlouze zpytovat. Její půvab spočívá v lehkosti fabulace, v tom, jak Towles přirozeně navazuje různé dějové linie a pak je umně proplétá, a v jeho vypravěčské dovednosti: chvílemi máte pocit, jako byste sledovali kouzelnické vystoupení některého z členů potulné divadelní společnosti, v níž vyrůstal malý Daniel Hewett. Tato ekvilibristika ovšem ubírá na věrohodnosti jak postavám, tak příběhu. Tři hlavní hrdinové románu chodí sice, řečeno slovy Bible, po křivolakých stezkách, ne však tak úplně ze svého svobodného rozhodnutí. Emmett, Vévoda a Woolly se dostali do výchovného ústavu spíš tragickým nedopatřením než vlastní vinou: u Emmetta to byl „neuvážený čin s nezvratnými důsledky“, jak to nazval soudce, u Vévody křivé obvinění a u Woollyho, citlivého chlapce z bohaté a vážené rodiny, oheň, který se mu vymkl z ruky. Emmett i Vévoda, přestože je jim sotva osmnáct, už stačili dospět k poznání, že muž, má-li být hoden toho jména, musí umět „vyrovnat váhy spravedlnosti“ nejen ve vztahu k těm, kdo mu ublížili, nýbrž i k těm, jimž ublížil on sám. Dokonce tyto své morální věřitele aktivně vyhledají a nechají se od nich zbít. Vévoda nejprve s obdivem sleduje, jak Emmett vyrovnává svůj dluh u sígra Jakea, jehož bratra nešťastnou náhodou zabil („Ochota snést výprask – tak poznáte, že máte co do činění s chlapem, který za něco stojí,“ říká o Emmettovi uznale). Krátce poté, co vezme litinovou pánev na někdejšího všemi nenáviděného dozorce, si jde Vévoda sám pro výprask k bývalému chovanci ze Saliny, který kvůli němu kdysi schytal osm ran rákoskou (dvojnásobek toho, co by mu vyměřili, kdyby byl bílé pleti). Profesor Abernathe zase už léta nevytáhl paty ze své pracovny v padesátém pátém patře Empire State Building, ale najednou se obtěžuje na zastrčenou kolej někde za nákladovým nádražím v New Yorku jen proto, aby si mohl promluvit s Odysseem, o němž se dozví od Billyho. Nenadálá Billyho návštěva totiž na starého učence natolik zapůsobí, že se rozhodne za Odysseem osobně zajít. Chce ho ujistit, že stejně jako jeho slavný jmenovec, jemuž se po deseti letech strastiplného putování podařilo šťastně se shledat s Penelopou a Télemachem, najde i on nakonec svou ženu a syna – a protože je na cestách osm let, zbývají mu do setkání s nimi už jen dva roky. Lincolnovu dálnici si zkrátka spíše vychutná čtenář, který přistoupí na autorovu hru a nechá se unášet proudem vyprávění se všemi jeho krkolomnými zákruty, slepými odbočkami a nečekanými peřejemi, než ten, který by se chtěl vydat hlouběji pod hladinu.

Dojem z četby české verze Lincolnovy dálnice je bohužel poznamenán tím, že překlad zřejmě neprošel ani jazykovou redakcí, ani korekturou (v tiráži alespoň nikdo takový není uveden). Čtenář co chvíli klopýtne o podivné větné konstrukce a obraty, v jejichž kostrbatosti se odráží jazyk originálu („Wooly kamaráda následoval, jak přechází garáž“; „její výraz hovořil o soucitu, rozhořčení a ochranářství“; „pevný bod, na který teď zíral s precizností i nezájmem“; „dříve toho večera cestou do cirkusu zakusil cosi jako prozření“; „vše na tom, jak se pohybovala ve tmě, naznačovalo, že…“; „Woolyho přátelský hlas se setkal s několika okamžiky ticha“; „čalounění pokleslo o několik centimetrů směrem k podlaze“; „profesor spustil oči z Ulyssea a podíval se na každého v kruhu“).

Když pomineme ojedinělé pravopisné chyby („bratrovo obětí“, „do žebrákovi dlaně“) a tu a tam špatně přeložené nebo v češtině neexistující slovo („divoce vířící prach a suť“, „poslední požehnání“, „zavrcení hlavou“), narušují nejvíce čtenářský zážitek právě formulace, v nichž se ozývá původní angličtina. Někdy pouze stylisticky drhnou, přičemž by stačilo vynechat slovo či dvě („našel téhož prodavače jako dříve toho rána“; „zeptal se přesně jako na zavolanou nějaký hňup“; „skoro jsem se zajíkl v odpověď“; „ze zvuků jeho oddychování jsem poznal, že…“), jindy jde tato nedotaženost na úkor věcné přesnosti („závěsy, křeslo i pohovka byly čalouněné“) nebo srozumitelnosti („po všech těch letech očekávání snil nejspíš o tom, že bude takhle vyspávat, ještě teď, i když právě tomu se nyní oddával“; „cítil, jak se látka kolem Vévodova krku stahuje, zatímco sám otáčí pěstmi“). K tomu přistupuje nesprávné nebo neobratné používání slovních spojení („oliva prošpikovaná ručičkou ze stojacích hodin“, „vykazoval strojený nezájem“, „obdařil ho výrazem“, „na čele mu vyrašil pot“, „voda odplula“). Nejmarkantnějším příkladem jsou výrazy se slovesem „počastovat“, které se tu objevují v mnoha podobách („počastoval ptáka skleslým pohledem“, „počastovala by otce zdrženlivým pozdravem nebo rozpačitým pohledem“, „počastoval pánev uznalým pokývnutím“, „počastoval ho pokrčením ramen“). Snad bylo překladatelčinou snahou zachovat víceslovné anglické vyjádření i v češtině, po stylistické stránce však toto řešení kulhá. Toporně působí také příliš časté opakování slov a slovních spojení, která sice významově sedí („krapet“, „obrátit pozornost“, „zalétnout očima“, „nakrabatit čelo“), nicméně v češtině by jim svědčila větší různorodost.

Překlad trpí i dalšími častými neduhy, jako je jmenné vyjadřování („kde došlo na další záležitosti a další prodlévání“; „přijmout výzvu k usazení se“; „zdržet se vyjádření pochybností či nevíry“), používání množného čísla tam, kde je v češtině vhodnější singulár („muži si umyli obličeje“; „jde o to, že škatulkují svá publika“; „dílek puzzlů“), přebírání časové souslednosti z angličtiny („nebyl to žádný dálnopisný pásek, nebo co že to dnes používali“) nebo nedůsledné stylistické odlišení autorské řeči od řeči postav (které, přestože mluví nespisovným jazykem, občas zčistajasna řeknou „také“ nebo „avšak“). Nemilá je i chronická absence čárek před přístavky volnými – ty jsou v obsáhlém textu odděleny čárkou jen zcela výjimečně.

Mnohé z těchto nedostatků by přitom dokázal vychytat poctivý redaktor v součinnosti s korektorem. Skutečnost, že na práci překladatele navazuje ještě redaktor a korektor, má koneckonců svůj dobrý důvod, přestože si význam obou těchto profesí (a možná i jejich samotnou existenci) uvědomuje většina čtenářů stejně málo jako podíl překladatele na vyznění literárního díla. Nakladatelé a odpovědní redaktoři by si však jejich důležitost uvědomovat měli. Doufejme, že se nakladatelství Vyšehrad, které už brzy oslaví devadesát let své existence, neuchýlilo k pochybné praxi, kdy se kvůli úspoře financí a času od redigování upouští. Už to, že se v knize neuvádí jméno redaktora ani korektora, je nicméně opravdu zarážející.

Leckdo si možná řekne, že u knihy, u níž není tím nejpodstatnějším jazyková vytříbenost a vybroušenost stylu, nýbrž košatý, svižným tempem se rozvíjející děj, nehraje překlad zase tak zásadní roli; jenomže ono je těžké nechat se strhnout tokem vyprávění, jestliže každou chvíli narazíte na překážku, kterou vám klade neohrabaný jazyk. Český čtenář se tak bohužel při jízdě po Lincolnově dálnici nevyhne nepříjemnému kodrcání.