Ve svém prvním románu vsadil americký spisovatel David James Poissant na osvědčený vypravěčský trik. Na jedno místo přivedl několik postav, které dorazily i se svými lépe či hůře skrývanými životními omyly, přešlapy a problémy, které užuž prosakují na povrch. Tím místem je dům u jezera v Severní Karolíně, který vlastní manželé Richard a Lisa Starlingovi. Tito úspěšní akademici se rozhodli na důchod přesunout na Floridu, a proto do letní usedlosti pozvali své syny – aby je o svém rozhodnutí informovali, aby je uklidnili, aby se s místem společně rozloučili. Spolu s třicátníky Michaelem a Thadem přijíždějí i jejich partneři Diane a Jake.

A v tenzi je ústřední šestice postav už od prvních stránek. V jezeře se totiž utopí chlapec. Michael se jej pokouší zachránit, avšak jen si při tom rozrazí čelo. Poté už před čtenáři této svižně a obratně vyprávěné prózy vyvstává paleta životních přešlapů a problémů, jimž budou muset postavy čelit. Každý si nese něco. Thad je začínající básník, který deprese a sebevražedné sklony řeší nepřiměřeným množstvím opioidů a marihuany, nepracuje a živí jej jeho mladší partner Jake, úspěšný malíř, jenž však poslední dobou ani nevzal štětec do ruky. Michaelovi s Diane se zase kupí dluhy, Michael sám ustrnul na pozici prodavače bot, po domě si schovává lahve tvrdého alkoholu, bez nějž už není s to běžně fungovat, a navíc s Diane skrývají jedno tajemství, které pro něj rozhodně není zdrojem potěšení. A špatně skrývané tajemství zasahuje i do soužití Richarda a Lisy. 

Zatímco se záchranáři pokoušejí nalézt na dně jezera tělo utonulého chlapce, na povrch jedno za druhým vyplouvají tajemství rodiny Starlingových. David James Poissant velmi působivě líčí situace, kdy se dere ven to, co bylo dlouho skrývané. Zároveň ve svém románu prokazuje zdatnost v umění psychologizace – postavy jsou vykresleny přesvědčivě, a to i přesto, že každá z nich prochází jinak složitým životním obdobím, každá z nich přijela do domu Starlingových s jinými plány a ambicemi, každá z nich chce prosadit svou jinými prostředky. Už po prvních několika desítkách stran je patrné, že v ohraničeném prostoru románového světa se budou pohybovat věrohodní aktéři – s jejich rozličnými charakterovými rysy jsme obeznamováni postupně a přirozeně, zároveň jsou tyto rysy dostatečně výrazné, takže dělají z každého člena ústřední šestice plastickou figuru. Vedle rodinných a osobních problémů se protagonisté okrajově otřou třeba i o volbu prezidenta Trumpa nebo náboženské otázky. 

Problém je v tom, že se toho v románovém prostoru odehrává až příliš. Postavy přecházejí z jedné dramatické scény do druhé. A přestože David James Poissant střídá úhly pohledu, brzy je patrné, že metoda, kdy se vše řeší s nohou na plynu, kdy takřka každá scéna hrozí přerůst do hlubšího konfliktu, kdy téměř v každé scéně může vyjít najevo něco fatálního, se čtenáři na třech stovkách stran postupně přejí.

Čtenář čeká, zda autor nějak změní tempo vyprávění či expozici jednotlivých epizod, ale tato očekávání zůstávají spíše nenaplněna. Nadto románu podráží nohy i poněkud selankovitý konec, kdy se všechny linie příběhu zapletou do jakéhosi příslibu happy endu. Všechny postavy si uvědomí své neřesti a z románu odcházejí s tím, že na sobě zapracují. A ačkoliv má kniha daleko k tomu, aby čtenáři naznačovala, že to, co si aktéři předsevzali, se v jejich životech bezesporu naplní a že k tomu povede jednoduchá cesta, poslední strany působí nepravděpodobně.

A tak trochu potvrzují dojem, který kniha vyvolává. Že David James Poissant zdařile líčí konkrétní situace – píše svižně, živě, je dobrý stylista, což mohou tuzemští čtenáři ocenit díky překladatelce Martině Knápkové –, ale poskládat z množství situací vypilovaný celek už se mu daří hůře. Román U jezera se tak skvěle čte. Ale člověk ho zavře s dojmem, že výsledek mohl být přesvědčivější.