James Scudamore (nar. 1967) je britský autor, který vyrostl v Japonsku a Brazílii a tuto „mimoanglickou“ zkušenost významně propisuje do svých románů. První dvě knihy, The Amnesia Clinic (2007) a Heliopolis (2009), se odehrávají v Jižní Americe a zaměřují se na konfrontaci anglické upjatosti s temperamentní povahou tamních obyvatel. V obou románech autor rovněž pracuje s různými traumaty, která si dítě nese do dospělosti a ovlivňují celý jeho život. Traumatu se Scudamore věnuje i ve svém čtvrtém románu Anglické obludy (English Monsters, 2020), který byl jako první z jeho tvorby převeden do češtiny.

Román vypráví příběh devítiletého Maxe Denyera, jenž se svými pracovně vytíženými rodiči pobývá v Mexiku a jiných exotických zemích, ale kvůli neustálému stěhování z důvodu otcova riskantního povolání je poslán k prarodičům do Anglie. Tam má v pololetí nastoupit na tradiční internátní školu. Maxův dědeček, jenž je pro vnuka inspirací a vzorem, žije v zahradním domku rozlehlé venkovské usedlosti a živí se jako správce rozsáhlého parku a zemědělec. Jeho postava představuje typického anglického venkovana, který se sice dokáže rozčílit, s ničím se nemazlí a umí být i vůči svému vnukovi neústupný, avšak každodenně prokazuje smysl pro humor, cit pro spravedlnost, nelekne se tvrdé práce a má vřelý vztah ke svým nejbližším. Max bydlení u prarodičů miluje, konečně se někde cítí doma, a tak je velmi zklamán, když zjistí, že v nové škole musí i bydlet, přestože se nachází nedaleko domku prarodičů. 

S Maxovým nástupem do školy se autor dostává k hlavnímu tématu románu ‒ nelidským podmínkám panujícím na anglických internátních školách. Chlapci ve věku devíti až třinácti let jsou zde podrobeni velmi striktnímu řádu, nesmí si vozit vlastní jídlo, v zimě musí vykonávat potřebu do sněhu, musí mít dobré známky, jinak je nepustí na víkend domů, a neustále si musí kontrolovat hygienu rukou, jinak budou pedagogem řádně potrestáni. Právě systém trestů je na škole, kterou vede koktavý pan Sutton spolu s převážně mužským pedagogickým sborem, velmi promyšlený. Sebemenší odchylka od požadovaného chování či jen špatný pohled se trestá, a to nejen přídavkem školní práce, ale ve většině případů i fyzicky. Kromě hodného pana Crightona neboli Crimbla, jak mu studenti přezdívají, se k tělesným trestům, jako je bití páskem či rákoskou, uchyluje téměř každý učitel. Nejhorším je však „myslivec“ Davis, který učí brannou výchovu a střelbu a neostýchá se chlapce udeřit přímo do obličeje nebo je shodit ze schodů. Takové scény Scudamore líčí opravdu barvitě, až z nich čtenáře mrazí, když si uvědomí, o jak malé děti se v nich jedná. Autor se však popisem trestů a psychického teroru ze strany učitelů nesnaží čtenáře šokovat, ale zaměřuje se hlavně na to, jak taková zkušenost ovlivní psychiku týraného jedince a jeho chování, a to až do dospělého věku. Scudamore poukazuje na to, že páchání násilí buď uvede žáky do deprese, v nocí nespí, zvrací a stávají se z nich podivíni, nebo si naopak na místní režim zvyknou a naprosto otupí a potlačí své emoce, což je dnes označováno jako tzv. „syndrom internátní školy“, případně s režimem splynou natolik, že si agresivní chování osvojí a sami se ho dopouští na slabších a zranitelnějších spolužácích. Tak je tomu například při hře, v níž jsou losem vybráni studenti do role zajíců, kteří se musí před ostatními schovávat, a pokud je dopadnou, nemilosrdně je zmlátí. Jak román později ukazuje, právě takové agresivní a soutěživé návyky si ze školy odnáší nejeden žák. Například Maxovi kamarádi Luke a Ish si založí firmu, do níž nabírají zaměstnance pohovorem, při kterém kandidáti soutěží ve vědomostech a za každou špatnou odpověď jsou trestáni buď výsměchem, nebo je donutí požít alkohol či drogy. 

V tomto ohledu román připomene slavnou esej Virginie Woolfové Tři guineje, v níž modernistka upozorňuje na fakt, že britský systém tradičních elitářských škol generuje právě výše popsaný druh mužů, jejichž jediným cílem je s ostatními soupeřit, vysmívat se jim a zdůrazňovat svou nadřazenost. Stejně jako zmíněnou esej Woolfové lze i Scudamorův román částečně číst jako snahu o reformu tradičního internátního školství a zamyšlení nad dopady takového systému na společnost jako celek. Kritický aspekt románu je ještě zesílen, když se Max a jeho spolužáci dozvědí, že na škole běžně docházelo nejen k fyzickým trestům, ale také k sexuálnímu zneužívání, kterému byl vystaven i Maxův nejlepší kamarád Simon, jehož příběh je klíčový v druhé polovině románu.

Předností knihy není pouze autorova vypravěčská schopnost, zkoumání vnitřních pohnutek postav a důraz na diskutované téma v dnešní době, a sice téma sexuálního zneužívání, ale především snaha vidět problémy v jejich komplexnosti a ve škále různých odstínů. Jak autor uvádí v rozhovoru s Joem Bedfordem, sám nesnáší černobílé vidění postav a společenských výzev: „Chtěl jsem se co nejvíce vyhnout tomu, abych vykreslil postavy jako archetypálně dobré či špatné, a zmapovat šedá místa rozličných vzpomínek a zkušenosti různých postav.“ Tomuto záměru se autorovi daří dostát nejen při vzpomínání hlavního hrdiny na pedagogy, kteří se dopustili fyzického či sexuálního zneužívání, ale také při různých setkáních bývalých studentů školy, kdy mnozí instituci sice chválí a označují ji za něco, co výrazně formovalo jejich osobnost, ale připouští, že některé věci, o kterých si tehdy mysleli, že jsou normální, až tak v pořádku nebyly. Podobně nejednoznačně autor popisuje také hlavního hrdinu knihy, kterému se i přes dobré rodinné zázemí a finanční zajištění nepodařilo uspět v profesním ani osobním životě. Scudamore sice naznačuje, že toto selhání lze přičíst ztrátě sebevědomí a traumatické zkušenosti z internátní školy, avšak k takové zkratce se v případě Maxe ani jeho spolužáků autor neuchyluje. Nezaměřuje se totiž pouze na traumatizující události odhalené v jednotlivých kapitolách, které plynule přechází z přítomnosti do minulosti, ale popisuje celý Maxův život od nástupu do internátní školy v osmdesátých letech až po rok 2015, kdy je jeho synovi devět let, tedy tolik, kolik bylo protagonistovi na začátku románu. Kromě profesního „bloudění“ překladatele na volné noze se detailně dozvídáme i o Maxově milostných vztazích a vztazích s bývalými spolužáky, přičemž autor neopomíjí ani stále vřelé pouto dospělého Maxe s již zestárlým dědečkem. Zážitky z internátní školy a jejich důsledky jsou do jednotlivých kapitol nenásilně vloženy ve chvílích, kdy přítomná situace vyvolá nějakou vzpomínku. Někdy si autor až freudovsky či bergsonovsky pohrává s tím, jak bezděčně si náš mozek vybavuje věci, které nosíme zasuté hluboko v paměti, a jindy zase rozvíjí úvahu nad tím, jak nás naše paměť a emoční prožívání konkrétních situací dokážou klamat, pokud vlastní vzpomínky konfrontujeme s pamětí kolektivní nebo vzpomínkami přátel: „Pak se události, které jsme zažili krátce po dvacítce, začnou usazovat, a objeví se první pochybnosti. Kolik z toho, co mi prozradil Simon, je věrohodné? Do jaké míry se mě jen snažil šokovat? A skutečně jsem vážně uvažoval o tom, že bych šel na policii a vyprávěl jeho příběh, jako by se stal mně?“

Ačkoli je román napsán v době „me too“ afér a kritiky britské koloniální a imperiální tradice, Scudamore nesklouzává k redukující dichotomii oběti vs. násilník či fenoménu známému jako „cancel culture“, ale nahlíží traumata způsobená sexuálním zneužíváním a krutým systémem internátních škol z různých perspektiv a přemýšlí o motivech násilného jednání. Chápe historický vývoj dané problematiky a místo zákazu podobných institucí volá spíše po jejich reformě. Jak říká v již zmíněném rozhovoru, zpochybňování určitých tradičních „hodnot“ a postupů přece nemusí vždy vyvolat silnou osobní protireakci těch, na jejichž svět útočíme, ale může sloužit jako krok k „utvoření lepšího světa.“

Přestože se tato recenze zaměřila převážně na sociálně-kritické a patologické problémy, jež román popisuje, kniha zaujme i čtenáře hledající čtivý příběh o mezilidských vztazích, který zpestřuje a odlehčuje ironický tón vyprávění hlavního hrdiny a mnohdy až absurdní scény. V neposlední řadě je však nutno ocenit brilantní jazykovou stránku románu, kterou ještě zdůrazňuje skvělý překlad Ladislava Nagye. Scudamore je mistrem popisu obecně, ale zvláště působivé je jeho líčení anglického venkovského prostředí, jímž ve většině případů prostupují vzpomínky protagonisty, jako by paměť, trauma a s nimi spojená místa nebylo možné oddělit.